Globalita, ruralita a neovenkovanství

Globality, rurality, and neo-rurality

Autor: Helena Hudečková

Abstrakt v češtině:

Novodobá “ruralita” představuje v moderním globálním světě tendenci projevovanou životním stylem, který usiluje o vyrovnání pociťovaných nedostatků urbánního žití způsobem znovuobnovování venkovského stylu života. Nejde o romantizující návrat k rolnické kultuře, ale o oživování těch venkovských tradic, které lze zasadit a rozvíjet v kontextu (kultury) žití moderní společnosti konce 20. století. V odborné literatuře bývá jev, který tuto tendenci výrazně vyjadřuje, nazýván neovenkovanstvím a je v něm spatřována možnost významně přispívat k integrovanému endogennímu rozvoji venkovských obcí, potažmo regionů. To znamená, že současně představuje jednu z možností tlumení regionálních disparit, a to je cílem regionální politiky jako praktiky dosahování mezinárodní konkurenceschopnosti. Příspěvek se neopírá o šetření empirického charakteru, které by bylo zaměřeno specificky ke zmiňované problematice. Vychází ze zahraničních zkušeností a dílčích pozorování našich sociologů včetně autorky, a to jako součástí šířeji koncipovaných sociologických výzkumů věnujících pozornost soudobé sociální změně českého a moravského venkova.

Abstrakt v angličtině:

Contemporary rurality in modern global world represents a tendency manifested through the lifestyle which attempts to balance experienced imperfections of an urban life with re-discovering the rural style of life. No any romantic return back to the rural culture is concerned, but the re-vitalization of such rural traditions which can be set in and cultivated in the context (of culture) of the life of modern society at the end of the 20th century. The literature calls the phenomenon which expresses this tendency as neo-rurality. This phenomenon is viewed as a possibility to contribute to the integrated endogenous development of rural communities and regions. It suggests that this phenomenon also indicates one of the possibilities to remedy regional disparities what is a goal of regional policy considered as a practice of achieving international regional competitiveness. The paper is not based on data from empirical research survey which would primarily address the discussed issues. The paper is built upon international experience and particular observations of Czech sociologists (incl. an authors ones) which are parts of more broadly framed sociological research activities focusing on contemporary changes in the Czech and Moravian countryside.

Klíčová slova:

globalizace, lokalizace, neovenkovanství, regionalizace, ruralita, ruralizace, rurální renesance, venkov, zemědělství

Keywords:

globalization, localization, neo-rurality, regionalization, rurality, ruralization, rural renaissance, the countryside, agriculture

Úvod:

V odborném i populárním tisku nacházíme v posledním pětiletí čím dál tím více článků, které mají společného jmenovatele - návrat na venkov. Popisují a pokoušejí se o více či méně zdařilá vysvětlování trendu, zaznamenávajícího převažující imigraci na venkov nad emigrací z venkova. A to se netýká jen velkých vesnic, jak jsme mohli být svědky od osmdesátých let, nýbrž i těch malých (500 obyvatel a méně), o kterých se soudí, že jim hrozí vylidnění.

Důvody, které jsou k tomuto pohybu shledávány a nejčastěji v článcích uváděny, mají povětšinou praktický charakter. Na venkově je levnější a dostupnější bydlení, čistější vzduch, větší klid, blízká příroda a vůbec, zdravější život. To vše člověk potřebuje a ve městě často postrádá. K těmto nejhmatatelnějším důvodům bývá ještě poměrně často přidávána potřeba prostoru ve smyslu volnosti pohybu, nestísněného prostředí, ve kterém se odehrává náš každodenní život, ať již “domácí” či mimo vlastní domácnost.

Pokud bychom pokračovali v tomto praktickém uvažování, usoudili bychom nejspíše, že pro mnohé z těch, kteří znovuosidlují venkov, jde o jisté východisko z nouze a ne svobodnou volbu, a to tím spíše, čím více je k levnosti a dostupnosti bydlení a řešení případné obavy o ztrátu zdraví připojována podmínka snadné dostupnosti města jako místa pracovních příležitostí, občanských služeb, ale také přepychovějšího konzumu. Jiná skupina znovudobyvatelů venkova se jeví být v kontrapozici k té první - u této vůbec nejde o nouzi, ale o privatizaci ještě volného prostoru k přepychovému bydlení, přičemž překonávání vzdáleností pro ni není problémem.

