PRODUKTIVITA PRÁCE JAKO FAKTOR KONKURENCESCHOPNOSTI

Productivity of labour as factor of competitive ability

Bervidová Ludmila

Abstrakt:

Lidská práce jako výrobní faktor je hybnou silou ekonomického rozvoje. Její význam se bude s rozvojem informačních technologií zvyšovat. Zejména kvalifikovaná lidská práce bude faktorem vzácným a tedy vysoce ceněným. Proto stejně jako každý výrobní faktor i lidská práce musí být využita co nejefektivněji. Efektivnost vynakládání lidské práce je vyjadřována úrovní produktivity práce. Z hlediska posuzování konkurenceschopnosti vynaložené práce se jeví v tržní ekonomice jako nejvhodnější ukazatel přidané hodnoty na jednoho pracovníka, respektive ukazatel přidané hodnoty na 1 Kč celkových pracovních nákladů, vynaložených podnikem. Přidaná hodnota je výsledkem veškeré práce vynaložené v podniku a zároveň je zdrojem pro další rozvoj podniku. Čím větší přidanou hodnotu pracovníci vytvoří, tím vyšší může být jejich mzda, tím více zdrojů může být využito pro další zdokonalování ostatních výrobních faktorů a zvyšují se předpoklady konkurenceschopnosti podniku. Konečným důsledkem je i větší výkonnost ekonomiky jako celku a růst životní úrovně obyvatelstva.

Poznatky uvedené v článku vyplývají z řešení projektu MSM 411100013 “Efektivní integrace českého agrárního sektoru v rámci evropských agrárních struktur - předpoklad trvale udržitelného rozvoje”.

Abstract:

Labour as a production factor is a movement power of economic development. Its importance will increase with the development of information technologies. Especially qualified labour will be a rare factor and so highly estimated. Therefore in the same way as every production factor also labour has to be used in the most effective way. Efficiency of labour excercise is expressed by a level of work productivity. From viewpoint of an evaluation of exercised work competitiveness in market economy it shows as a most suitable signposts of added value per one worker, respectively a signpost of added value per 1 CZK of total work costs, exercised by an enterprise. The added value is a result of all work exercised in the enterprise and at the same time it is a source for a further enterprise development. The higher value workers will create the higher their wage can be and the more sources can be used for further improvement of other production factors and also presumptions of enterprise competitiveness increase. A final effect is also a high efficiency of economy as a whole and growth of residents life level.

Knowledge given in the article results from the solution of the project MSM 411100013 “Efficient integration of the Czech agrarian sector in frame of European agrarian structure - presumption of sustainable development”.

Klíčová slova:

Práce, produktivita práce, přidaná hodnota, pracovní náklady, konkurenceschopnost

Keywords:

Labour, productivity of labour, added value, cost of labour, competitiveness

Úvod:

Dosažení konkurenceschopnosti české ekonomiky a tedy i agrárního sektoru je jedním z předpokladů efektivní integrace ČR do společenství států EU. Předpokladem konkurenceschopnosti obecně je efektivnost podnikání, která je závislá na efektivnosti využití výrobních faktorů, vázaných v podniku (efektivnost technologická) a na efektivnosti umístění vyrobené produkce na trhu (efektivnost alokační)1). Oba typy efektivnosti spolu souvisejí a vzájemně se ovlivňují. Vysoká úroveň technologické efektivnosti je předpokladem výroby kvalitní produkce s minimální spotřebou výrobních faktorů. Kvalitní produkce s minimálním jednotkovým nákladem má, v podmínkách dokonalé konkurence, větší šanci na umístění na trhu, splňuje předpoklady vyšší efektivnosti alokační. Vyšší alokační efektivnost vytváří možnosti pro další zdokonalování produkčních faktorů, vytváří tedy předpoklady pro vyšší technologickou efektivnost.

