Euro dnes definitivně nahradilo i tisíc let staré měny

Marky, šilinky i řecké drachmy lze využít leda jako muzeální exponát. Lidé ale nemusí zoufat, své peníze mohou i teď směnit v bankách.

Evropané se svých peněz vzdali s lehkým srdcem. Nevadilo jim ani to, že přicházejí o kus tradice.

Německá marka vznikla 20. června 1948. Zrodila se po složitých jednáních mezi Německem a vítěznými mocnostmi. Poté, co na jaře 1948 nesouhlasila sovětská vojenská správa s provedením celoněmecké měnové reformy, začali velitelé tří západních mocností jednat na vlastní pěst. Reformu v americké, britské a francouzské zóně i v západních sektorech Berlína vyhlásili 18. června 1948. O dva dny později, 20. června, byly první bankovky uvedeny do oběhu. Obyvatelé dostali za 60 říšských marek 40 nových. Zrození marky znamenalo rozdělení země na příštích 42 let. Sovětská správa totiž provedla měnovou reformu o tři dny později a zavedla východoněmeckou marku.

Téměř šest a půl století dlouhá historie francouzského franku začala v podobě zlatých mincí roku 1360. Zlaté mince vystřídal roku 1575 na několik desetiletí frank stříbrný, v roce 1640 si ale král Ludvík XIII. dal mince razit opět ze zlata. Prázdnou pokladnu po jeho nástupci Ludvíku XIV. vyřešilo zavedení papírových peněz skotským finančníkem Johnem Lawem v roce 1715. Tato akce však skončila neúspěchem. V roce 1803 Napoleon Bonaparte zavedl nový měnový systém, který přežil až do roku 1914. Vývoj po druhé světové válce měně nesvědčil a k 1. lednu 1960 ji po devalvaci nahradil takzvaný nový frank o hodnotě sto starých franků.

Historie šilinku začala v roce 1923. Platnost rakouského šilinku byla přerušena v březnu 1938, kdy bylo Rakousko připojeno k nacistickému Německu. Nacisté zde zavedli novou měnu - říšskou marku, která v zemi platila až do listopadu 1945. Poté byl zaveden opět šilink.

Dějiny nizozemského guldenu sahají do 17. století, kdy generální stavy rozhodly, aby se stříbrná mince nazývaná gulden stala hlavní měnovou jednotkou. Stříbrná byla proto, že Turci nedovolili do Nizozemí přivážet zlato. Peněžním domům nezbylo nic jiného než razit v téže hodnotě mince ze stříbra.

Belgický frank je měnovou jednotkou Belgie od získání nezávislosti země v roce 1832. V období před získáním nezávislosti v roce 1830 se v Belgii používaly měny vládnoucích zemí.

Lucemburský frank je jedna z nejmladších národních měn. Jde rovněž o měnu, se kterou se ani v době její platnosti občané příliš nesetkávali. V zemi se běžně platilo belgickými franky a na některých místech i markami. Lucembursko tvořilo od roku 1921 měnovou unii s Belgií.

Jako základní měnová jednotka v Portugalsku bylo escudo oficiálně zavedeno po sesazení krále Manuela II., současně se vznikem první portugalské republiky (1910 až 1926). Součástí Evropského měnového systému se portugalská měna stala v dubnu 1992.

Španělská peseta se zrodila v roce 1868, kdy revoluce sesadila z trůnu královnu Isabelu II. Peseta nahradila více než dvacítku platidel tehdy obíhajících na Pyrenejském poloostrově. První bankovky peset vydala Španělská národní banka v roce 1874, kdy získala k emisím výhradní právo; do té doby mohly bankovky tisknout i banky regionální.

Původ liry sahá do dob starého Říma. Koncem osmého století římský císař Karel Veliký zavedl pro novou měnovou jednotku název lira. První italskou minci liry nechal razit v roce 1808 francouzský císař Napoleon, který zavedl desetinný systém, podle něhož má lira 100 centesimů. Desetinný systém přijalo Sardinské království. A právě tato lira se poté, co Sardinie v roce 1861 ovládla a sjednotila své okolní rivaly, stala základem italské měny. Rok nato se lira stala základní měnovou jednotkou.

Nejstarší světová měna se objevila v Malé Asii již v 7. století před Kristem. Název drachma pochází z řeckého výrazu pro uchopit - původně měla hodnotu šesti tyček z neraženého kovu, kterými se dříve platilo a které šlo udržet v jedné ruce. Ražení kovu pro výrobu mincí bylo vynálezem Řeků z 6. století před Kristem. Ve 4. století před Kristem, v době dobyvatelských tažení Alexandra Velikého, byla drachma hlavním platidlem a používala se až v Persii a pak i v Indii.

Na území Finska se vždy platilo měnou té země, jež zrovna tuto oblast Skandinávie ovládala. Dlouhou dobu zde platily švédské peníze, v roce 1809 se Finsko stalo velkoknížectvím v rámci carského Ruska, a platební jednotkou se stal ruský rubl. Zároveň ale byly v oběhu i švédské peníze.

Komplikovanou situaci vyřešila až reforma z roku 1840, kdy finská centrální banka vykoupila švédskou měnu a zahájila emisi rublů. V listopadu 1865 se podařilo Finům prosadit ražbu stříbrných marek nezávislých na rublu. Zostřený dohled carského Ruska přinesl rubly do Finska ještě v letech 1891 až 1917. S vyhlášením nezávislosti země 6. prosince 1917 se finská marka osamostatnila.

Samostatné mincovnictví irských panovníků se datuje od devátého do 19. století, kdy byly zavedeny britské mince. Papírové peníze začala vydávat Irská banka, založená v roce 1782. Podle zákona o unii, na jehož základě se Irsko v roce 1800 stalo součástí Spojeného království, se však země musela vzdát vlastní měny. Ta byla přizpůsobena britské s účinností od roku 1826. Irsko získalo samostatnost už v roce 1922, ale trvalo dalších pět let, než byla zavedena irská libra, která ale byla vázána na britskou. Trvalý rozchod obou měn nastal v roce 1978, kdy se Irsk, na rozdíl od Británie, rozhodlo začlenit do Evropského měnového systému. Irské libry jsou také běžným platidlem v Severním Irsku.