Spolu se Zygmuntem Baumanem a jeho pojednáním o globalizaci, jakožto procesu odrážejícího neuspořádanost světové situace, která se žene dopředu vlastní setrvačností při absenci centra správy (Bauman 1999:75-76), můžeme první ze jmenovaných skupin zařadit do tzv. druhého světa, světa “lokálně vázaných”, s omezenou možností pohybu, zatímco první svět, v němž žije druhá námi jmenovaná skupina, obývají “globálně mobilní”, typičtí exteritorialitou, jimž je prostor reálně i virtuálně snadno překonatelný a nejsou k němu vázáni. Reprezentanti těchto dvou světů jsou příslušně Baumanovi “tuláci” a “turisté”, první nositelé postmoderního otroctví a druzí postmoderní svobody. První do pohybu tlačení nevlídností vlastního lokálního světa a druzí pohybující se dle libosti do atraktivního světa. Jinak řečeno, jedni ovládaní negativní volbou (pokud jejich nucené puzení ke změně prostoru obývání vůbec volbou nazveme) a druzí vládnoucí pozitivní volbou svobody obývaného prostoru (tamtéž:106-112, upraveno). A přitom oba reprezentanti - turista prvního světa a tulák druhého světa žijí společný svět konzumentské společnosti pozdně moderního (dle A. Giddense), sekundárně moderního (dle U. Becka) či surmoderního (dle G. Balandiera) stádia.

V naznačené dvojznačnosti (ambivalenci) globalizačního procesu utvářejícího dva světy - první svět relativně úzké a světoběžné skupiny “svobodných globálů” (exteritoriálních, s kosmopolitní identitou, vyvázaných z prostoru) a druhý svět většiny “teritorializovaných lokálů” (s omezenými mobilitními šancemi, nucených trpně snášet změny vnějšího, jimi neovládaného světa) - vystupují ve zvláštním postavení (ani jako vítězové z prvního světa, ani jako poražení z druhého světa) ti, které bychom nazvali “vědomými lokály”, odmítajícími hru na kosmopolitismus, připoutávajícími se k místu oceňujíce je jako důležitou životní hodnotu a nevyhýbajícími se důsledkům plynoucím z aktivit prováděných v určitém místě. V naší aplikaci to jsou tzv. “neovenkované” s důležitou rolí v hnutí za rurální renesanci, které vyjadřuje regionalizační tendence (v globalizujícím se světě) svým pevným zakotvením aktivit, vedených s úmyslem jejich prospěšnosti “právě pro toto místo v tomto čase a dále”, tedy aby byly řešeny “malé otázky konkrétních regionů a jejich občanů”.

Cíle a metody:

Přesněji, určitěji vymezit pozice a role té nepočetné skupiny, kterou jsme v obecném kontextu globální společnosti nazvali “vědomými lokály” a v naší variantě zájmu o venkovskou společnost “neovenkovany”, je cílem tohoto příspěvku. Těm, které by napadlo, že jde o cíl ryze akademický, je adresováno sdělení, že případnému řešení předchází ve vědě pojednávání otázky (problému) nutně zahrnující její vymezení a pojmenování.

Hnutí za rurální renesanci (jako té šťastnější z venkovských variant lokalizačního procesu v globalizujícím se světě) je relativně novou sociální situací, složitou, s účastí řady aktérů různého postavení a různých zaujímaných rolí. U nás dosud málo pojednávanou, a snad právě více v populárním tisku než v odborných kruzích. Proto může docházet k podstatným zkreslováním obrazu takové situace, která plynou z nespecifického pojímání studovaného jevu. Jestli k rurální renesanci u nás dochází, lze, a to zprvu jen hypoteticky, tvrdit teprve poté, když definujeme obsah novodobé rurality, analyzujeme pozorovatelné jevy, které míníme přiřazovat k tomuto hnutí (na základě porovnávání se zahraničími zkušenostmi), vytipujeme jeho aktéry na základě jejich jednání, je-li zahrnutelné do hrového rámce představujícího rurální renesanci. K tomu samozřejmě nestačí předepsaný formát, struktura a délka tohoto příspěvku.

Vzhledem k tomu je pravdě nejbližší, že hlavní metodou přípravy tohoto příspěvku musí být odkazování k dalším, avšak povětšinou vlastním autorským pracím. Ty vznikly jako výsledky jednak sekundární analýzy cizích (včetně zahraničních) prací k pojednávanému tématu, a jednak vlastního, prozatím roztříštěného pozorování příslušných jevů jako vedlejšího produktu při řešení širší problematiky zaměřené k soudobé sociální změně českého a moravského venkova posledních deseti let (v připojené literatuře tudíž nejsou uváděny prvotní prameny). Vlastní pozorování autorka příspěvku konfrontovala s pozorováními dalších našich sociologů (především J. Kellera, H. Librové a M. Lapky), aby poté charakterizovala “neovenkovanství” jako vlastnost mající potenci v rurální renesanci jak svým ruralizačním obsahem, tak angažovaností jejích nositelů konat v její prospěch.