Technologická efektivnost je určena vztahem mezi produkcí a použitými výrobními faktory. Jde o to, aby výrobní faktory byly využity v takovém množství a kvalitě, aby efekt, který jejich společným fungováním vznikne (produkce), byl co největší, aby na jednotku použitého faktoru připadal co největší užitek. Jedině pak lze hovořit o vysoké technologické efektivnosti.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že základním předpokladem technologické a návazně i alokační efektivnosti je intenzivní využití základních výrobních faktorů, tj. práce, půdy a kapitálu, vázaných v podniku. Za rozhodující výrobní faktor přitom lze označit práci. Práce jako cílevědomá činnost, jejímž nositelem je člověk, uvádí do pohybu další výrobní faktory a přetváří přírodní předměty do takové podoby, které lidstvu slouží k uspokojování jeho potřeb, jsou předpokladem jeho existence. Tím práce vytváří podmínky k tomu, aby se reprodukovala jako výrobní faktor sama o sobě na stále vyšší úrovni a současně reprodukuje a zdokonaluje další výrobní faktory. Lze přitom důvodně předpokládat, že s rozvojem informačních technologií a v souvislosti s tím probíhající globalizací světové ekonomiky, bude význam práce, tj. uvědomělé lidské činnosti stoupat. Informační technologie přispějí také k tomu, že práce bude stejně mobilní jako kapitál a tím dále přispěje k jeho intenzivnějšímu využití, resp. k dalšímu zvýšení účinnosti ostatních výrobních faktorů ve světovém měřítku. Teoreticky se tak zakládá možnost růstu světového bohatství, možnost zvyšování životní úrovně lidstva. Lze tedy oprávněně předpokládat, že zvyšování účinnosti lidské práce, tj. její produktivity, je hybnou pákou světového vývoje. Současně je však zapotřebí určitých kontrolních mechanismů, aby se nestala příčinou zhoršování životních podmínek lidské civilizace.

Cíle a metody:

Cílem předkládaného příspěvku je vymezit úlohu práce jako výrobního faktoru v procesu zvyšování konkurenceschopnosti podniku a v souvislosti s tím i celého národního hospodářství. Jedná se o součást řešení v předu uvedeného projektu instituciálního výzkumu.

Metodou je teoretická úvaha, vycházející ze studia související literatury a z dosavadních odborných zkušeností a poznatků.

Výsledky:

Produktivita práce a kvantifikace její úrovně

Jak již bylo uvedeno, stává se lidská práce nejdůležitějším faktorem ekonomických procesů. Lze předpokládat, že s rozvojem informačních technologií se práce, zejména vysoce kvalifikovaná, stane faktorem vzácným a tedy finančně náročným. Z ekonomického hlediska bude přitom nezbytné, aby tento faktor byl co nejefektivněji využit.

Efektivnost využití práce jako výrobního faktoru je obecně vyjadřována úrovní produktivity práce. Produktivita práce jako ekonomická kategorie je definována jako účinnost lidské práce vynaložené při tvorbě užitečných statků. Vyjadřuje se množstvím těchto statků připadajících na jednotku vynaložené práce. V souvislosti s měřením úrovně produktivity práce vystupuje do popředí otázka, jakým způsobem kvantifikovat množství vytvořených statků na straně jedné a množství spotřebované práce na straně druhé.

1. Vyjadřování množství vytvořených statků

V zásadě lze množství statků vytvořených lidskou prací vyjádřit v jednotkách fyzických nebo peněžních. Výhody a nevýhody obou způsobů jsou obecně známé. Záležet bude však také na tom, na jaké úrovni chceme produktivitu práce měřit. Pokud se bude jednat o konkrétní výrobní proces, jehož výsledkem jsou konkrétní užitečné statky, jejichž výroba je výsledkem práce vynaložené konkrétními pracovníky, bude vhodné použít jednotek fyzických (kg, ks, t, tkm, ap.).Použitím fyzických jednotek zohledníme technologické hledisko efektivnosti výroby, resp. produktivity práce. Budeme-li však chtít zohlednit alokační hledisko efektivnosti, tj. jak trh přijal konkrétní výsledek práce konkrétních pracovníků, bude nutné použít k jeho vyjádření jednotek peněžních (např. tržby za prodané výrobky).

Budeme-li chtít vyjádřit množství vytvořených statků za určitý souhrn výrobních procesů, resp. za podnik jako celek, kdy výsledky vynakládané práce jsou výsledkem dělby práce pracovníků produktivních (kteří bezprostředně vytvářejí dané užitečné statky) i neproduktivních (kteří bezprostředně dané statky nevytvářejí, ale bez nichž výrobní proces, resp. chod podniku, není možný - administrativa, řízení, marketing), pak bude vhodné použít peněžních jednotek. V tomto případě pak pro posouzení produktivity práce z hlediska technologického bude třeba použít k vyjádření výsledků vynaložené práce vnitropodnikových zúčtovacích (stálých) cen. Tento způsob umožní sledovat vývoj výsledků podniku v čase bez vlivu tržního mechanismu, čili je základem pro hledání rezerv ve využití práce jako výrobního faktoru uvnitř podniku. Pro konkurenceschopnost podniku je však důležité, jak bude výsledek dělby práce všech pracovníků oceněn na trhu, čili je třeba k jeho ocenění použít tržních cen (tržby, celkové výnosy).

