Evropský parlament schválil přijetí ČR do EU

Evropský parlament ve Štrasburku schválil přijetí České republiky do Evropské unie. Otevřel tak cestu k podpisu Smlouvy o přistoupení vysokými českými představiteli za týden v Aténách.

Pro přistoupení ČR se vyslovilo 489 z 565 hlasujících poslanců. 39 poslanců bylo proti a 37 členů parlamentu se zdrželo hlasování. Byl to nejhorší výsledek ze všech 10 kandidátských zemí. Pro Slovensko, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Kypr a Maltu hlasovalo vždy více a často podstatně více než 500 poslanců.

Rozdíl nepochybně způsobily více než dvě desítky pravicových německých a rakouských členů EP, kteří se rozhodli hlasovat proti českému přistoupení nebo abstenovat. Učinili tak kvůli nespokojenosti s dosavadní nijakou reakcí české vlády na požadavek, aby vyjádřila politování nad excesy spojenými s odsunem sudetských Němců po druhé světové válce a nad pokračující platností tzv. Benešových dekretů.

Desítka poslanců bavorské Křesťanskosociální unie (CSU) a devět členů celoněmecké Křesťanskodemokratické unie (CDU) již dopoledne oznámili, že budou hlasovat proti, a to kvůli českému odmítání vyslovit lítost a také kvůli neochotě ČR odstranit z právního řádu tzv. amnestijní zákon z roku 1946, který považují za obzvlášť diskriminační.

V dopolední debatě se k této věci vyslovila celá řada německých a rakouských poslanců. Jedni vysvětlovali, že musejí svým "ne" poslat české straně jasný signál, že EP nezapomíná na kontrolu plnění svých požadavků. Druzí argumentovali obdobně, dospívali však k závěru, že je lepší český vstup podpořit a pokračovat v debatě na toto téma uvnitř EU.

Členství Slovenska podpořilo 521 členů EP z 567, proti bylo 21 a 25 se zdrželo. Polsko dostalo hlasy 509 poslanců, Maďarsko 522 a Kypr 507, což bylo překvapení - všeobecně se čekal výraznější projev nesouhlasu s přijetím rozděleného a částečně okupovaného ostrova. Usnesení ohledně každé země se skládá ze dvou vět. V českém případě zní: "EP souhlasí se žádostí České republiky o členství v Evropské unii. Pověřuje svého předsedu, aby toto stanovisko tlumočil radě EU, Evropské komisi, vládám a parlamentům členských zemí a České republiky."

Předseda EP Pat Cox, komisař Günter Verheugen a řecký ministr pro evropské záležitosti Tasos Jannitsis všechna tato usnesení poté podepsali. Ukončili tak formálně proceduru schvalování velkého rozšíření EU v institucích unie a otevřeli cestu k podpisu Smlouvy o přistoupení na nejvyšší úrovni příští středu pod aténskou Akropolí.

Zatím nebyly k dispozici jmenné výsledky hlasování. Z debaty však bylo patrné, že proti vstupu kandidátských zemí hlasovali poslanci z několika zásadních důvodů - kvůli obavě, že rozšíření poškodí prohlubování Evropské unie, která na rozšíření není vnitřně připravena; kvůli "proamerickým" postojům kandidátů v kontextu irácké krize; kvůli vlastní protiintegrační politické orientaci, levicové či pravicové. V českém případě k těmto okrajovým skupinám přibyli odpůrci tzv. Benešových dekretů.

Tyto dekrety, které v EP provázely české přistupování dlouhé čtyři roky, tak vydržely jako komplikace do samotného konce. Z projevů zejména německých poslanců vyplývalo, že nehodlají složit ruce do klína a budou se dál snažit, aby je Česká republika vyřadila ze svého práva. Zároveň se dušovali, že jim v nejmenším nejde o majetkové restituce, ale o nápravu morálních a psychologických křivd a ran.

Naprostá většina projevů se ovšem nesla v duchu velké historické události. Řečníci připomínali Mnichov, Jaltu, Budapešť roku 1956 a Prahu roku 1968, polskou Solidaritu a českou Chartu 77, Václava Havla i Lecha Walesu. Mluvili o přijetí deseti zemí jako o usmíření kontinentu a obrovské šanci pro EU.

"Čas rozšíření nastal - udeřil právě teď," řekl předseda Pat Cox, když bylo odhlasováno. Upozornil, že po barbarském 20. století, které Evropu rozdělilo, se kontinent na prahu 21. století usmiřuje a sjednocuje kolem společných hodnot.