V Evropské unii se schyluje k zásadní reformě zemědělství

Když před více než 40 lety vznikala společná zemědělská politika Evropských společenství (SZP), bylo jejím účelem mimo jiné zajistit soběstačnost v zásobování potravin. Systém dotací a podpor zemědělcům sice vedl k modernizaci odvětví, ale brzy začal produkovat také hory přebytků másla, obilnin či hovězího, a dodnes požírá zhruba polovinu rozpočtu Evropské unie. Po dlouhých debatách se schyluje k zásadní reformě, kterou mají ve čtvrtek schvalovat ministři zemědělství EU.

Co je SZP (common agricultural policy, CAP)?

Systém opatření, platných od roku 1962, která odstraňují obchodní překážky uvnitř unijního trhu se zemědělskými produkty a chrání ho před konkurencí ze třetích zemí. EU poskytuje finanční pomoc producentům vybraných plodin, zaručuje odbyt (například skupováním přebytků nebo příspěvky za dočasné neobdělávání půdy), stanovuje jednotné výkupní ceny (podle nejvyšších výrobních cen v unii), subvencuje vývoz zemědělských výrobků a jejich dovoz naopak zatěžuje cly. SZP zahrnuje též opatření podporující strukturální změny v zemědělství.

Kdo SZP řídí a koordinuje?

Generální ředitelství (DG) Evropské komise (EK) pro zemědělství, které vzniklo v roce 1958. Od ledna 2000 ho řídí Španěl José Silva Rodríguez. DG je odpovědné komisaři pro zemědělství. Institucemi regulace jsou společné tržní organizace (common market organizations, CMO), vytvořené podle produktů. Na rozdělování prostředků dohlíží EK, která každoročně provádí audit a nesprávně využité finance požaduje od členských států zpět.

Jak probíhá financování SZP?

Na SZP je vynakládána polovina rozpočtu EU (přes 40 miliard eur). Většina prostředků do zemědělství jde z Evropského zemědělského poradenského a garančního fondu (EAGGF), zbytek financí země čerpají z Evropského regionálního rozvojového fondu (ERDF) a Evropského sociálního fondu (ESF).

Kdo získává nejvíce prostředků v rámci SZP?

Nejvíce ze zemědělských fondů čerpá Francie (v roce 2001 to bylo 21 procent, tedy 9,35 miliardy eur), Španělsku připadlo asi 15 procent (6,8 mld.), Německu 14 procent (6,23 mld.), Itálii přes 13 procent (5,85 mld.)a devět procent (4,04 mld. eur) Británii. Nejvíce financí čerpají zemědělci na obiloviny a jiné polní plodiny (asi 40 procent), na produkci hovězího masa dostávají 10 procent, mléčných výrobků přes šest procent, olivového oleje a cukru po pěti procentech a přes dvě procenta jde na pěstování tabáku.

Jak se dosud reformovala SZP?

Prvním nesmělým krůčkem reformy bylo v roce 1984 vytvoření produkčních kvót pro mléko. Více než kosmetické změny přinesla až tzv. MacSharryho reforma v červnu 1992, která zavedla takzvané přímé platby, tedy prostředky z rozpočtu EU rozdělované přímo zemědělcům jako kompenzace za postupné snižování výkupních cen. Reforma, nazvaná podle komisaře pro zemědělství Raye Mac Sharryho, zavedla též dotování zemědělských ploch, které zůstanou ležet ladem, ustanovila subvence zalesňování zemědělské půdy a příspěvek na předčasný odchod do důchodu.

Co obsahuje návrh nynější reformy SZP komisaře pro zemědělství Franze Fischlera a jaký je jeho smysl?

Cílem návrhu je přeorientovat se z kvantity na kvalitu a zohledňovat životní prostředí, zdraví spotřebitelů a životní podmínky zvířat. Reforma zahrnuje tato opatření: - postupně odbourat plošné poskytování přímých plateb podle rozlohy a produkce farem (dosud se totiž dotuje každá jednotka, tj. hektar či kráva, nejvíce z toho tedy těží statkáři z velkých farem); přímé platby činí více než polovinu výdajů na SZP; - snížit dotace o pětinu během sedmi let a rozdělovat je podle jiných hledisek; - systém podpor zjednodušit - přidělování dávek farmářům podle druhu jejich produkce nahradit jen jednou dávkou; - zřídit síť kontrolorů plnění nových pravidel; - strop 300.000 eur roční dotace pro farmy o rozloze větší než 600 hektarů; kromě toho může každý podnik, který zaměstnává více než dvě osoby, získat 3000 eur na jednoho zaměstnance.