Vrátíme-li tento jev do obecného rámce globalizující se společnosti, vyjadřuje “neovenkovanství” regionalizaci sociálního života, a dále jednání, které propojuje svobodnou volbu (typickou pro menšinu vítězů vyvázaných z teritoriality) s lokální ukotveností (orientací na teritorialitu, typickou pro většinu poražených ve smyslu jejich omezení lokalitou) v obecném procesu “glokalizace”.

Výsledky:

Vymezení novodobé rurality zajímá společně sociology a kulturní (sociální) antropology, neboť oba (i když s jinou otázkou na pozadí) hledají souvislosti mezi kulturními změnami (jevy masové kultury a masového šíření informací) a sociálními strukturami včetně rysu jejich lokální závislosti. V hledání obsahu novodobé rurality (jako vyabstrahovaného souboru územních, sociálních a kulturních charakteristik typických v daném čase a prostoru pro vesnici, to je územně, sociálně a kulturně vymezenou strukturu) je uschována otázka, co z takových charakteristik zůstává, přetrvává, ač atak urbanizace přerůstající v globalizaci trvá již více než 200 let. Neboť právě takové vlastnosti lze považovat za bytostné, podstatné. V pracích autorů (blíže viz Hudečková 1997) nalézáme především následující charakteristiky:

· orientaci na komunitu (společenství, pospolitost) jako základní jednotku sociální organizace života

· tendenci k nacházení identity členů skrz tuto komunitu

· projevy identity vysokou mírou participace na životě komunity prostřednictvím rozličných místních skupin

· to vše znamená “žití v místě”

· snahu o uchování tradic jejich zahrnováním do moderního rámce

· těsný kontakt s přírodou a jedinečné vztahy k přírodnímu prostředí

· nízkou demografickou hustotu v lokalitě.

Hnutí za rurální renesanci (blíže viz tamtéž a Hudečková, Jehle 1997) pak vyjadřuje praktické úsilí (mající jak ideovou, tak reálnou podobu) “znovuobjevovat venkov” ve smyslu výše uvedených vlastností, a to dvouliniově - dodávat život, oživovat místní společenství (aktéry jsou zde jednak místní reprezentanti ruralizace, a jednak prostorově vzdálení reprezentanti ruralizace, mající zájem o oživování místních společenství, ač sami nejsou jejich členy) a zachytit tento nový sociální pohyb obsahující rekonstrukci venkovské společnosti a uvažovat o něm (aktéry v této linii mohou být sociální vědci, politici, představitelé hromadných sdělovacích prostředků a další). Jak bylo pojednáno v úvodu, je tento proces lokalizačního charakteru podporován důsledky vlastního opaku, s projevy nazývanými “útěkem před moderní civilizací”, procesem rozehraným chybami městské společnosti.

Dle dosud provedených pozorování (u nás zatím nikdy nešlo o širší výzkum, věnovaný právě této otázce) u nás tvoří neovenkované nepočetnou podskupinu místních aktérů ruralizace, s tou zvláštností, že se teprve v lokalitě usazují či se tam natrvalo odněkud (z města) vracejí (blíže viz tamtéž a Hudečková 1999). Kromě podmínek vytčených vymezením rurality u nich naši pozorovatelé nacházejí sklon ke skromnému žití, vedený silným ekologickým cítěním, a také sklon k estetickému pojetí života realizovaný často řemeslně uměleckými aktivitami (což lze potvrdit i ze zahraničních pramenů). O jejich silné komunitní orientaci svědčí, že není ojedinělé zakládání společenství osob a rodin, která provozují relativně soběstačné hospodářství, ať již zemědělského nebo smíšeného typu (případně i nezemědělské). Co mě však snad nejvíce vede k jejich pojmenování jako “vědomí lokálové” je skutečnost, že to jsou často mladší a vysoce kvalifikovaní lidé, kteří dobrovolně opouštějí atraktivní zaměstnání a slibnou kariéru ve městě a náhradou za to volí méně pohodlný, avšak více tvořivý život na venkově. Venkovská necizota, se svými klady i zápory, která byla jedním z neovenkovanů symbolicky pojmenována jako “nikdy nepřerušený rozhovor”, se jim jeví jako lidskému žití příjemnější. Nepřicházejí, aby se uzavřeli do “svých komnat”, ale aby se zapojili do veřejného života, ačkoli vědí o tom, jak je těžké prolomit bariéru mezi starousedlíky a nově příchozími, často hanlivě pojmenovávanými. Jejich vědomí, že ve městě “nelze po sobě nic zanechat”, resp. že městská anonymita zahlazuje individuální stopy, je silnější. Tento rys, připojitelný k Baumanově “poutníkovi”, je odlišuje od v úvodu vzpomínaných “tuláků” a “turistů”.

