Při vstupu do unie nejde jen o právní normy

Myšlenka postupné evropské integrace vznikla již po první světové válce, ale byla zprvu přijata jen úzkou skupinou politicky uvažujících vzdělanců. Praktickým programem se z obavy před rizikem možnosti násilně řešených konfliktů stala až po druhé světové válce. Dnes u většiny čelných politiků převládá pragmatické pojetí, akcentující rychlý ekonomický růst. V této souvislosti se jeví přizpůsobení dosavadních právních norem normám Evropské unie jako hlavní cesta k vyrovnání s vyspělými zeměmi a k přijetí do svazku dnešní patnáctky.

Situace je ale mnohem složitější, jak ukázalo referendum v Irsku, které poplašilo nejenom tamní vládu. Prostí občané evidentně vidí problém přijetí dalších zemí jak v rovině integrování shora, v podobě různých politik, týkajících se hospodářství či zemědělství, tak v rovině srovnatelných pracovních, občanských a kulturně-politických návyků a postojů. V každé zemi hlasující o přijímání postkomunistických zemí se budou projevovat nejméně tři základní pojetí.

Evropa centralizovaná

V souladu s teorií a politickou praxí francouzské a německé levice jde o pojetí nové Evropy jako jednolité, z jednoho centra ovladatelné státní struktury. To bylo jasně řečeno loni v červenci německým ministrem zahraničí J. Fischerem. Podle něj by jedna vláda a jeden parlament - spolu s bezpečnostním odpoutáním se od NATO - měly být zárukou hladkého vládnutí v centrálně zorganizované Evropě. Tato představa vyvolává silný odpor u všech občanů pravicové orientace. Zánik plurality by znamenal konec evropské politické kultury, morálních a právních hodnot, jež byly "vynalezeny" antickým Řeckem a šířeny tradicí římského práva v kontextu křesťanského světonázoru. V pravicové politice jde o prosazení hodnot, jejichž osvojení by mělo vést k širšímu povědomí o lidských a občanských právech i povinnostech a k přijetí zásady organického růstu cestou postupně a otevřeně dosahovaného konsenzu.

Evropa pluralistická

Druhý, důsledně historický postup, je tedy založen na uznání reality pluralitní Evropy a je příznačný pro anglosaskou pravici. Zdůrazňuje jednotu v rozdílech a decentralizaci. To má praktické dopady pro evropskou integraci jako věc volné soutěže a spolupráce autonomních státních útvarů. Britská pravice - a například Švýcaři, kteří odmítli vstup do EU - zdůrazňuje integraci základních životních hodnot a politických principů a pak teprve další otázky. Integraci pak chápe jako kooperaci zón volného obchodu.

Tento postoj má tedy zásadní politický akcent, který vyjadřuje obavu z mechanického přenášení pravomocí na Brusel. Trvá na sebestrukturaci cestou zdola nahoru a odmítá přijmout obrovskou koncentraci moci, která soužití několika desítek nerovnoměrně morálně, politicky a hospodářsky rozvinutých zemí může řešit jedině dalším zaváděním centrálně direktivních procedur a technik. Tento pohled se zřejmě vyjevil i ve výsledcích irského referenda. Přitom Irsko vstoupilo do EU jako jedno z posledních a profitovalo z existujícího uspořádání a z ústředních rozvojových fondů EU snad nejvíce.

Evropa federalistická

Třetí koncepce evropské integrace je koncepcí federální organizace se všemi složitostmi, jež přináší z hlediska legislativního a exekutivního. Mělo by jít o spolupráci mezi státy, nikoli o nadstátní útvar. To by znamenalo pružnější a efektivnější způsob společného vládnutí v duchu principu společně sdílené suverenity. Jeho úspěšná aplikace by měla zaručit, že sebemenší členský stát nebude v nevýhodě jen proto, že je malý.

Zastánci druhého a třetího přístupu vyvinuli v průběhu posledních let řadu argumentů proti levicovým zastáncům evropského superstátu a nepochybně je budou umět aplikovat i při jednáních o vstupu naší republiky do Evropské unie. Z hlediska České republiky jsou důležité dva faktory: Kromě často negativních názorů množství prostých občanů členských států na rozšíření unie je to hlavně vývoj ruského postoje v duchu gorbačovského hesla "Evropa náš dům". Jak známo, začalo se v České republice intenzívně pracovat pro evropskou integraci až v momentu nástupu sociálně demokratické vlády. Od té doby jdou práce na různých právních normách v souladu s bruselskými požadavky rychle dopředu. Občanům ale nikdo jasně nesdělil, o jaký druh evropské integrace má vlastně jít. S ohledem na sociálně demokratickou teorii a praxi o anglosaský přístup jistě nepůjde a o federální řešení zatím jen zčásti. Je tedy nejvyšší čas si o příslušné vysvětlení říci a vyjde-li z toho představa centralizovaného, vysoce zbyrokratizovaného superstátu, chtít k tomuto tématu celonárodní diskusi.

Kdo Evropu vyhraje?

Právě vládnoucí evropští socialisté vydávají obrovské prostředky na nenápadnou demontáž tradičních historicky vzniklých institucí, ať již jde o dobře informované veřejné mínění, média, politické strany či náročné univerzity tradičního nekomerčního zaměření. Mlčení o obtížných aspektech integrace ve svých důsledcích nahrává protievropským silám, kterých je v postkomunistických státech hodně a které se o Evropu zajímají, jen pokud by z ní mohly něco vytěžit pro své partikulární cíle. V základu skutečné integrace je totiž dlouhý a namáhavý proces osvojování si morálně-kulturních postojů a návyků. Lhavost, korupce, klientelismus, stále větší rozpínavost organizovaného zločinu v postkomunistických zemích vážně znepokojují politicky soudné občany všech zemí EU a jsou příčinou vzniku nové "železné" či aspoň "kožené" opony.

Ve světě, který se čím dál více propojuje, úloha malých států - vedou-li si civilizovaně a soudně - roste. V politickém životě to platí obdobně například v případě středních a malých stran, jež obvykle nejsou tak silně zatíženy praxí vzájemného jištění postů či společným krytím různých finančních machinací. Občanská a politická sféra nových demokracií má tak před sebou závažné hodnotové zadání od občanů patnácti členských států. Ti správně odhadují, kde se nachází zodpovědná proevropská, hodnotově pojatá politika a kde se slušní a produktivní politikové musí stále jen bránit tlaku přežívajících starých mocenských struktur. I tohle bude jednou předmětem hlasování o vstupu jednotlivých kandidátských zemí do Evropské unie.