Energetická politika Evropské unie

Struktura:

1. Specifikum energetické politiky EU

2. Vývoj a instituce energetické politiky

3. Vnitřní trh a energetická politika

4. Strategické aspekty energetické politiky

5. Enviromentální aspekty energetické politiky

6. Infrastrukturní aspekty energetické politiky

7. Česká republika a energetická politika EU

8. Prameny a literatura

1. Specifika energetické politiky EU

Energetická politika Evropské unie je specifická svou hybridní povahou. Ve Smlouvě o EU ani ve Smlouvě o EHS zvláštní kapitolu věnovanou energetice nenajdeme. Naopak problémům spojeným s energií jsou věnovány podstatné části smluv o Evropském společenství uhlí a oceli (její platnost skončila v červenci 2002 a Smlouva byla integrována do struktury ES) a Smlouvy Euratom. Během mezivládní konference 1996-97 sice Evropská komise navrhla vytvořit zvláštní kapitolu o energetické politice, ale její návrh nebyl členskými státy přijat.

Zároveň se však mnohé aktivity ES/EU energetiky výrazně dotýkají. Ve struktuře Evropské komise naleznete generální ředitelství pro energetiku a dopravu (Directorate General for Transport and Energy) a jednou až dvakrát ročně se schází Rada EU ve složení ministrů energetiky (nebo ministrů za energetiku odpovědných). Nikdo rovněž nepochybuje o významu energetiky pro další vývoj evropské integrace a ekonomiky členských států. Kapitolu “Energetika” obsahuje i agenda jednání o vstupu České republiky do EU. Nějaká energetická politika EU proto existovat musí - jde ale o jakousi “politiku bez zvláštní politiky”.

V praxi je energetická politika EU založena na regulaci v rámci v jiných politik EU/ES - jako je politika životního prostředí (dopady znečištění způsobené výrobou a distribucí energie na životní prostředí, úsporné využívání energie), politika trans-evropských sítí (mezistátní distribuce energie), vnitřní trh (liberalizace trhu s energiemi mezi státy EU) a vnější obchodní politika (obchod s energií s nečlenskými státy EU a dovoz energetických surovin do EU). Zvláštní kapitolou je pak energetická politika spojená s jadernou energií - zde existuje zvláštní režim podle Smlouvy o Euratomu.

2. Vývoj a instituce energetické politiky

Některé aspekty energetické politiky se objevovaly v procesu evropské integrace již od samého počátku. Obchod s uhlím jako energetickou surovinou byl v centru pozornosti Smlouvy o Evropském společenství uhlí a oceli z roku 1951. Na bezpečné a hospodárné využití atomové energie rovnou odkazuje název Smlouvy o Evropském společenství pro atomovou energii (Euratom) z roku 1957. Výrazný impuls k rozvoji energetické politiky na úrovni EHS pak dala ropná krize v roce 1973, kdy došlo k radikálnímu zvýšení cen ropy a evropské státy si plně uvědomily svou zranitelnost vůči změnám na světovém trhu s touto strategickou surovinou. Evropská energetická politika se snažila tuto závislost snížit. V 70. letech tvořila ropa více než dvě třetiny energetických surovin spotřebovaných v (tehdejším) EHS a členské státy kryly svou spotřebu ropy z méně než 20%. V reakci na ropnou krizi snížila do 90. let energetická politika ES společně s aktivitou členských států podíl ropy jako zdroje energie v EU na zhruba 50%. V 90. letech, kdy se riziko ropné krize snížilo, pak energetické politice na evropské úrovni dominují problémy spojené ochranou životního prostředí a snahy o dokončení liberalizace trhu s elektřinou a plynem.

V energetické politice EU hrají dosud zásadní roli členské státy. Na úrovni EU jsou jejich zájmy zastupovány zejména na fórech Rady EU (Rady ministrů): Rada ve složení ministrů energetiky, ministrů životního prostředí nebo Ecofin (ministři hospodářství a financí). Roste ale i aktivita Evropského parlamentu a Evropské komise, kde je klíčové generální ředitelství pro energetiku a dopravu. Odpovídá za něj komisařka Loyola de Palacio del Valle-Lersundi (Španělsko), která je rovněž místopředsedkyní Evropské komise.

V rámci energetické politiky EU spojené s jadernou energií hraje od roku 1960 významnou úlohu i Zásobovací agentura Euratomu (Euratom Supply Agency). Agentura byla zřízena s cílem zajistit pro uživatele v EU dostatečné zásobování radioaktivními materiály (včetně radioaktivního paliva) z různých zdrojů ( aby Evropská unie nebyla závislá pouze na jednom, potenciálně nestabilním zdroji) a zaručit rovnost podmínek distribuce radioaktivních materiálů konečným uživatelům. Agentura sídlí v Bruselu.

