Německo a Francie se chtějí opět stát hybnou silou Evropy

Po setkáních v Alsasku a Paříži se v Berlíně před dvěma dny opět sešli na společné schůzce představitelé Německa a Francie. Francouzského prezidenta Jacquese Chiraca doprovázel i předseda vlády Lionel Jospin. Ve Francii je zvykem, že v období tzv. soužití, kdy prezident a premiér patří k opačným politickým uskupením, zastupují zemi na mezinárodní scéně většinou oba. Zároveň se kvapem blíží prezidentské volby, které jsou v Paříži plánovány na první polovinu příštího roku. Chirac i Jospin, kteří se s největší pravděpodobností utkají ve vzájemném souboji, proto využívají každé příležitosti, aby se před svými voliči zviditelnili. Volby se příští rok konají i v Německu, snad i proto se Gerhardu Schroderovi i oběma francouzským představitelům podařilo rychle najit společnou řeč. Německý kancléř se role hostitele ujal se vším všudy. Kromě vzájemných rozhovorů provedl své protějšky po budově nového kancléřství, které Chirac i Jospin shlédli poprvé. Potom se však již všichni věnovali vlastním jednáním, které jsou neformálního charakteru, ale právě proto zůstávají podle slov francouzského prezidenta tím nejlepším způsobem, jak sblížit vzájemné postoje. Německo i Francie si uvědomují, že bez jejich souhlasu nebude možné podniknout jakýkoli zásadní krok v dalším směřování Evropské unie.

Po nástupu vlády Gerharda Schrodera došlo nejprve k ochlazení vzájemných vztahů. To kontrastovalo s předešlým obdobím silné spolupráce mezi prezidentem Mitterandem a kancléřem Kohlem. Ačkoliv jejich politická příslušnost byla odlišná, Kohl i Mitterrand nakonec vždy našli společnou řeč. Sociální demokrat Schroder naproti tomu zpočátku necítil zvláštní sympatie k socialistickému premiérovi Jospinovi. Rozdíly v osobnostech obou politiku byly ještě zvýrazněny politickými neshodami. Jospin například nelibě nesl, že Schroder podepsal po svém nástupu do funkce společně s britským premiérem Blairem manifest "nového středu”, který měl přispět k obnově sociální demokracie. Jospinovo rozhořčení bylo o to větší, že on sám provádí politiku, která se k Blairově třetí cestě nechce hlásit a to i přesto, že je ve skutečnosti pragmatičtější, než jak by se na první pohled mohlo z tradičních vystoupení pařížských socialistů zdát. Neshody mezi Francií a Německem se projevily i na summitu v Nice na sklonku loňského roku.

Proto již v následujících měsících se obě země shodly na nutnosti obnovení vzájemné důvěry. Rychlost, s jakou byl společný postup obnoven, ukazoval, že společné zájmy existovaly vždy a ochlazení v minulých letech by se nemělo přeceňovat. Již na zasedání Evropské rady ve Stockholmu v březnu 2001 zamítli ve shodě plán Komise na rychlou liberalizace společného trhu s plynem a elektřinou. Na červnovém summitu v Goteborgu zase vystupovali proti hlasům, které požadovali stanovení přesného data vstupu kandidátů do unie. Dnes si Chirac, Jospin i Schroder přejí, aby se Německo i Francie opět staly hlavní hybnou silou v EU. Na příštím summitu v belgickém Laakenu chtějí postupovat společně a předložit společné návrhy. Francouzský prezident také podtrhl blízkost pohledů obou zemí na vývoj diskuse o budoucí podobě unie. Právě v Laakenu by mělo být jasnější, jak dále postupovat v debatě, která by měla vyústit v novou mezivládní konferenci plánovanou na rok 2004. Jacques Chirac však zároveň prohlásil: žádně řešení nesmí být ostatním partnerům v EU vnuceno. Možná i proto, že rozdíly mezi Chirakovou a Schroderovou koncepcí budoucí podoby unie ve skutečnosti existují a nejsou dosud ani zdaleka plně sladěny.