Při vyjadřování množství statků vytvořených vynaloženou prací je však třeba zohlednit skutečnost, že tyto statky jsou výsledkem spojení lidské práce s ostatními výrobními faktory (stroje, nástroje, materiál, energie), které účinnost vynakládané práce zvyšují. Čím jsou tyto faktory dokonalejší, tím je účinnost vynakládané práce vyšší. Proto pro účely vyjadřování produktivity vynakládané práce je v zájmu objektivity nutné vliv těchto faktorů eliminovat, tzn., že jejich spotřebu v peněžním vyjádření je nutno od vyčíslených výsledků vynaložené práce odečíst. Z tohoto důvodu se jako velmi vhodná kategorie pro vyjádření výsledků vynaložené práce jeví přidaná hodnota. Protože vychází z peněžního ocenění výsledků vynaložené práce a z peněžního ocenění spotřebovaných vstupů, je vhodnou kategorií pro hodnocení produktivity práce z hlediska uplatnění vytvořených statků na trhu, jeví se tedy jako vhodná kategorie pro posuzování konkurenceschopnosti práce vynaložené pracovníky příslušného podniku. Přidaná hodnota je ta část hodnoty, vytvořené v podniku, která zbyde po zaplacení vstupů. Je tedy výsledkem práce vynaložené pouze pracovníky podniku. Zároveň je zdrojem pro výplatu jejich mezd, daní do státního rozpočtu aj. plateb, ale zároveň je zdrojem pro další rozvoj podniku, pro nákup dokonalejších a výkonnějších ostatních výrobních faktorů, čímž se vytváří základ pro další zvyšování produktivity práce a posilování konkurenceschopnosti podniku.

2. Vyjadřování množství vynaložené práce

Představuje-li práce cílevědomou činnost člověka, pak nejpřesnějším ukazatelem množství vynaložené práce by byla energie svalů (při práci fyzické) a mozku (při práci duševní). Změřit vydávané množství energie při běžné pracovní činnosti je však prakticky neproveditelné. Proto se používají náhradní způsoby kvantifikace vynakládané lidské práce, u nichž je třeba počítat s větší či menší nepřesností.

Nejčastěji se spotřeba lidské práce vyjadřuje v časových jednotkách. Výhodou je jednoduchost a mezinárodní srovnatelnost. Nevýhodou je, že nepostihují intenzitu vynakládané práce a míru její složitosti. Přesto se vynakládaná práce velmi často vyjadřuje v hodinách (příp. minutách, vteřinách). Tento způsob je vhodný pro konkrétní technologie, kdy výsledkem je konkrétní výrobek (např. sklizňové práce, příprava půdy, získávání mléka ap.). Dalším méně přesným měřítkem vynaložené práce, i když rovněž často používaným, je počet pracovníků vázaných v podniku, resp. v odvětví. Základem tohoto způsobu měření jsou rovněž časové jednotky, protože se počítá s určitým ročním fondem pracovní doby. Tento způsob měření vynaložené práce lze považovat za vhodný pro úroveň podniku, odvětví a národního hospodářství jako celku. Je však nutno počítat s tím že existují různé překážky v práci (nemocnost, stávky ap.), dovolená na zotavenou, různá výkonnost jednotlivých pracovníků.

Intenzitu vynaložené práce lze zohlednit využitím normativních jednotek spotřeby času (normohodiny, normosměny). Tento způsob je však využitelný u pracovních činností, které lze normovat a navíc je tento způsob měření práce pracný. Ani využití normativních jednotek však neřeší složitost vykonávané práce.

Složitost vykonávané práce se vyjadřuje tarifními koeficienty, jejichž pomocí lze všechnu vynaloženou práci přepočítat na práci jednoduchou. I tento způsob vyjádření množství vynaložené práce je však pracný.

