Je třeba vědět, kam dát agrární dotace

Martin Mařík

Naši zemědělci se teď velmi nedůtklivě tváří na otázky, jaké že to vlastně mají výrobní náklady. Za kolik vyrábějí kilogram vepřového masa nebo litr mléka a hlavně, zda mohou své náklady snižovat; tak tyhle dotazy se nyní ve slušné agrární společnosti nenosí.

Ptejte se farmářů v Evropské unii, ne nás, prohlásil třeba šéf vlivného Zemědělského svazu Miroslav Jirovský. Zveřejňování diskusních příspěvků na téma produkčních nákladů není po chuti ani ministru zemědělství Janu Fenclovi.

Jak ale potom může státní moc, konkrétně vláda či poslanci, rozumně určovat, komu a kolik se má dát agrárních dotací? Není totiž pravda, že výrobní náklady v zemědělství jsou věcí samotných podnikatelů, do nichž nikdo jiný nemá strkat nos. Naopak.

Bude-li si někdo na zahrádce pěstovat ředkvičky pro vlastní potřebu či prodej na tržišti, jistě do jeho ekonomických nákladů spoluobčanům nic není. Pěstitel si vše hradí z vlastní kapsy. Jenže když vezmeme příklad z domácí zemědělské praxe - jen pro příměr třeba opět pěstování oněch ředkviček -, pak se vše jeví v jiném světle.

Zelinář totiž po státu požaduje peníze za to, že ředkvičky pěstuje (to jsou ony populární přímé platby). Pak si dělá nárok na finanční podporu, když má nadúrodu a nemůže se přebytků zbavit (od toho je Státní zemědělský intervenční fond, subvence agrárních přebytků). Konečně lze pro ředkvičky uplatňovat dotační nárok za to, že zkrášlují zahrádku a zaměstnávají její majitele (dotace na údržbu krajiny a zaměstnanost na venkově).

Teoreticky lze polemizovat již o tom, proč má stát dotovat také zemědělství, proč se nemá soustředit jen na školství, zdravotnictví, podporu kultury, obranyschopnost země. Vždyť to jsou oblasti stěžejní pro všechny občany státu. Samozřejmě i pro zemědělce.

O tom však pravda debatovat nelze, vždy je tu argument: Vždyť své zemědělství přece podporují všude na světě. A pěkně vydatně právě v Evropské unii, do níž se chce Česká republika začlenit...

Diskutovat se však dá o tom, jak velké dotace a na co mají zemědělci od státu brát. Proto je potřeba mít veřejně k dispozici důkladný rozbor výrobních nákladů. Ten by byl zemědělcům jen ku prospěchu. Mohli by jím dobře bojovat za své zájmy. Ukázali by, že například mléko vyrábějí daleko efektivněji než farmáři v unii, a přitom mají brát z Bruselu menší dotace. To by byl vynikající argument pro vyjednávání s EU.

Rozbory výrobních nákladů a jejich zveřejňování by ovšem také znamenaly potíže pro podnikatele, jejichž výsledky by byly slabé. Otázka, proč má dostávat dotace i podnikatel, který hospodařit prostě neumí, by se nedala jen tak shodit se stolu.

Plošné poskytování agrárních dotací vypadá na první pohled spravedlivě. Jenže systém, v němž každý dostává stejně bez ohledu na své výkony, už tu byl a nadělal pořádnou paseku. V případě zemědělství tento přístup dnes znamená, že s dotacemi přežívají i ty podniky, které by za normálních podmínek neměly šanci přežít. Svou produkcí ovšem brzdí konkurenci, která je sice lepší, ale se zátěží svých horších kolegů se nemůže pořádně rozvinout.

Je pravděpodobné, že právě tyto plošné dotace jsou vedle přírodních podmínek hlavní příčinou toho, že v efektivnosti agrární výroby Evropa pokulhává za světovou konkurencí, především za Spojenými státy.

Odhodlat se v Česku téma vztahu výrobních nákladů a výše dotací aspoň nakousnout, to už by ovšem od tuzemských agrárních lídrů vyžadovalo řádnou dávku odvahy. V prvé řadě to totiž předpokládá mít vizi, kam se má české zemědělství ubírat. Jak může vypadat za dvacet nebo třicet let. Bude spíše směřovat k péči o údržbu krajiny, na ekologickou produkci, zaměří se na takzvané mimoprodukční funkce? Nebo se bude snažit prosadit se intenzívní výrobou? Či půjde o kombinaci obou těchto směrů, v tom případě proč a jak?

Nejen zemědělci si zaslouží, aby takovou vizi stát měl a aby podle toho i vydával agrární dotace.