Co udělat pro české zemědělce

Máme malé příjmy, vládo, pomož nám, požadovali zemědělci, kteří nedávno demonstrovali v Praze. I když pro jejich finanční problémy můžeme mít pochopení, není to správný požadavek. Co by měli od státu žádat, jsou investice do dlouhodobé perspektivy a řešení skutečných problémů zemědělství.

Při nevelkých možnostech státního a resortního rozpočtu je zřejmé, že peníze, jimiž by vláda sanovala pokles tržeb zemědělců, budou chybět při řešení jiných, řádově důležitějších problémů. Je paradoxní, že o nich zemědělci obvykle nehovoří. Nebo alespoň jejich představitelé, a tak je otázka, zda skutečně hájí klíčové zájmy svých členů.

Začněme třeba u peněz za zemědělskou produkci, které prvovýrobci požadují po státu. Ještě před státní kasou by se měli obrátit na některé nekorektní odběratele, kteří jim platí za dodanou surovinu pozdě a navíc vnášejí - často ex post - do dodavatelsko-odběratelských smluv velmi sporné systémy penalizací a srážek.

Jedním z modelových případů je přístup cukrovaru Vrdy, který je o to pikantnější, že se tento zpracovatelský podnik ve sporu o cukerné kvóty deklaroval na zastánce demokratických principů. Navíc je cukrovarnický obor jediným, který je ze zpracovatelů zemědělské produkce členem Agrární komory ČR. Jen na území Perucka dluží Vrdy zemědělcům více než deset miliónů korun za letošní cukrovku. Proč se o tom nemluví? Protože Vrdy dluží zejména soukromým zemědělcům, jejichž zájmy komora příliš nehájí. Proto také z ní soukromníci již před několika lety vystoupili.

Klíčovým zájmem všech zemědělců je také podpora odbytu finálních potravinářských produktů tak, aby zpracovatelé u zemědělců "objednávali" co nejvíce zboží, a právě tímto mechanismem byl zachován tolik proklamovaný "rozměr zemědělské výroby". Ani tuto prioritu zástupci zemědělců příliš nezdůrazňují. Přitom to je právě spotřebitel, který by mohl, v případě svého přesvědčení o tom, že kupuje opravdu kvalitní a bezpečné potraviny, za výrobky více zaplatit. A to by mohlo zemědělcům zvýšit tržby. V každé ze zemí EU funguje mechanismus pozitivně propagující národní produkci - a spotřebitelé v těchto zemích skutečně platí za "své" potraviny více než za ty "cizí", protože jim věří. Samozřejmě na základě doložitelných a pravdivých argumentů.

Naprosto kardinálním problémem zemědělců je ovšem vlastnictví, či spíše "nevlastnictví" půdy. Je neuvěřitelné, jak malou prioritu přikládají prvovýrobci účelnému lobbingu za příhodné podmínky pro získání půdy jako základního prostředku k hospodaření. Podpora identifikace vlastnictví nemovitostí na venkově - tak by měly znít transparenty těch, kteří to s hospodařením na půdě myslí vážně.

Tudy by se také měly ubírat úvahy vlády a parlamentu při stanovování priorit, jak zemědělcům pomoci. Nedokončené pozemkové úpravy a nedořešené vlastnické vztahy jsou tikající bombou, o které možná ani v EU moc nevědí. Z hlediska jistoty podnikání jsou ovšem prioritou zejména pro české zemědělce. Prvovýrobci by prostě měli především vědět, na čem budou dělat a také - co tam budou dělat.

Tady je další výzva pro vládu a Parlament, která opět není zdůrazňována. Stát by měl zemědělcům říci, co konkrétně a kde považuje za onen tolik proklamovaný veřejný zájem v údržbě krajiny. Jednotlivé dotační tituly k tomu nestačí a nestačí k tomu ani rámcové projekty typu obecný rozvoj venkova či sektorový operační plán. Zemědělci totiž v podstatě mohou dělat moře věcí, zejména ale takové, kde budou mít možnost získat z Bruselu či Prahy co nejvíce peněz.

To ovšem ani zdaleka nesouvisí s ideou prodávat svou produkci co nejdráž, ale s tím, za co je česká veřejnost ochotna zaplatit, tak, aby to přinášelo užitek všem. Třeba aby zemědělci formou svého hospodaření v krajině minimalizovali vliv povodní. Dosud totiž dělali spíše vše pro to, aby tomu bylo naopak. Ne svojí vinou - naopak přičinlivě plnili zadání typu "velké širé rodné lány", bez mezí, po kterých klouže voda snadněji než lyžař na vodních lyžích. Je tedy na čase takové zadání změnit - a tuto státní objednávku také ocenit. To by měla vláda udělat pro české zemědělce.

Autor je publicistou