Rozšíření je dobré, nesmím ale přijít o peníze, tvrdí alsaská farmářka

Clarisse Metzová, úspěšná farmářka na francouzsko-německém pomezí, si v zásadě rozšíření EU přeje. Pokud ale takový krok ohrozí její příjmy či existenci, bez váhání vyrazí spolu s tisíci kolegy z celého Alsaska protestovat do ulic. Nejen v blízkém Štrasburku, ale i v Paříži či Bruselu.

"Jsme dost radikální a vlivná společenská skupina. Naše vláda si to uvědomuje, hlavně v roce voleb," připomíná 55letá vdova.

Její sídlo v La Wantzenau má podobu hrázděného domu. Spolu se synem, který je agronom, pěstuje na 105 hektarech převážně obilí a kukuřici. Čistý roční příjem z farmy odhaduje na 270 000 franků. Právě tolik činí přímé platby z Bruselu. Na dva a půl člověka: matka, syn a jediný zaměstnanec - mechanik na poloviční úvazek.

Drtivá většina půdy jí ale nepatří. Má ji pronajatou od 280 vlastníků. Parcely mívají také jen pár arů. "Lidé tu práce na poli nechali, když se jim dík boomu v 70. letech naskytly jiné pracovní příležitosti. Hlavně v petrochemii. A svá políčka pronajímají. Průměrně jsou tu ostatní farmy menší než naše, tak 30 ha. Nás to podnikání baví. Ale jak dlouho ještě?" táže se paní Metzová.

Obrat její farmy dělá za rok 1,3 miliónu franků (něco kolem šesti miliónů Kč). Strach z reformy společné agrární politiky ji neopouští od roku 1992. "Tehdy byl přechod ze subvencí podle produktů na nové, přímé platby náročný i administrativně. Musím ročně vykazovat za každou parcelu od oněch 280 vlastníků, co se tam přesně sklidilo a s jakými vstupy," žehrá farmářka. "Neměli jsme ale na vybranou, pokud jsme chtěli udržet příjem," dodává. "Jinde v ekonomice ale platy rostly. Abychom nešli do ztráty, investuji, půjčuji si u bank na nové stroje," připomíná.

"Klesnou-li přímé platby, ať kvůli rozšíření, nebo kvůli reformě společné agrární politiky, nevím, jak příští výpadek příjmů vyrovnáme," vrací se paní Metzová k tématu. A přemítá nahlas: "Nezvládneme-li to, na evropské trhy s obilím a kukuřicí proniknou Američané. A nepustí je z ruky." Nepřijímá námitku, že farmy v USA bývají větší a možná efektivnější: "Znám v USA rodiny, které také ve dvou třech lidech obdělávají až 1000 ha. S půdou se nemazlí a mají nižší výnosy: místo našich 100 centů kukuřice po hektaru asi polovinu. Také platí míň na různá pojištění. Mám sice větší jistoty než oni, ale také si na ně pořádně připlácím," srovnává farmářka z Alsaska.

Navíc si myslí, že Evropané - "Francouzi tedy určitě!" - dávají jako spotřebitelé přednost domácím potravinám. Nemoc šílených krav za průlivem La Manche, dioxiny v krmivech pro kuřata v Belgii - to je vystrašilo. Vykrmuje pro mlsné krajany kuřátka, co jdou na talíř ve velikosti a úpravě jako holoubata. "Prodávám jich drůbežárně 80 000 ročně. Je to taková pojistka, kdyby byl špatný rok," říká hostitelka.

Vrací se spontánně k rozšíření EU: "Jsem pro. Už jen z principu." Zvětší se také jednotný vnitřní trh. Vyváží dnes většinu obilí a kukuřice do Německa i do Nizozemska. Obvykle po Rýně. "Holanďané mají půdy jako šafránu. Jsou to vítaní klienti," směje se. Také lidé v Česku a okolí jednou podle ní budou mít větší kupní sílu. Třeba získá odbytiště i ve střední Evropě. Vždyť z La Wantzenau je to na česko-německou hranici blíž než do Paříže.

Na složité debaty politiků o finančních dopadech rozšíření náhle farmářka tasí prostý recept: "Pokud na tento krok EU nebude mít peníze, ať se do toho nepouští. Platí to i pro mé podnikání: Nemám-li právě dost zdrojů, sebelepší záměr odložím, až na to mít budu."