Diskuse:

Na straně starousedlých venkovanů není ojedinělé mínění, že neovenkované jsou asi lidé podivní, když opouštějí dobré šance, které mají ve městě. U starousedlých bývá přítomné i jakési podezření, že orientace neovenkovanů na skromné žití není autentická, anebo že se na venkov uchylují, protože spíše tam mohou provádět jakési prapodivné aktivity (což souvisí s jinakostí jejich stylu žití oproti konzumnímu způsobu života). Domýšlíme-li potom situaci střetu “starovenkovanství” s “neovenkovanstvím”, jeví se jako paradox, že ti, kdo přicházejí, aby zaujali pozici “vědomých lokálů” konajících ve jménu ruralizace, jsou přijímáni s většími rozpaky než ti, kteří přicházejí, aby vyřešili své handicapy (“teritorializovaní lokálové”, víceméně z donucení).

O tomto střetu nacházíme důkazy v zahraniční odborné literatuře, která se zabývá sledovaným jevem již od 70. let (shrnutých např. in Kayser 1990). Zajímavé je uvést následující zjištění:

· 70. léta jsou první vlnou odchodů na venkov ve stylu neovenkovanství, vlnou mohutnou (asi 100 tisíc lidí ve Francii), avšak po roce až dvou se většina navrátila do města. Asi deset let poté následuje druhá vlna, řádově desetinásobně menších odchodů, z nichž však většinou jde o odchody natrvalo.

· Usazování neovenkovanů (jak jsme již upozornili) nemá hladký průběh, a často teprve jejich děti se v novém prostředí dostatečně adaptují.

· O narůstání váhy tohoto jevu svědčí příklad z jednoho francouzského kraje - na konci 80. let tam tvořili ti, kteří přišli v 70. letech, čtvrtinu venkovské populace, třetinu ekonomicky aktivních jak v nezemědělskývh povoláních, tak z majitelů hospodářství mladších než 55 let a děti nově příchozích zaujímaly celých 60% z dětí mladších než 14 let.

Zcela závěrem se připojuji k úvaze J. Kellera (in Poláček, M.: Kašlu Vám na to ... /Kdo jsou lidé, kteří opouštějí kariéru a odcházejí na venkov?/, Magazín LN, 16. dubna 1999, s. 18-23), který o neovenkovanech mluví jako o “průkopnících blízké budoucnosti” ve smyslu, že na ně nelze pohlížet jen s pobavením, ale je třeba brát je vážně, neboť oni aktivně hledají alternaci k většinovému životnímu stylu, jsou to tudíž oni, kteří svobodně a odpovědně volí. Jako i jiné pokusy o individuální řešení soudobé situace se již dnes jejich záměry nepojímají jako utopické, nereálné, idealistické a nemající dlouhého trvání. Paralelně, při omezení na oblast zemědělského hospodaření, hovoří Kayser (Kayser 1990) o tzv. “nových, odlišných zemědělcích”, kteří hledají v šetrném, diverzifikovaném zemědělském hospodaření rodinného charakteru alternativu k produktivistickému modelu, konkurenceschopnému v ekonomickém, ne však v ekologickém a sociálním rozměru.

Literatura:

Bauman, Z. (1999): Globalizace. Praha.

Giddens, A. (1999): Sociologie. Praha.

Hudečková, H. (1997): Ruralizace a její aktéři. Zemědělská ekonomika, 43, (9), s.389-397.

Hudečková, H., Jehle, R. (1997): Rurální rozvoj: zahraniční zkušenosti. In: Sborník JU, XXII, (2), České Budějovice, s. 75-81.

Hudečková, H. (1999): Kdo jsou noví venkované. Náš venkov (Odborná příloha týdeníku Zemědělské listy), č.5 (11. října), s. IV-V.

Kayser, B. (1990): La renaissance rurale (Sociologie des campagnes du monde occidental). Paris.

Magazín LN, 16. dubna 1999.

MF Dnes, 15. srpna 2000.

Náš venkov (Odborná příloha týdeníku Zemědělské listy), č. 5, 11. října 1999.