Stejně jako výsledky vynaložené práce lze i množství práce vyjádřit v peněžních jednotkách, a to prostřednictvím celkových nákladů na práci. Celkové náklady na práci představují pro podnik cenu práce jako výrobního faktoru, zohledňují i její složitost, namahavost, zodpovědnost, resp. vzácnost. Je tedy vhodné použít tento způsob měření spotřeby vynaložené práce pro hodnocení její produktivity z hlediska uplatnění vytvořené produkce na trhu.

Celkově lze tedy konstatovat, že při vyjadřování množství spotřebované práce pro účely posuzování produktivity práce z technologického hlediska je vhodné použít fyzické jednotky, při posuzování účinnosti vynaložené práce z hlediska uplatnění jejích výsledků na trhu pak jednotky peněžní.

3.Vyjadřování úrovně produktivity práce

Z vymezení kategorie produktivity práce vyplývá, že k vyjádření její úrovně se poměřuje výsledek vynaložené práce s množstvím této práce. Pro vyjádření produktivity práce v dílčích částech výrobního procesu lze za vhodné považovat ukazatele produkce ve fyzických jednotkách na 1 minutu, hodinu, na 1 pracovníka. Pokud výrobek opouští podnik ve formě tržní produkce, lze s určitou nepřesností použít ukazatele tržeb na 1 pracovníka. Od úrovně podniku výše lze pro vyjádření produktivity práce použít celkovou produkci ve vnitropodnikových zúčtovacích cenách, resp. stálých cenách připadajících na 1 pracovníka.Tento ukazatel je vhodný pro sledování vývoje produktivity práce v čase. Je však třeba počítat s tím, že v produkci jsou obsaženy duplicity mezispotřeby, tj. použitých vstupů. Problém mezispotřeby odstraňuje použití ukazatele přidané hodnoty na jednoho pracovníka, ještě lépe na 1 Kč celkových nákladů práce (resp. osobních nákladů, vykazovaných v podnikové evidenci).

Diskuse:

V plánované ekonomice se kladl důraz na vyjadřování produktivity práce z naturálních výsledků výroby. Jak ve vyjadřování výsledků vynaložené práce, tak ve vyjadřování spotřeby práce byla vyvíjena maximální snaha oprostit všechny veličiny od vlivu cen2). Bylo to logické, protože tržní mechanismus nefungoval, konkurenceschopnost vynakládané práce nebyla aktuální. Vyjadřování mezispotřeby ve fyzických jednotkách, resp. stálých cenách, bylo, zejména na úrovni podniku, velmi komplikované a prakticky neproveditelné. V tržní ekonomice, kde naopak je kladen důraz na co nejvyšší konkurenceschopnost nejen uvnitř ekonomiky, ale i v mezinárodní komparaci, se zvyšuje význam kategorií ovlivňovaných trhem. Proto také z tohoto hlediska lze za nejvhodnější ukazatel produktivity práce označit přidanou hodnotu na 1 Kč vynaložených celkových nákladů práce. V přidané hodnotě se odráží jak vliv výkonnosti práce vynaložené pracovníky, tak výkonnost použitých vstupů, jakož i hospodárnost v jejich využívání. Zároveň je zdrojem rozvoje podniku a blahobytu pracovníků, v návaznosti pak i zdrojem růstu ekonomické úrovně země a mezinárodní konkurenceschopnosti. Celkové náklady práce pak odrážejí cenu vynaložené práce. Aby produktivita práce byla co nejvyšší, je třeba, aby jedna peněžní jednotka vynaložené práce vytvořila co nejvíce peněžních jednotek přidané hodnoty. Tento ukazatel pak může být využit i při mezinárodních srovnáváních úrovně produktivity práce. Za méně vhodný pak lze považovat ukazatel přidané hodnoty na jednoho pracovníka. V zásadě je rozpor v tom, že přidaná hodnota je kategorií peněžní, kdežto počet pracovníků představuje jednotky fyzické a obsah pojmu “pracovník” může být, a zpravidla je, odlišný.

Literatura:

1) Bervidová L.: Efektivnost podnikání jako předpoklad konkurenceschopnosti, Sborník prací z mezinárodní vědecké konference “Agrární perspektivy VIII”, ČZU PEF Praha, 1999, ISBN 80-213-0563-0, s. 357

2) Svoboda K.: Produktivita práce v zemědělství, In.: Svoboda K., Hajncová L.: Ekonomika zemědělství, VŠZ PEF Praha, 1985, s. 96 - 103