TRENDY SVĚTOVÉHO A EVROPSKÉHO AGRÁRNÍHO TRHU A ČESKÝ ZEMĚDĚLSKO-POTRAVINÁŘSKÝ SEKTOR

Trends of World and European Agrarian Market and Czech Agricultural Food-product Sector

Petr Tuček

VÚEZ Praha

Dlouhodobé tendence vývoje mezinárodního agrárního trhu nejsou pro většinu zemědělských prvovýrobců příznivé. Reálné ceny zemědělsko-potravinářských komodit klesají, směnné relace ve vztahu k průmyslovému zboží se zhoršují, v posledních letech klesaly také ceny nominální, které dlouhodobě oscilují v nepravidelných cyklech kolem úrovně z počátku dekády.

Mezinárodní agrární trh je již více než 20 let trhem kupujícího, tedy trhem, na kterém je dlouhodobě v převaze nabídka nad poptávkou a kupující určuje podmínky obchodu. U některých významných komodit tato disproporce vzrůstala v minulých deseti letech do té míry, že byly zcela porušeny všechny principy trhu. Zemědělští prvovýrobci nepokryli několik let po sobě dosaženými cenami ani náklady produkce, přitom však objem světové výroby i u těchto komodit vzrůstal.

Přes uvedené nepříznivé tendence setrvale dynamicky a kontinuálně vzrůstá objem mezinárodně obchodovaného agrárního zboží, dokonce rychleji než světová zemědělská produkce. Hodnota světového vývozu agrárních produktů se od r. 1970 do r. 1998 zvýšila z cca 50 mld. USD na asi 480 mld. USD, tedy více než 9-krát. Přitom se však podíl zemědělských a potravinářských komodit na hodnotě celkového mezinárodního obchodu průběžně snižoval. Tento pokles pokračoval i v poslední dekádě.

Podíl agrárních produktů na globálním exportu veškerého zboží se podle FAO od r. 1990 do r. 1997 snížil o 1,3 %, zatímco podíl průmyslového zboží vzrostl za stejné období o 3,4 %. Zemědělské a potravinářské komodity participují tedy koncem devadesátých let na světovém exportu veškerého zboží již jenom asi 10 %, průmyslové výrobky představují současně více než 72 % hodnoty globálního vývozu.

Vyšší dynamiku růstu světového agrárního obchodu v porovnání s růstem globální zemědělské produkce v posledních padesáti letech lze ilustrovat např. těmito údaji: V období 1973 - 90 činil průměrný meziroční přírůstek fyzického objemu světového agrárního obchodu 2,5 %, korespondující přírůstek globální zemědělské produkce byl pouze 2,2 %. V období 1990 - 97 se zvyšovala hmotnost mezinárodně obchodovaného agrárního zboží o 4,7 % průměrně ročně, odpovídající přírůstek světové zemědělské produkce byl pouze 2,2 %.

Jiným charakteristickým rysem současného vývoje mezinárodního agrárního trhu je určitý pokles míry dominance rozhodujících světových vývozců agrárních komodit a změna světové mapy hlavních transferů agrárního zboží.

Rozhodujícími světovými vývozci zemědělsko-potravinářských produktů jsou sice stále USA s podílem 13,5 % na globálním agrárním vývozu, Francie (6,5 %), Nizozemí (6 %), Německo (5 %), Kanada a Velká Británie, ale rychle rostoucí zemědělský vývoz Austrálie, Brazílie, Argentiny a některých dalších zemí nepochybně brzy změní uvedenou hierarchii. Teritoriální skladba globálního agrárního vývozu a dovozu se zejména v posledních deseti letech výrazně změnila. Od r. 1989 do r. 1999 se např. dovoz pšenice do zemí střední a východní Evropy téměř ztrojnásobil, dvojnásobku dosáhl tento dovoz v uvedeném období (ze třetích zemí) také do EU. Čína v poslední dekádě ztrojnásobila své importy krmného obilí, impozantní růst exportu vykazují zejména u olejů, olejnin a olejnatých šrotů Brazílie a Argentina. Tak např. vývoz sójových bobů z Brazílie se od r. 1990 do r. 1999 zvýšil z 1,6 mil. t na 8,7 mil. t, tedy zhruba 5,5-krát, vývoz sójového oleje vzrostl ze 410 tis. t na 1,6 mil. t, resp. 3,9-krát. Podobné parametry exportní expanze vykazuje Argentina a další země oblasti.

