Politika Řecka ve vztahu k formování Společné bezpečnostní a obranné politiky Evropské Unie

Od počátku svého členství v Evropských společenstvích (ES) Řecko usiluje o co možná největší propojenost institucí a vývoj společných politik. V posledních několika letech a v souvislosti s diskusemi o budoucím uspořádání Unie také Řekové víc než kdy předtím hledají, jaká EU by nejlépe odpovídala jejich zájmům. Ve svých oficiálních prohlášeních vyjadřují řečtí vrcholní představitelé (například premiér Simitis ve svém projevu v roce 2001) přesvědčení, že diskuse na téma budoucnosti Evropy se nemůže omezit na instituce a procedury, ale musí se týkat zásadních otázek - jako jsou evropská identita a role Unie ve světě. Jeho názor sdílí do značné míry i řecká veřejnost. Podle výzkumu Eurobarometru z jara 2001 považuje až 61% Řeků členství své země v EU za výhodné oproti evropskému průměru (49%) a 73% Řeků podporuje Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SZBP), zatímco evropský průměr je 64%. Budování Evropské bezpečnostní a obranné politiky (EBOP) po vytvoření Hospodářské a měnové unie a zavedení společné měny Řecko považuje za oblast, které by v Unii měla mít prioritu, protože v ní vidí způsob posílení své pozice na mezinárodní scéně. EBOP jako doplněk NATO totiž má umožňovat provádění krizových operací (především na Balkáně) a zároveň je pro Řecko výhodnou alternativou, protože co se týče tradičně komplikovaných vztahů s Tureckem, NATO nesplnilo řecké naděje a očekávání.

Řecko v současné době přikládá bezpečnostním otázkám velký význam. Dokazuje to i skutečnost, že Řekové patří mezi nejsilnější zastánce začlenění závazku vzájemné obrany (mutual defence clause) do návrhu textu ústavní smlouvy o Evropské unii. Řecko také patří mezi největší zastánce liberalizace evropského zbrojního trhu, která by umožnila zmenšovat náskok Američanů.

Pohled Řecka na EBOP, NATO a na evropskou bezpečnostní architekturu vůbec je silně ovlivněn specifickým řeckým vztahem ke kandidátskému Turecku. Řecko-turecké vztahy jsou poznamenány především dlouholetými spory o kontinentální šelf a ostrůvky v Egejském moři (maličká skalnatá Iinie se v roce 1996 stala téměř příčinou války mezi oběma zeměmi). Dalším důvodem přetrvávajících napjatých vztahů je šíře teritoriálních vod (Turecko se brání předat tento spor Mezinárodnímu soudnímu dvoru a opakovaně prohlašuje tuto otázku za výlučně politickou) a velikost vzdušného prostoru letiště v Aténách (podle Ankary 6 mil, Řecko trvá na 10 mílích). Nejvážnějším problémem však již 29 let zůstává nevyřešená otázka Kypru, spojená s jeho evropskými aspiracemi. Od roku 1974 je po invazi turecké armády ostrov rozdělen na dvě téměř stoprocentně etnicky čisté části, řeckou a tureckou, které jsou odděleny linií vojsk OSN. Díky společnému etnickému, kulturnímu a historickému cítění je přijetí ostrova do EU pro Řecko rozhodující politickou prioritou. V případě vynechání Kypru v první vlně rozšíření Řecko opakovaně hrozilo, že využije svého práva veta proti přijetí ostatních kandidátů.

Situaci dále komplikuje snaha Turecka o členství v EU, které poté, co oficiálně získalo kandidátský status na zasedání Evropské rady v Helsinkách v prosinci 1999, začalo usilovat o z hájení vstupních jednání. EU je ale pro neplnění kodaňských kriterií oddaluje. Výše zmíněné problémy byly dlouho skutečným důvodem zpoždění při vytváření skutečně fungující EBOP.

Počátky Společné evropské bezpečnostní a obranné politiky

Podle nicejské úpravy Smlouvy o Evropské unii "Společná zahraniční a bezpečnostní politika (jejíž je EBOP součástí) zahrnuje všechny otázky, které se týkají bezpečnosti Unie, včetně postupného vymezování rámce společné obranné politiky, které by mohlo vést ke společné obraně, rozhodne-li tak Evropská rada. V takovém případě doporučí členským státům přijetí tohoto rozhodnutí v souladu s jejich příslušnými ústavními předpisy."

Termín Společná evropská bezpečnostní a obranná politika (Common European Security and Defence Policy - CESDP) se poprvé objevil v textu závěrů Evropské rady v Kolíně nad Rýnem ve dnech 3. - 4. června 1999 (vzhledem k mezivládnímu, nikoli společnému charakteru této politiky je vhodné vynechání přídavného jména "společná", narozdíl od například společné zemědělské politiky).

