Euro-americké obchodní vztahy

Evropská unie představuje společně se Spojenými státy a Japonskem jedno z největších obchodních center. Euroatlantická výměna zboží a investic tvoří téměř čtyřicet procent světového obchodu. V roce 2000 protekl během jednoho dne mezi severními břehy Atlantiku jeden bilion dolarů. Vzhledem k velké síle obou ekonomik a vzájemné propojenosti jsou jejich vztahy určující i pro ostatní aktéry na světovém trhu.

I přes velmi těsné kontakty a spolupráci Evropské unie a Spojených států přetrvávají v jejich vztazích rozpory, které jsou někdy nadneseně označovány za transatlantický obchodní konflikt. Jedná se zejména o rozdílný výklad (nebo porušování) pravidel Světové obchodní organizace (World Trade Organisation, WTO). Nejednotná stanoviska velmocí jsou patrná i v rámci nových jednání WTO, kde je jednou z klíčových otázek postoj k rozvojovým zemím a další otevření trhu se zemědělskými produkty. Společná zemědělská politika EU je předmětem neshod již delší dobu a její liberalizace je zčásti důsledkem amerického tlaku.

Nicméně nejednotnost v oblasti obchodní politiky a vzájemné roztržky není nutné přeceňovat. Obě strany si dobře uvědomují, jak důležitý je pro ně vyvážený a zdravý vztah. Dá se proto předpokládat, že i nadále bude existovat vůle k hledání konsensu.

Devadesátá léta

Euro-americký obchod byl devadesátých letech 20. století ve znamení prohlubování deficitu americké bilance. Od konce 2. světové války až do let osmdesátých se do Evropy více zboží dováželo. Tento trend se začal postupně měnit. V době administrativy Billa Clintona se velmi zvýšila spotřeba Američanů a dovoz z Evropy podstatně převýšil vývoz. Tab. 1: Obchod EU s USA (ecu/euro)

Důležitým bodem ve vzájemných obchodních vztazích bylo Uruguayské kolo Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT), které přineslo zejména liberalizaci světového zemědělské trhu poté, co země EHS souhlasily s odbouráním většiny cel na dovoz zemědělských produktů. USA vždy podporovaly EHS a vnímaly jej jako stabilizační prvek na evropském kontinentě a protiváhu východního bloku. Po skončení studené války a další konsolidaci a rozšíření Evropského společenství bylo nutné najít novou vzájemnou pozici. Uruguayské kolo tak bylo i zajištěním toho, že se Evropa neuzavře příliš do sebe a na druhou stranu sloužilo Evropanům jako pojistka proti severoamerickému izolacionismu. Současně se začaly rozvíjet vztahy mezi EU a Severoamerickým NAFTA(North American Free Trade Agreement).

Nová transatlantická agenda

K rozvoji obchodních vztahů mezi EU a USA a jejich konsolidaci by měla přispět Nová transatlantická agenda (NTA) a společný Akční plán EU a USA podepsaný v prosinci 1995. Obě strany se mimo jiné dohodly, že postupně vybudují nový transatlantický trh, který by byl částečně či zcela osvobozen od dosavadních překážek bránících vzájemnému obchodu. Zavázaly se také posílit systém plnění závazků plynoucí z mnohostranných dohod a pravidel Světové obchodní organizace.

Program Transatlantického ekonomického partnerství (Transatlantic Economic Partnership, TEP), vyhlášený na londýnském summitu EU-USA v roce 1998, tuto agendu dále rozvinul a upřesnil. Byly zde specifikovány oblasti, ve kterých by měly být stávající bariéry odstraňovány a spolupráce posílena. Podstatné je, že se také zavedl procedurální a organizační rámec, jenž umožňuje dohled nad plněním vytyčených úkolů a usnadňuje vzájemnou komunikaci. Řídící skupina Transatlantického ekonomického partnerství a další specializované pracovní skupiny (pro technické bariéry obchodu, biotechnologii, elektronický obchod, životní prostředí) se soustředí na nalezení společných stanovisek a možností vylepšení dvoustranného obchodu.

Cílem transatlantického partnerství ale není jen posílení euro-amerického obchodu a rozšíření možností pro nové investice, ale také liberalizace mnohostranných obchodních vztahů, které by mělo být dosaženo na základě společného úsilí. Spojení evropského a amerického ekonomického - a politického - vlivu představuje sílu, která nemá konkurenci a je tedy při multilaterálních jednáních určující. Předně je ale nutné dokázat sloučit evropské a americké postoje a vyvarovat se vzájemným třenicím. I to je jeden z účelů TEPu - vytvořit takové podmínky na úrovni dvoustranných vztahů, aby případné rozpory mohly být v této rovině také vyřešeny. Ne vždy se tento závazek daří plnit, jisté pokroky však ve vzájemných obchodních vztazích viditelné jsou. Jmenujme například zavedení mechanismu včasného varování (Early Warning Mechanism), který by měl umožnit předcházet problémům již ve fázi přípravy nových legislativních či regulačních opatření.