Dotace jsou záchrana, vyžadují však spoustu úřadování

Za křižovatkou doprava a na kraji lesa ještě jednou. Štěrková cesta přechází v prašnou, louka před bránou je rozježděná traktorem. Farma postavená do čtverce kolem dlážděného dvora vypadá jako tvrz. Pan Hubert Godfrind jako majitel tvrze. Ačkoli jsme kdesi na půli cesty mezi Bruselem a Lucemburkem, hovory z "evropských" zasedaček v obou městech sem doléhají jen slabě a zprostředkovaně. Reforma společné zemědělské politiky? Další? Už příští týden? Vlezte mi na záda. Godfrind se synem obdělávají 120 hektarů, mají 80 hlav hovězího dobytka, převážně na maso. Prodávají za zaručené ceny. Žijí v jistotě, že to, co přihlásili, nač jim byla přidělena kvóta, nepochybně prodají, i kdyby byl trh přesycený. Pěstují proto obilí, chovají hovězí dobytek. Mají ovšem také brambory, řepu, zeleninu, protože z toho lze často stržit víc, ovšem bez "evropské" záruky. "Máme zaručené ceny, to je pravda. Můžeme si zhruba spočítat, jaký bude náš výdělek, nemusíme se bát náhlých výkyvů. Na druhé straně je třeba vidět, že právě tyhle pevné minimální ceny neustále klesají, jak se Evropa snaží, aby se přiblížily světovým cenám. Kilo obilí dnes stojí 12 centů. Vyrábět za takové ceny a ještě přežít, to neumíme." Záruky se týkají cen potravin, které EU dotuje - obilí, hovězího masa, skopového, lnu, bramborového škrobu, za jistých okolností cukru. Podpory nejsou zadarmo, stojí hodně času a energie. Godfrind ukazuje polici plnou šanonů, psací stůl pokrytý papíry. "Evropa" mu zabere týdně dvě hodiny. A to ještě jako člen rolnického svazu UPA-UDEF využívá služeb jejich specialistů. "Jednou za rok přijedou, projdeme to, proměříme. Počet hektarů celkem, pak pod obilím, pod bramborami, pod řepou. Přesná výměra povinného úhoru. Počet masných krav, býků, jalovic. Podle posledního nařízení musí být jalovic 15-40 procent z celého stáda. Projdou jejich životopisy. Prověří známky, tedy zda 'náušnice' odpovídají záznamům." Krom toho mrknou na remízek, na rybníček, na pár mezí a lesík, na které Godfrind bere dotace z titulu venkovského rozvoje. Změří dusičnany v půdě. Zkontrolují hnojiště, zda neprosakuje do spodních vod. Každý měsíc se pak posílají hlášení o změnách - které zvíře bylo poraženo nebo prodáno, jaké přibylo, kolik ostatní váží, co se sklidilo, kolik toho bylo a podobně. Odborníci z UPA-UDEF na tomto základě vyplňují dotazníky a formuláře, přímo na počítači zařazují čísla do příslušných kolonek a posílají pak disketky státním intervenčním a platebním agenturám. Ty zase kontrolují, prověřují, koukají na satelitní snímky, na kterých je krásně vidět obilí, brambory, trávou porostlý úhor i nezoraná mez. Hlášení pošlou na ministerstvo. To pak sdělí do Bruselu, že u Godfrinda je všechno OK. Po novém roce přijdou peníze. Nejsou to peníze navíc, ale peníze na přežití. "To, co vyděláme, se zhruba rovná tomu, co jsme do výroby vložili," říká Godfrind pomalu, s těžkým valonským akcentem. "Dneska je situace taková, že nula od nuly pojde. Naším jediným ziskem, jedinými penězi, ze kterých můžeme žít a rozvíjet se, jsou přímé podpory z rozpočtu Evropské unie. Je trochu smutné, kam jsme to dopracovali, že?" Jenže je to tak. Podle komisaře Franze Fischlera může venkov v Evropě přežít jen tehdy, bude-li se lidem připlácet za to, aby tam zůstávali, pěstovali plodiny a zvelebovali krajinu. Není k tomu zapotřebí podporovat nadvýrobu, ale dát lidem možnost slušného živobytí v době, kdy svět prostě vyrábí potraviny laciněji a aplikace normálních tržních pravidel by byla smrtící. Touto logikou se EU řídila také při rozhodování, kolik přímých dotací poskytnout novým členským zemím včetně Česka. Dnes už pominula otázka, jakou sumu kdo dostane, a tlačí se místo ní jiná - budou čeští zemědělci schopni to vyúřadovat tak, aby nepřišli i o ten malý nárok, který jim unie při jednání nakonec přiznala? Připravují se struktury, které jim budou pomáhat? Godfrind platí syndikátu tři eura pět (stovku) za každý hektar ročně, tedy něco přes 360 eur (11.000 korun). "Vyplatí se to. Bez toho by to nešlo a dělá to tady v okolí každý. Pokud bych si to měl vyplňovat sám, dávno bych se zbláznil."