Hlavní myšlenkou, na které je EBOP od počátku postavena, je snaha o posílení Evropy v bezpečnostně-politických otázkách a zvýšení její praktické schopnosti vypořádat se s hrozbami nového bezpečnostního prostředí. Stejná snaha stála v pozadí budování evropského pilíře uvnitř Severoatlantické aliance tzv. Evropské bezpečnostní a obranné identity (ESDI). Zásadním krokem pro emancipační snahy Evropy na poli bezpečnostní a obranné politiky bylo vydání tzv. Petersberské deklarace Západoevropskou Unií (ZEU) v červnu 1992. Ta předpokládala využívání vojenských jednotek ZEU pro humanitární a záchranné operace, mírové operace a operace na zvládání krizí a vynucení míru (tzv. Petersberské úkoly). Dalším důležitým momentem bylo přijetí dohody v otázce vývoje vztahů NATO-ZEU v kontextu ESDI na zasedání ministrů v Berlíně v srpnu 1996. Bylo rozhodnuto, že ZEU bude moci využívat prostředků NATO pro potřeby vlastních operací.

Další rozhodnutí o budování dvoustranných partnerských vztahů mezi EU a NATO (po rozhodnutí o postupném přejímání úkolů ZEU Evropskou unií) přinesl summit Aliance ve Washingtonu v roce 1999, který oficiálně schválil tzv. koncepci Berlín Plus (Berlín+), která:

· zaručovala EU přístup k aliančnímu operačnímu plánování

· předpokládala možnost využití společných prostředků NATO k operacím pod vedením EU

· předkládala možnosti velení operací EU, které by formálně spadaly do kompetence D-SACEURa (zástupce hlavního velitele spojeneckých sil v Evropě)

Evropská bezpečnostní a obranná politika byla od počátku integrální součástí rozvíjejícího se druhého pilíře Unie - Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP). Mezi členy NATO i Evropské unie nechyběly spory o to, jestli se má EBOP vyvíjet nezávisle na Alianci v rámci Západoevropské unie (ZEU). Tento postoj podporovala především Francie s Německem - a po vstupu do ZEU v r ce 1995 také Řecko. Alternativou měl být rozvoj EBOP v těsném sepětí s Aliancí (postoj Velké Británie, USA a Turecka). Na francouzsko-britském summitu v Saint-Malo (3. - 4. prosince 1998 se však oba státy shodly na potřebě budování vlastních evropských vojenských struktur a prostředků k provádění Petersberských úkolů, a to při zachování všech spojeneckých závazků vyplývajících z Washingtonské a Bruselské smlouvy Závěry zasedání Evropské rady v Helsinkách tento cíl konkretizovaly přijetím tzv. Evropského základního cíle (European Headline Goal). Ten zavazuje členské státy, že do roku 2003 budou připraveny během šedesáti dní uvést do stavu pohotovosti 50 - 60 tisíc vojáků a udržet je v oblasti mise po dobu nejméně jedn ho roku. Menší jednotky měly dosáhnout stavu pohotovosti v daleko kratší době.

Problémy s implementací EBOP

Přes vytváření dalších struktur a institucí v rámci EBOP se dlouho nepodařilo dosáhnout shody týkající se celého balíku Berlín+, což kromě budování institucí zastavilo ostatní aktivity EU v rámci EBOP. Předpokladem úspěchu b ylo dosažení dohody mezi EU a Aliancí o způsobu zapojení členských států NATO a nečlenů EU, do operací vedených Unií (tzv. otázka participace). Jejich zájem na účasti v rozhodovacím procesu EU vyplýval z toho, že Aliance měla Unii umožňovat přístup ke svým vojenským prostředkům. Rozhodnutí NATO z roku 1999 předpokládalo, že vztah mezi EU a členy NATO, kteří nejsou v EU, budou budovány na bázi dříve vytvořených mechanismů mezi NATO a Západoevropskou unií (ZEU). Ty jim zaručovaly nejen účast na vedených operacích, ale do značné míry i při jejich rozhodování. Naproti tomu interpretace této otázky Evropskou unií jejich status a tím i možnosti jednání v porovnání s předchozím členstvím v ZEU značně snižovala. Taková situace byla těžko akceptovatelná pro Turecko, které od začátku vedlo politiku konfrontace blokováním dohody o zaručeném přístupu Unie k aliančním vojenským prostředkům a operačnímu plánování.