V rámci politiky ochrany spotřebitele používá ES závazné normy, nezávazná doporučení i finanční podpůrné programy (SYNERGY, SAVE I+II, ALTENER I+II, THERME, CARNOT). Vzhledem k mezinárodním souvislostem energetické politiky jsou důležité i mezinárodní smlouvy a programy, jako např. Energetická charta (Energy Charter Treaty z roku 1994) nebo KEDO (Korean Penisula Energy Development Organisation) zaměřený na zvýšení bezpečnosti jaderné energetiky v Severní Koreji.

3. Vnitřní trh a energetická politika

Energetický sektor je v každém členském státě EU významnou složkou hospodářství. Zároveň je energetika oblastí, kterou svou povahou vyžaduje určitou formu regulace.

Vytvoření jednotného trhu na poli energií je výhodné zejména pro konečné uživatele, ale zároveň klade značné nároky na vytvářenou energetickou infrastrukturu. Dvojice směrnic z let 1996 a 1998 v rámci Evropské unie stanovuje pravidla pro liberalizaci vnitřního trhu s elektřinou a plynem. Úroveň liberalizace však v současnosti není zdaleka úplná - např. v oblasti elektrické energie se pro otevřenost trhů mezi členskými státy nastavil cíl na pouhých 33% trhu. Evropská komise proto nedávno přišla s výrazně ambicióznějším projektem na vytvoření zcela liberalizovaného trhu elektřiny a plynu do roku 2005. Návrh počítal s tím, že by si od roku 2003 mohly všechny firmy v EU vybrat poskytovatele elektřiny, od roku 2004 poskytovatele plynu a od roku 2005 by měla být možnost volby rozšířena i na běžné spotřebitele. Na summitu EU v Barceloně v první polovině roku 2002 byl ale členskými státy přijat plán podstatně méně radikální, který počítá s úplnou liberalizací trhu elektřiny a plynu pro firmy od roku 2004, ale debatu o plné liberalizaci těchto trhů pro běžné (nekomerční) spotřebitele odkládá na neurčito. Oproti trhu s elektřinou a plynem je trh s ropou a uhlím v rámci EU v principu zcela liberalizován - u ropy s několika výjimkami viz bod 4.

4. Strategické aspekty energetické politiky

Energetická politika není pouze o penězích, ale i o strategických bezpečnostních zájmech členských států i EU jako celku. Evropská unie dováží významný podíl energetických surovin. Zejména u ropy a zemního plynu jsou schopny ze svých vlastních zdrojů pokrýt svou spotřebu pouze Velká Británie a Dánsko, ostatní státy musí dovážet mezi 92-100% své spotřeby.

V souvislostí s ropnou krizí v 70. letech si (tehdejší) Evropské hospodářské společenství uvědomilo zranitelnost svých ekonomik vůči změnám na mezinárodním trhu s ropou. Bylo dohodnuto (částečně dokonce již v 60. letech), že každý členský stát musí udržovat zásoby ropy či ropných produktů, které jsou schopné pokrýt jeho tříměsíční spotřebu v případě nové ropné krize. Zájmu na fungování vlastního petrochemického průmyslu (s jeho strategickým významem) byla dokonce Evropským soudním dvorem dána přednost před zásadami nediskriminace petrochemických firem z jiných států EU (případ C-72/83 Campus Oil Ltd. v. Minister for Industry and Energy). Tolerance Evropského soudního dvora vůči obhajobě preferování domácího petrochemického průmyslu pomocí strategických zájmů státu ale má své meze - v posledních letech začíná dokonce Evropský soudní dvůr pohlížet a na ropu jako na “víceméně standardní” zboží (případ C-398/1998, Komise v. Řecko).

5. Enviromentální aspekty energetické politiky

Výroba a distribuce energie jsou schopny výrazně poškodit životní prostředí. Aktivity na úrovni Evropské unie se zaměřují na následující oblasti propojení energetiky s ochranou životního prostředí:

· standardy pro výrobní postupy při získávání energie

· standardy pro výrobky a průmyslové obory náročné na spotřebu energie

· programy podporující úspory energií nebo energii z obnovitelných zdrojů

Na úrovni ES existují v současnosti programy SAV (podpora úspor energie), SYNERGY (podpora mezinárodní spolupráce v energetickém sektoru), ALTENER (podpora využívání obnovitelných zdrojů energie), SURE (bezpečná přeprava radioaktivních materiálů), ETAP (výzkumný projekt pro studie, analýzy a předpovědi v oblasti energetiky) a CARNOT (moderní a účinné využití pevných paliv).

U vybraných domácích výrobků (např. ledničky, myčky na nádobí, pračky, trouby, ohřívače vody, svítidla a zařízení pro klimatizaci) zavádí evropské právo povinnost prodejce informovat zákazníky o výši elektrické spotřeby výrobku. Podobný cíl sleduje povinnost i poskytovat informace o energetickém režimu budov. Energetické politiky se dotýká i evropská úprava složení pohonných hmot (např. povolený obsah olova a síry) nebo povinnost členských států zajistit prodej bezolovnatého benzínu.