Impozantní několikaletý růst HDP v Číně (11 % ročně), Vietnamu a dalších zemích jihovýchodní Asie se promítá mj. v kontinuálním zvyšování poptávky a spotřeby potravin a v paralelní změně skladby spotřeby směrem k růstu podílu živočišných bílkovin a dalších energeticky náročnějších potravin. Tak např. čínská spotřeba jedlých rostlinných olejů se zvýšila z 1,8 mil. t v r. 1980 na 9,2 mil. t v r. 1997. Čínský dovoz agrárních produktů vzrostl např. od r. 1990 do r. 1996 z 5,5 mld. USD na 10 mld. USD. Země této oblasti se stávají významným světovým spotřebitelským a tedy dovozním regionem.

Tok agrárního zboží mezi Amerikou, Evropou a jihovýchodní Asií zesiluje a svou intenzitou překonává některé tradiční transfery, typické pro agrární segment mezinárodního obchodu. Současně se však mezi tržními analytiky očekává postupné oslabování pozice USA v této části zeměkoule a růst vzájemného obchodu mezi státy tohoto regionu, včetně Japonska.

Na mezinárodním agrárním trhu se promítá a vzájemně střetává řada faktorů ovlivňujících vztah a strukturu poptávky a nabídky a rezultující ceny. Některé z těchto faktorů působí dočasně, jiné dlouhodobě. Významným činitelem formování struktury poptávky jsou trendy v oblasti spotřeby.

Světová spotřeba potravin a zemědělských surovin, podporována stále vysokým přírůstkem obyvatelstva, akcelerující urbanizací v rozvojových zemích a růstem důchodů a tedy koupěschopné poptávky v nejlidnatějších zemích světa sice setrvale vzrůstá, nicméně její skladba se mění. V globálním měřítku lze vývoj spotřeby potravin charakterizovat postupným odklonem od lokálních, regionálních a národních jídelníčků a tradiční skladby výživy a růstem unifikace spotřeby, směrem k euro-americké skladbě výživy. Projevuje se to např. růstem spotřeby “červeného” masa a masných výrobků, bílého pšeničného pečiva, piva evropského typu, amerických limonád, evropských pokrmových tuků a dalších potravinářských produktů evropského původu v mnoha zemích Afriky, Jižní Ameriky a zejména Asie (nejmarkantnějším příkladem je Japonsko) a souběžným odklonem od tradiční kuchyně, opírající se o lokální potravinové zdroje, např. produkty moře, zeleninu a místní rostlinné produkty. Tento trend do určité míry souvisí s úbytkem tzv. přirozených zdrojů výživy, je nicméně velmi zřetelný a silně se projevuje ve změnách skladby poptávky mnohých významných dovozců agrárních produktů.

Vývoj skladby spotřeby potravin je nerovnoměrný a jiný v rozvojových a vyspělých zemích, v Evropě a v ostatních oblastech světa. V rozvojových zemích jsme svědky strmého růstu potřeby potravin s vyšší kalorickou hodnotou, vyspělé země vykazují již v mnoha případech stagnaci nebo i pokles spotřeby např. cukru, živočišných tuků i některých druhů mas. Na trzích vyspělých států se projevuje vzrůstající vliv zdravotnické osvěty, tendence k racionalizaci výživy, akcent na nutriční nezávadnost, růst poptávky po “bio-potravinách”, požadavek spotřebitelů po dokonalé znalosti původu potravin, technologii zpracování, informacích o surovinách a cestách ke konečnému spotřebiteli. Významným tržním trendem na vyspělých trzích je růst poptávky po čerstvých potravinách a odklon od spotřeby tradičně konzervovaných pokrmů. V Evropě se zvyšuje tlak na značení původu zejména živočišných produktů, podporovaný rostoucí fobií ze zvířecích chorob přenosných na člověka. Tyto tendence logicky vedou k růstu nákladů na agrární produkci, jsou využívány stále častěji jako netarifní překážky zahraničního obchodu a nezřídka jako záminka k omezení dovozu a tedy k ochraně vlastního zemědělství. V některých evropských státech je na těchto principech u spotřebitelů systematicky vyvoláván jakýsi druh konzumního vlastenectví a obav z dovážených, zejména živočišných produktů.