Dohodu v otázce participace (tzv. Ankarská dohoda) vyjednala s Tureckem Velká Británie. Její obsah se týkal nejen Turecka, ale všech členských států NATO, které nejsou členy Unie (tzv. šestka). Dohoda zaručovala, že EBOP nebude nikdy namířena proti žádnému ze států Aliance. Dále předpokládala, že budou respektovány závazky členů EU vzhledem k jejich spojencům z NATO. Kromě toho měl dokument zavazovat EU k častým konzultacím s "šestkou" - s cílem vytvářet pro ni možnosti přispívat k EBOP a identifikovat se s přijatými rozhodnutími a aktivitami. Řecká vláda však text turecko-britské dohody odmítla, protože nesouhlasila s tím, že by Turecko mělo disponovat hlasovacím právem i v případech, kdy by Unie prostředků Aliance nevyužívala. Podle řeckého ministra zahraničí Jorgose Papandreua záviselo dosažení shody na "zaručení možnosti autonomního rozhodování EU po konzultacích s NATO v oblasti obrany". Podle očekávání Evropská Rada v Seville (červen 2002) vzhledem k nesouhlasu Atén Ankarskou dohodu nepřijala. Řecko požadovalo změnu textu, podle nějž by se členové NATO zaručili, že nebudou ani individuálně, ani kolektivně podnikat s využitím sil a kapacit Aliance žádné vojenské operace, jejichž výsledky by mohly být zaměřeny proti kterémukoli členu EU.

Upravený text Ankarské smlouvy obsahující změny navrhované Aténami Evropská unie formálně přijala na zasedání Evropské rady v Bruselu (24.-25. října 2002). Tur cko však trvalo na jeho původním znění, což vedlo k dalšímu zablokování procesu. O vz iklé patové situaci nejlépe svědčí fakt, že po laekenském summitu v prosinci 2001 byly i přes přijetí deklarace o částečné operabilitě evropských sil rychlé reakce přerušeny všechny snahy o nalezení řešení v všechnyzaručeného přístupu EU k o eračnímu plánování NATO. V průb hu summitu NATO v Praze (21. - 22. listopadu 2002) oficiálnímu setkání NATO - EU ani nedošlo.

Nevyřešené vztahy mezi Unií a Aliancí měly vliv na intenzitu spolupráce mezi institucemi. Společná jednání Severoatlantické rady s Politickým a bezpečnostním výbore , probíhající od roku 2001, se omezovala jen na výměnu informací. K minimálnímu pokroku také docházel v pracovních skupinách zabývajících se formalizací vztahů mezi oběma organizacemi.

Odlišné pohledy se projevovaly i v diskusi o výměně informací mezi N TO a EU. Ta se týkala způsobu zpřístupňování klasifikovaných (tajných) materiálů a informací členským státům obou organizací. Ve verzi navržené Tureckem by klasifikované informace a materiály mohly být zpřístupňovány pouze tehdejším členům NATO a EU. Ostatní země však zastávaly názor, že přístup k informacím by měl být umožněn vše - i budoucím - členům obou organizací bez ohledu na datum přijetí dané země do organizace. Práce na identifikaci evropských možností velení pro potřeby operací EU zablokovalo Řecko, které nesouhlasilo s tím, že by D-SACEUR měl být autom ticky hlavním velitelem operací vedených s použitím sil a prostředků NATO. N povedlo se ani uskutečnit společná cvičení NATO - EU v roce 2002. V důsledku absence doh dy nebyla Un e schopna převzít operace NATO "Amber Fox" v Makedonii (k jejímu převzetí Unií došlo až na začátku dubna 2003). Netrpělivost členských států dokazuje fakt, že v závěrech Evropské rady v Bruselu 24. - 25. prosince 2002 se již nehovoří o nutnosti dosažení trvalé dohody mezi Aliancí a EU k tomu, aby se Unie v Makedonii mohla angažovat a prostor dostaly alternativní návrhy. Řešení spočívající v převzetí operace Evropskou unií na základě ad hoc dohody s Aliancí podporovala spolu s Řeckem i Francie.

Dosažení dohody

Protože se Dánsko rozhodlo nepodílet na budování vojenských schopností EU, převzalo Řecko předsednictví v otázkách EBOP již 1. července 2002. Řecký ministr zahraničí Jorgos Papandreu již od samého počátku poukazoval na to, že uzavření dohody NATO-EU je pro jeho zemí hlavní prioritou. Konečně v průběhu prosince 2002 dospěly obě organizace k výsledku; Evropská rada v průběhu Kodaňského summitu 12. - 13. prosince 2002 a Severoatlantická rada (NAC) 13. prosince se shodly na podobě stálých vztahů. O několik dnů později (16. prosince 2002) pak NAC a Politický a bezpečnostní výbor EU (PSC - Political and Security Committee) přijetím Deklarace EU-NATO o EBOP uzavřely dohodu o strategickém partnerství obou organizací. Zároveň bylo dohodnuto, že všechny podrobnosti týkající se stálé spolupráce mezi Aliancí a Unií by podle časového harmonogramu navrženého Generálním tajemníkem NATO Georgem Robertsonem, který schválila Severoatlantická Rada měly být dojednány do 1. března 2003.

