Rozšíření unie se zrychlit nemusí

Kai-Olaf Lang

Mnohé z toho, co se nyní říká o případných důsledcích teroristických aktů v New Yorku a Washingtonu, zůstane nutně ve spekulativní rovině. Chceme-li se zamyslet nad možnými implikacemi útoků na dynamiku rozšiřovacích procesů v Evropě (a ponecháme-li přitom stranou tuto výhradu), dospějeme nicméně spíš ke skepsi než k optimismu, pokud jde o dopad událostí na přijímání nových členů EU a na případné druhé kolo rozšíření NATO.

Bruselský komisař Günter Verheugen, jenž má rozšíření Evropské unie v popisu práce, zastává názor, že teroristické akty v USA s sebou přinášejí "významné pozitivní důsledky" pro přijetí východních sousedů Německa do unie. Mají tomuto procesu propůjčit novou dynamiku. Jeho názor nesdílím.

Verheugenův argument, anebo spíš jen první reflex, zní: V Evropě vyvstane nový "pocit (vzájemné) blízkosti", svého druhu nová loajalita ke společné obraně základních hodnot západní demokracie. Tím by se podle něho měl v dnešních zemích patnáctky upevnit souhlas s rozšířením unie. Taková vznešená slova se mohou setkat s porozuměním u části politických tříd a v debatách intelektuálů, ale u "průměrného občana", tedy tam, kde je problém souhlasu nejžhavější, se rozhovory točí kolem čehosi jiného. Zde se totiž bude vnímat rozšíření také jako "otevření" vůči ještě pořád ne dosti známému dílu Evropy, který laik navíc považuje spíš za nestabilní končinu. Občané zemí unie si položí - důrazněji než dosud - otázku, zda odstranění hranic vůči budoucím členům nepovede k růstu kriminality a násilností.

Koneckonců také odborníci, státní úředníci a odpovědní politici zemí EU vnímají projekt rozšíření podstatně výrazněji než dosud pod zorným úhlem vnitřní bezpečnosti. Uvnitř patnáctky se bude s ještě větší naléhavostí debatovat o tom, jak uspořádat na současné vnější hranici a na budoucím pomezí unie kontrolní režim a jak zamezit ilegální migraci. Ještě pod větším drobnohledem se ocitne práce policistů, strážců hranic a celníků. A také to, jak je zajištěna prevence a potírání kriminality v příhraničních regionech.

Hlavní riziko, které v sobě z tohoto hlediska skrývají útoky proti USA, však spočívá v ekonomické sféře. Reakce již tak slábnoucího amerického hospodářství a tím i světové ekonomiky se zatím nedají přesně určit. Neví se zejména, co USA podniknou za odvetné akce. Dopady mohou být různé - od celosvětové recese po stabilizaci, kterou předvídají Američané se svým umíněným optimismem. Stěží se však napříště dá počítat se zámořským impulsem pro konjunkturu v západní Evropě a některá odvětví budou vtažena do víru způsobeného teroristickým útokem.

Jestliže bude ochromen hospodářský vzestup v západní Evropě, zasáhne to naplno také kandidátské země. Vezměme Polsko: Má velký rozpočtový deficit, vysokou nezaměstnanost a o někdejším vysokém růstu HDP si může nechat zdát. Bez velkých podnětů, jež poskytuje vývoz do zemí EU, nebude mít tato země fakticky šanci obnovit dynamiku růstu. Jenže ta je nutným předpokladem, aby vláda mohla před občany ospravedlnit někdy bolestné hospodářské a sociální reformy, jež se musejí dokonat v horké fázi jednání o vstupu s Bruselem. A nedá se ani pustit ze zřetele, že případné větší zpomalení ekonomik států EU zredukuje také finanční manévrovací pole jak na národní úrovni, tak v měřítku patnáctky. Nesmírně to ztíží nadcházející jednání o nákladných otázkách strukturální politiky a o kapitole týkající se zemědělství.

Události minulého týdne za mořem budou mít dopad i na rozšiřování NATO. Amerika a Rusko, případně NATO a Rusko, se soustředí na bezprostřední společné zájmy. Už při své nedávné návštěvě Varšavy prohlásil George Bush, že USA v Rusku nespatřují žádné ohrožení. Jeho analýzu rizik teroristické útoky jen podtrhly. Z hlediska tendencí v americké politice se dá počítat s tím, že se oslabí pozice stoupenců "neocontainementu", nového zadržování Ruska, a naopak tam stoupne v ceně kooperativní postup Moskvy a Washingtonu. Pro USA se stává už dnes Rusko důležitým článkem budoucí antifundamentalistické koalice.

Amerika se bude snažit Rusku dát větší prostor v Radě bezpečnosti OSN a vůbec na globální aréně, aby si opatřila politicky volné ruce pro odvetu v rámci tažení proti terorismu. Co za to? Lze Rusku například nabídnout toleranci při pacifikaci povstalců v Čečensku, ale někdo by také mohl přijít na myšlenku přibalit též odklad přijetí pobaltských států do NATO výměnou za ruskou podporu amerických kroků vůči terorismu.

Do prekérního světla by se mohl v tomto kontextu dostat i článek 5 Washingtonské smlouvy. Dříve se o klíčovém spojeneckém závazku - s ohledem na konec studené války - stále více pochybovalo a někteří zakládající členové aliance si pohrávali s myšlenkou, že by se již tak jako tak vágní ustanovení ještě více změkčilo. Někteří podezírali USA, že by chtěly závazek poskytnutí pomoci relativizovat, a spojovali to též s ochotou Washingtonu připustit další kolo rozšíření NATO. Jenže po středečním prohlášení Severoatlantické rady se článek 5 stal opět aktuálním, a to v poměrně úzké interpretaci (stačí jen říci, že pomoc najednou negarantuje Amerika evropským spojencům, ale oni sami Spojeným státům). Jakmile se ale dostane otázka kolektivní obrany opět do popředí, může to znamenat i zbystření pozornosti v nejednom hlavním městě zemí NATO: Tím se totiž stává pravděpodobnější, že by se závazek musel plnit i vůči budoucím členům aliance.

Větší vzájemná závislost jednotlivých aktérů na mezinárodní aréně, což by mohlo být vedlejším produktem apokalyptického útoku na USA, sama o sobě důvodem ke skepsi není. Přesnější úsudek bude ale možný teprve s minimálním časovým odstupem.

Autor je vědecký pracovník berlínského ústavu pro mezinárodní politiku a bezpečnost - Nadace Věda a politika