Snaha o podporu výroby energie z obnovitelných zdrojů (typicky program ALTENER) je dosud úspěšná pouze omezeně. Výroba energie ve vodních a větrných elektrárnách hraje výraznější roli pouze v Rakousku (66% vlastní spotřeby elektřiny), Švédsku (46%), Portugalsku (38%), Finsku (19%), Itálii (17%) a Španělsku (17%). Obecně však stále dominuje výroba elektřiny z neobnovitelných zdrojů.

Dlouhodobě se objevují návrhy na zavedení jednotné evropské energetické daně, která by zatížila emise oxidu uhličitého i výrobu vybraných druhů energie vůbec. Od daně by pak měla být osvobozena elektřina vyrobená v malých vodních elektrárnách nebo z obnovitelných zdrojů, tedy výroba šetrná k životnímu prostředí. O konečné podobě tohoto systému (a zda bude vůbec zaveden) se v současnosti jedná. Podobné argumenty zazněly i při nedávném (červenec 2002) návrhu Komise na harmonizaci spotřební daně u nafty - dle Evropské komise je nevhodné, aby byla nafta zdaněna méně než benzín, když životní prostředí zatěžuje výrazně více.

6. Infrastrukturní aspekty energetické politiky

Energie a energetické suroviny potřebují k distribuci často nákladnou infrastrukturu. Ke koordinaci jejich výstavby ve státech EU slouží mj. politika transevropských sítí. Koordinace spočívá v povinnosti členských zemí informovat Evropskou komisi o záměrech výstavby významných distribučních sítí pro ropu, plyn a elektřinu. Projekty celoevropského významu pak mohou počítat i se spolufinancováním ze zdrojů Evropské unie. Jako projekty evropského významu v oblasti energetiky již bylo vybráno několik desítek investičních záměrů - např. propojení elektrických sítí Velké Británie a Irska podmořským kabelovým systémem, propojení Velké Británie s ostrovem Man a Shetlandskými ostrovy, posílení spojení mezi Finskem a Švédskem okolo Botnického zálivu, řada nových sítí ve Francii, Španělsku nebo Itálii, ale i nové elektrické sítě mezi Řeckem, Tureckem, resp. Albánií. Podpořeny byly rovněž mj. nový podmořský plynovod mezi Norskem a Francií, nová sít spojující Norsko, Dánsko, Švédsko, Finsko, Rusko a Pobaltí nebo nové propojení plynovodů v Německu, České republice, Rakousku a Itálii. Finanční podpora pak má podobu přímých finančních podpor (např. z Evropského fondu regionálního rozvoje) nebo půjček Evropské investiční banky.

7. Česká republika a energetická politika EU

Jednání o schopnosti České republiky splnit požadavky energetické politiky Evropské unie bylo formálně zahájeno v listopadu 1999 a kapitola “Energetika” byla předběžně uzavřena 12.prosince 2001. Česká republika prohlásila, že je schopna splnit požadavky energetické politiky EU s výjimkou dvou oblastí - zavádění vnitřního trhu s plynem (směrnice 98/30/ES) a požadavku na dosažení minimálních zásob ropy a ropných produktů (směrnice 68/414/EHS), kde ČR vyjednala přechodná období.

V souvislosti s energetickou politikou a Evropskou unií se pozornost věnovala zejména problematice jaderné energetiky v ČR. Česká republika ve svém pozičním dokumentu prohlásila, že je schopna splnit požadavky evropského práva v oblasti jaderné energetiky, zejména acquis Smlouvy o Euratomu. Tím je především režim zacházení s radioaktivními materiály a ochrana osob před ionizujícím (radioaktivním) zářením. Do komunitárního acquis ale nepatří povolování výstavby jaderných elektráren ani stanovení jejich bezpečnostních standardů. Ty se řídí národními právními řády a mezinárodním právem, zejména vícestrannými či dvoustrannými mezinárodními dohodami (např. Úmluva o jaderné bezpečnosti). Na evropské úrovni se již objevily návrhy zavést jednotné bezpečnostní standardy pro jaderné elektrárny v EU (např. návrh komisařky De Palacio z dubna 2002), ale u států jako Francie nebo Velká Británie se vůči podobným harmonizačním pokusům očekává silný odpor.

Prameny a literatura

Písemné:

· Ayral, M.: Droit communautaire de lénergie, Joly éditions, Paříž 1997

· Matlary, J.: Energy Policy in the European Union, Palgrave Macmillan 1997

· McCormick, J.: Environmental Policy in the European Union, Palgrave, London 2001

· Moussis, N.: Guide to European Policies, European Study Service 2000

· Nicoll, W.: Understanding the European Union, Pearson Harlow 2001

· Palinkas, P.: Energy Policy in Encyclopedia of the European Union (Dinan, D. ed.) Palgrave Macmillan 2000

· Svoboda, P.: Právo vnějších vztahů Evropské unie, Linde Praha 1999

Internetové:

· přehled evropské legislativy k energetické politice

· stránka generálního ředitelství pro dopravu a energetiku

· sekce na euractivu věnovaná energetické politice

· poziční dokument České republiky pro vyjednávání o vstupu do EU

· rozsudky Evropského soudního dvora v oblasti energetiky