Významným faktorem, který v posledních letech ovlivňuje objem nabídky a ceny agrárních produktů na mezinárodním trhu jsou geneticky modifikované odrůdy mnoha obchodovaných rostlinných komodit (GMO). Existence GMO pěstovaných nejen v USA, ale zejména v některých důležitých exportních zemích jihoamerických a asijských, evidentně zlepšuje ekonomiku produkce a podněcuje tak pěstitele k rozšiřování ploch. Největší roli hrají GMO dosud zřejmě u sójových bobů, kukuřice, řepky a bavlníku, rozšiřují se rychle ale také u dalších plodin. V r. 1998 bylo oseto odrůdami GMO ve světovém měřítku odhadem 27,8 mil. ha, což znamenalo meziroční přírůstek 17,8 mil. ha.

Současně s dynamickým rozšiřováním transgenních plodin ovšem vzrůstá obava spotřebitelů zejména ve vyspělých zemích z možných důsledků zařazení těchto plodin do výživy jak lidí, tak zvířat. Rozdíl v přístupu vlád k legislativě vztahující se ke GMO se pochopitelně projevuje také na mezinárodním agrárním trhu zejména zřetelnou expanzí konkurenceschopného vývozu ze zemí, které benevolentně přijaly transgenní organizmy a souběžným zeslabením konkurenceschopnosti zemí s přísnější legislativou. Důsledky se promítají také v již uvedeném růstu podílu, např. Brazílie a Argentiny na světovém agrárním exportu.

Výsledným a nepochybně také rozhodujícím trendem na mezinárodním agrárním trhu je dlouhodobý pokles reálných cen většiny obchodovaných komodit. V období 1980 až 1998 se reálné ceny mezinárodního trhu u základních agrárních produktů (cukr, obiloviny, maso a mas. produkty, nápojové suroviny a další vybrané zemědělské suroviny) snížily o více než 50 %. Nominální ceny veškerého agrárního zboží poklesly v uvedených 18-ti letech asi o 35 %, zatímco ceny průmyslových výrobků souběžně o 40 % vzrostly. Ani v r. 1999 se ceny většiny rozhodujících agrárních komodit nezotavily, u hlavních produktů mírného pásma došlo dokonce k dalšímu poklesu nominálních a tedy i reálných cen. Tak např. průměrná cena pšenice (US, No.2, 14 %, CIF Rotterdam), která je často prezentována jako cena “světová”, dosahovala v období 1980 - 1985 (nevážený průměr) 190,67 USD/t. V letech 1991 - 1995 činil korespondující průměr ročních cenových kotací 191,6 USD/t a v letech 1996 až 1999 se uvedená americká pšenice prodávala v Rotterdamu v průměru za 156 USD/t. Těžko pochopitelné je např. zjištění, že nominální ceny pšenice odpovídající jakosti byly zhruba stejné již před padesáti lety. Podobný cenový vývoj lze doložit např. u olejnin a olejnatých šrotů:

Průměrné ceny vybraných komodit v USD/t

1 US, Cif Rotterdam, 2 EU, Cif přístavy na dolním Rýnu, 3 evropská, “00”, Cif Hamburg, 4 44/45 %, Fob Hamburg, 5 34 %, Fob Hamburg.

Pramen: Oilseeds: Worl Markets and Trade, USDA, 1996-2000

Důsledkem tohoto nerovnoměrného vývoje bylo zhoršení reálných směnných relací mezi agrárními komoditami a průmyslovým zbožím o 50 %.

V uvedených trendech tkví nepříznivé důsledky pro zemědělské prvovýrobce. Analytici a tržní specialisté se shodují v názoru, že hlavní příčinou zvyšující se deformace mezinárodního agrárního trhu a rezultujícího cenového vývoje je pokračující přesun rozpočtových prostředků do agrárního trhu ve většině zemí, resp. masivní subvencování zemědělství a paralelní ochranářská politika subvencujících zemí. Technologický pokrok (včetně GMO) a výkonnější odrůdy využívané v rozvojových zemích při tamních nízkých cenách půdy a pracovní síly umožňují růst produkce a nabídky v těchto zemích při nižších nákladech. Udržení odběratelských trhů za této situace nutí naopak vyspělé země, s vysokou cenou půdy a vzrůstající cenou pracovní síly, k zvyšování podpor vlastních zemědělců a souběžně ke zvyšování ochrany domácích trhů (stále více formou netarifních překážek), následně pak k tvorbě nadprodukce. Boj o trhy vede k dalšímu podporování vývozu a k dalším cenovým deformacím. Za této situace mnohé země, které by v liberálním tržním prostředí (ve kterém by byla konkurenceschopnost determinována náklady produkce) rozpočtové prostředky na podporu vlastního zemědělství nemusely poskytovat, jsou “tlačeny” všeobecně subvencovanou konkurencí k podpoře agrárního sektoru také a vzrůstající měrou. Úsilí WTO liberalizovat mezinárodní agrární trh se ukazuje jako málo účinné. Přitom oficiálně publikovaná data o rozměrech rozpočtových zásahů do národních agrárních trhů jsou již dnes silně zkreslena vlivem snah těchto zemí najít jiné “kanály” kterými by bylo možno přesunout podpory do zemědělství.

