Citlivá zemědělská politika

Adam Černý

Účetně vzato by měl včera zveřejněný návrh reformy společné zemědělské politiky Evropské unie vzrušovat jen málokoho. Podíl agrárního sektoru na hrubém národním produktu v žádné z členských zemí nepřesahuje deset procent a jen ve dvou z členských zemí pracuje v tomto oboru víc než deset obyvatel ze sta v produktivním věku. Politická výbušnost debaty je zřejmá z jiného čísla. Náklady na společnou zemědělskou politiku představují takřka polovinu z ročních výdajů unie. A z této sumy nejvíce získává Francie a nejvíce na ni přispívá Německo, tedy dvě země, které po desetiletí představovaly hnací motor evropské integrace. Při diskusi nad nynějším návrhem se Paříž a Berlín nutně musí dostat do konfliktu.

Politická vzdálenost mezi Francií a Spolkovou republikou se zvětšuje přinejmenším od znovusjednocení Německa. I hluboce přesvědčený Evropan a zastánce vazby k západnímu sousedu, kancléř Helmut Kohl v závěru své éry již odmítal, že by se německými šeky měly tak jako dříve platit všechny kompromisy. Jeho sociálně demokratický nástupce Gerhard Schröder proevropskou orientaci nezpochybňuje. Jen varuje: "Německo dosáhlo hranice svých finančních možností." Na tom se příliš nezmění, ať už v zářijových parlamentníchvolbách vyhraje on sám nebo jeho konzervativní vyzyvatel Edmund Stoiber.

Spor o příští podobu společné zemědělské politiky bude pro země usilující o vstup do unie nanejvýš užitečnou lekcí. Zaprvé, její výsledek se všech kandidátských zemí bezprostředně dotýká, protože ovlivní výši podstatného zdroje z bruselských fondů. Zadruhé, debata o společné zemědělské politice ukáže, kolik je mezi členskými zeměmi EU vůle ke změně. Tu sice všichni obecně podporují, ale ti, kteří z nynějšího systému těží, se změnám brání. A nakonec, nikoli ale v poslední řadě, z výsledku bude možno odvodit, jak se změní vliv jednotlivých členských zemí - přesněji řečeno, zda se místo dříve převažujícího francouzsko-německého tandemu začne prosazovat jiná aliance.