Toto prohlášení se považuje za formální základ spolupráce obou organizací. Vyřešilo dva roky trvající problém o podobě stálých vztahů mezi NATO a Unií. Možnost dosažení dohody umožnila změna stanoviska nové turecké vlády (po listopadových volbách vládu převzala Strana Spravedlnosti a Rozvoje - AKP). Země Patnáctky prakticky dostaly přístup k silám a prostředkům NATO, které budou moci využít pro své vojenské operace, a také možnost plánování takové operace odborníky Aliance. Podle dohody bude každé rozhodnutí ohledně sil a prostředků NATO schvalovat Severoatlantická Rada, která také bude informována o jejich použití. Týká se to ale jen těch zemí EU, které jsou současně členy NATO nebo se účastní programu Partnerství pro mír (PfP) a dochází tak mezi nimi a Aliancí k výměně tajných informací. Proto se Kypr a Malta nebudou moci účastnit vojenských operací EU s využitím sil a prostředků NATO. Jejich zástupce to však nevylučuje z činnosti v těch orgánech, včetně PSC, které nejsou přímo spjaty s vojenskými aktivitami Patnáctky. Uzavření dlouho očekávané dohody také umožnilo Evropské radě v Kodani vydání deklarace o připravenosti na okamžité převzetí vojenské operace v Makedonii. Unie zároveň deklarovala vůli k převzetí vojenské operace v Bosně, v současné době probíhající pod hlavičkou NATO. Poslední vývoj naprosto vyhovuje zájmům Řecka, které kvůli přímému sousedství s tímto velmi citlivým regionem považuje přítomnost mezinárodních sil na Balkáně za velmi důležitou. V listopadu 2003 by se také mělo uskutečnit společné cvičení NATO-EU.

Priority řeckého předsednictví EU ve vztahu k EBOP předpokládají vyřešení dosud problematických detailů s cílem dosáhnout plné schopnosti plnit Petersberské úkoly do konce roku 2003. Přes pokračující dolaďování podrobností konečné úpravy vztahů mezi EU a Aliancí a finalizaci dokumentů týkajících se jejich spolupráce (14. března George Robertson a Jorgos Papandreu v Aténách podepsali smlouvu o výměně tajných informací mezi NATO a EU) existují i nadále faktory, které mohou efektivní fungování EBOP v dohledné době ohrozit.

V první řadě je to stále nevyřešená kyperská otázka. Ačkoli přijetí jižní časti ostrova do EU je jisté, otázka znovusjednocení ostrova de facto může v budoucnosti hrát z pohledu Turecka významnou roli. Hlavně proto, že snaha Kypru získat přístup k tajným informacím NATO a účastnit se EBOP může být příčinou negativního a nekonstruktivního postoje Turecka. Je téměř jisté, že také Řecko se bude v této otázce silně angažovat. Důležité bude, jak flexibilní se ve skutečnosti ukáže dohodnutý rámec spolupráce EU-NATO v souvislosti s jejich dalším rozšiřováním a do jaké míry bude Unie schopna uskutečňovat své cíle v nových podmínkách - při značně větším počtu členských států.

Vývoj EBOP může komplikovat také evidentní snaha Francie a také Řecka o oddělení a nezávislost evropských sil na Severoatlantické alianci. Velká Británie by se zřejmě nebránila přetrvávajícímu spoléhání se na kapacity NATO. Další obavy vzbuzuje také delikátní problém zdrojů financování Společné bezpečnostní a obranné politiky a nedostatečných investic do nezbytného výzkumu, které souvisejí se stagnací, případně snižováním, většiny národních rozpočtů na obranu.

Samostatný komentář v tomto kontextu zasluhuje irácká krize, která již ukázala značné rozdíly mezi členy NATO a EU. Situace se nezvykle vyostřila už během diskuse o poskytnutí pomoci Turecku v případě iráckého útoku. Fakt, že Francie a Belgie přijetí tohoto rozhodnutí opakovaně odkládaly, ukázal nedůvěru v principy, na kterých Aliance stála od samého počátku své existence. Nedostatek kompromisů a vojenská akce Spojených Států proti Iráku bez jednoznačné podpory všech členů NATO může mít za následek izolacionistické tendence v USA, a poté způsobit i marginalizaci Aliance. To může vyvolat obrovské změny ve světové, tedy i evropské, bezpečnostní architektuře a zásadně ovlivnit další úvahy o možnostech rozvoje a dalšího směřování EBOP. Příčinou tentokrát nebudou jen spory dvou okrajových zemí, jakými jsou Řecko a Turecko, ale zpochybněna bude i oprávněnost a váha celé euroatlantické spolupráce.

Názory vyjádřené v tomto článku jsou soukromými názory autora.