Podle sekretariátu OECD se v r. 1999 opět o 3 % zvýšila celková suma subvencí (rozpočtových podpor) poskytovaná členskými státy vlastnímu zemědělství na 361 mld. USD. Míra podpor tak vzrostla ze 31 % v r. 1997 na 40 % v r. 1999. Uvedený údaj se týká pouze 29 čl. států OECD. Starší odhady hodnoty subvencí do celého světového zemědělství udávaly více než dvojnásobek uvedeného objemu. Mnohé rozpočtové prostředky poskytované zemědělství nicméně nejsou plně zahrnovány do kvantifikace subvencí. USA např. poskytují vlastním farmářům také kompenzace za živelní pohromy, tajfuny, přísušky apod. V r. 2001 by podle slov amerického prezidenta mělo tamní zemědělství dostat 23 mld. USD ve formě přímých produkčních subvencí. Podle názoru F. Fischlera již počtvrté v průběhu tří let schválil americký kongres dodatečné prostředky pro zemědělství a podstupuje tak riziko destabilizace světového agrárního trhu.

Některé tendence, které jsou nepochybně dílčími projevy globalizace, umocňují problém nevyrovnanosti poptávky a nabídky v agrární výseči mezinárodního trhu. Země s nejlepšími přírodními podmínkami a levnou pracovní silou za podpory největších mezinárodních obchodních společností dynamicky rozšiřují vlastní zemědělskou produkci, jejíž nákladové parametry jsou pro Evropu zdrcující. Tak např. Brazílie vykazuje náklady na produkci cukru od 4,5 do 5,5 US centů/lb (99,23 až 121,3 USD/t, resp. 3,96 až 4,85 Kč/kg), zhruba 9 US centu/lb činí náklady na produkci cukru v Thajsku a Austrálii, zatímco evropští producenti usilují o dosažení “rovnovážných cen” na úrovni 14 až 17 US centů/lb, tzn. 308,7 až 374,9 USD/t, resp. 12,34 až 15,0 Kč/kg. Ani tyto ceny by však nepokryly náklady výroby v mnoha producentských zemích, včetně ČR. Podle jiných zdrojů činí např. produkční náklady na 1 t sójových bobů v Argentině kolem 70 až 75 USD/t. Je evidentní, že konkurenceschopnost jihoamerických zemí je z tohoto zorného úhlu velmi vysoká.

Málokdy zmiňovaným faktorem, který poměrně významně ovlivňuje poměry na mezinárodním agrárním trhu, je úsilí mnohých zemí po zajištění vlastní potravinové bezpečnosti, kterou ovšem tyto země chápou jako racionální míru soběstačnosti v hlavních potravinách a zemědělských surovinách. Naše české ideologizování a odmítání principu rozumné míry soběstačnosti je ve světle postojů těchto zemí, ale zejména na bázi zkušeností z dlouhodobého vývoje mezinárodního agrárního trhu a jeho jednotlivých komoditních výsečí mírně řečeno neprozíravé a krátkozraké. Mnohé země (včetně čl. zemí EU) princip soběstačnosti respektují a dohodnutou míru soběstačnosti sledují a udržují. Některé státy udržují strategickou soběstačnost za přispění z našeho pohledu závratných rozpočtových podpor (Saudská Arábie, Sjednocené arabské emiráty a další země tohoto regionu) a do určité míry tak přispívají k deformaci trhu. Zvyšující se frekvence meteorologických anomálií v globálním měřítku a již prokazatelné (ale zejména možné) důsledky živelních pohrom pro mezinárodní trh jednotlivých komodit nicméně plně ospravedlňují tuto politiku, která se může perspektivně ukázat jako velmi prozíravá a národohospodářsky efektivní. A naopak, absolutní odmítání strategické míry soběstačnosti v základních potravinách může přinést do národních ekonomik v důsledku možných zhroucení komoditních trhů inflační faktory a sociální problémy.

Na otázku, jaký perspektivní prostor má český agrární sektor při zohlednění uvedených trendů na mezinárodním trhu není snadné odpovědět. Prvním předpokladem koncipování budoucího rozumného rozměru a skladby domácí zemědělské produkce je znalost těchto trendů, jejich respektování, vysoká informovanost a profesionalita. Důsledky deformace mezinárodního agrárního trhu pociťují zřejmě všichni zemědělští výrobci, krutost dopadů na jejich podnikání a existenci je však v každé zemi jiná. Do značné míry závisí na přijaté agrární politice a na možnosti a ochotě vlád, domácímu zemědělství rozpočtovými prostředky pomoci. Mnozí představitelé agrárních profesních svazů a experti vyslovují v poslední době názor, že návrat k liberálnímu agrárnímu trhu je iluzí a nereálným snem, argumentují nemožností zřeknutí se subvencí a destruktivními důsledky tohoto kroku. Neúspěch WTO na tomto poli jim do určité míry dává za pravdu.

Lze si dnes stěží představit, že se naše konkurenceschopnost na mezinárodním agrárním trhu zvýší bez rozpočtové podpory srovnatelné s konkurenčními agrárními sektory za situace, kdy je konkurenceschopnost rozhodující měrou dána právě velikostí těchto podpor. Bohužel, názor, že zemědělství je odvětví národního hospodářství jako každé jiné nelze, při znalosti mezinárodního agrárního trhu přijmout. .

Dlouholeté sledování vývoje mezinárodního agrárního trhu mě vede k názoru, že - naneštěstí - nebude možné v našich podmínkách zcela uchránit vlastní zemědělství bez účasti státu. Pokud jde o rozdíly ve stupni deformace na světových trzích jednotlivých komodit, je v současné době evidentně nejproblematičtější trh cukru, kde podíl neprodaných zásob na světové spotřebě dosahuje více než 42 % a nedává velkou naději na perspektivní korekci. Cukr je komoditou rozvojových zemí jiných podnebních pásem, které nemají často jinou produkční alternativu a perspektivy našeho cukerního vývozu jsou z mnoha důvodů velmi problematické. Druhým velmi silně deformovaným trhem je trh mlékárenských produktů, kde je ovšem situace odlišná. Orientace na sofistikovanější mlékárenské produkty s vyšší přidanou hodnotou je nesporně nadějná, tyto produkty půjdou na odbyt a jsou perspektivní.

České zemědělství by nemělo usilovat o uplatnění nezpracovaných surovin a polotovarů na mezinárodním trhu. Největší komparativní výhodou je nesporně naše schopnost vysoké finalizace potravinářských produktů, a podobně jako většina vyspělých zemí bychom se měli orientovat na zvýšení podílu potravinářského zboží s vysokým podílem přidané hodnoty, na vývoz národní práce a invence. Čím více invence a kvalifikované práce je ve výrobku obsaženo, tím vyšší je finanční efekt jeho realizace. Obecně však nepochybně platí, že každý jakostní a cenově konkurenceschopný agrární produkt je prodejný.

Jeden velmi významný handicap nicméně české zemědělství na mezinárodním trhu má. Je to jeho zcela nedostatečná vnitřní organizovanost, zájmová roztříštěnost, malá účinnost profesních a regionálních sdružení a svazů, neefektivní integrace. Porovnání vnitřní organizovanosti zemědělských prvovýrobců v zemědělsky vyspělých státech (v USA i Evropě, Izraeli i dalších státech) ukazuje sílu těchto struktur, schopnost odborně zajistit potřebné navazující aktivity a vztahy, v pozitivním smyslu lobbovat za své zájmy a být rovnocenným partnerem v jednáních jak s domácími vládami a institucemi, tak na mezinárodním poli.

Jakkoliv vyznívá provedený rozbor hlavních trendů na mezinárodním agrárním trhu pesimisticky, je v současné době v rozhodujících segmentech zřetelný počátek konjunkturálních změn, který se v budoucím horizontu projeví zlepšením cen na mezinárodním trhu u většiny hlavních komodit. Paradoxem je, že k těmto “pozitivním” změnám přispívá jak popsaná a zvyšující se deformace vztahů mezi náklady a cenami zemědělských výrobků, tak také zvýšení rozsahu a frekvencí živelních pohrom a anomálií. Konjunkturální zlepšení cenové situace na mezinárodním agrárním trhu by však nemělo vést ke snížení pozornosti vůči našim domácím problémům.