Nové kolo mnohostranných obchodních jednání WTO

Světová obchodní organizace nahradila 1. ledna 1995 působnost Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT). Sdružuje víc než 130 států (s dalšími se o přistoupení jedná), mezi nimiž se každoročně uskutečňuje 90% světového obchodu. Plní tři hlavní cíle: stanovuje pravidla světového obchodu, vytváří rámec mezinárodních jednání (jednostranná změna obchodní politiky bez konzultace WTO není možná) a poskytuje prostor pro řešení sporů. V rámci GATT (nyní WTO) probíhala jednání, která významně přispěla k liberalizaci světového obchodu a odstranění celních a jiných překážek. Ačkoli jsou členy WTO jednotlivé státy EU, při jednáních vystupují jako JEDEN celek, což umožňuje uplatňování společné obchodní politiky. Nové kolo mnohostranných obchodních jednání WTO bylo zahájeno v listopadu 2001 v Kataru. Dohoda z katarské Dohá a její rozvojová agenda vnesla do jednání nová témata jako životní prostřední, investice a ochrana hospodářské soutěže. Předpokládané uzavření probíhajícího kola je stanoveno na konec příštího roku. Evropská unie i Spojené státy mají shodně velký zájem na jeho úspěšném završení. Jejich priority se nicméně různí.

Pro EU je hlavním bodem jednání rozvoj neboli pomoc rozvojovým zemím aktivně se začlenit do mezinárodního obchodního systému, umožnit jim přístup na trhy vyspělejších států. Chudé země tak dostanou příležitost posílit své ekonomiky (a EU získá větší investiční prostor). Podle slov Pascala Lamyho, evropského komisaře pro obchod, dny, kdy WTO působilo jako klub bohatých, jsou již pryč.

Na druhou stranu Američané kladou důraz na liberalizaci zemědělského trhu. Chtějí navázat na úspěšný výsledek Uruguayského kola GATT a prosadit další pravidla vedoucí k jeho otevření. V popředí stojí samozřejmě Společná zemědělská politika, která je v USA dlouhodobě označována za silně protekcionistickou. EU se nebrání dalším reformám V zemědělství (které jsou tak jako tak nutné), ale odmítá přijmout argument, že právě její ochranářská opatření a subvence v zemědělské oblasti brání vzestupu ekonomik rozvojových zemí. Unie i přes veškerý svůj protekcionismus dováží víc zemědělských produktů ze států třetího světa než USA, Kanada, Japonsko a Austrálie dohromady. Nicméně dohodu o reformách v zemědělství na půdě EU v termínu stanoveném v Dohá, tedy do konce března tohoto roku, se sjednat nepodařilo. Jak komisař pro zemědělství Franz Fischler, tak komisař pro obchod Pascal Lamy to ale nepovažují za zásadní neúspěch a oba věří, že počáteční problémy nemohou ohrozit zdárné zakončení nového kola jednání WTO.

V případě rozvojové agendy se ovšem nejedná pouze o míru snížení podpory exportu a domácích subvencí. Evropská unie se snaží zvýraznit její další aspekty, jimiž jsou například bezpečnost potravin a životní prostředí. Napadá také Američany často uplatňované pravidlo "de minimis", které umožňuje podporu zemědělským produktům do 5% jejich hodnoty, aniž by se na ně vztahovaly redukční závazky. Unie se staví za zrušení této klausule vůči rozvojovým zemím. S kritikou EU se v červnu 2002 setkalo i přijetí nového amerického zákona o zemědělství (Farm Act), který je vnímán jako protichůdný s tím, co bylo ujednáno v Dohá. Do jaké míry se jedná o taktický manévr Unie a snahu o odvrácení pozornosti, se ukáže po přijetí dohody o zemědělských reformách v rámci EU. Agenda přijatá v Dohá je mnohem komplexnější a nezabývá se jen zemědělstvím. Stejně jako pomoc rozvojovým zemím a jejich plnohodnotné začlenění do mezinárodního obchodního systému není postaveno na jediné oblasti.

Neméně důležité je rovněž dodržování již domluvených pravidel WTO. Ta vždy nerespektují Evropská unie ani Spojené státy. Jejich porušení je pak předmětem mnohdy vleklých sporů, které se negativně odráží ve vzájemných vztazích. V případě evropsko-amerických hádek se jedná o nepatrnou část obchodu (ne víc jak 2%), která je jimi dotčena. V sázce jsou ale základní pravidla mezinárodního obchodu, proto je jejich řešení velmi důležité.

Bilaterální spory

Mechanismy Transatlantického ekonomického partnerství by měly eliminovat vzájemné rozpory, které by bylo nutné řešit na půdě WTO. Ne vždy jsou ale účinné. V současné době rozhodčí orgán WTO projednává jednu stížnost na EU, oproti pěti stížnostem vůči chování USA. Od roku 1995, kdy byl systém řešení vzájemných sporů WTO ustaven, bylo rozhodnuto v šestnácti případech, kde proti sobě stály USA a EU.

Mnoho problémů vzniká zejména na trhu s ocelí. Poslední krize vypukla loni v březnu, kdy americký prezident George Bush rozhodl o dočasném zavedení až 30% cel na většinu dovážených hutních výrobků. K odložení odvetných opatření ze strany Unie přispělo zavedení víc než 720 výjimek, které zmírňují dopad sankcí, a snaha komisaře Lamyho zbytečně spor nevyostřovat. Letos na jaře se očekává vyjádření smírčího tribunálu WTO. Dá se předpokládat, že bude vůči USA nepříznivé. Jak se americká strana postaví k výroku WTO patrně rozhodne i o dalších krocích EU a ostatních států, které protestují proti americkým opatřením.

Narozdíl od evropského americké ocelářství neprošlo v minulých dvaceti letech potřebnou restrukturalizací. Silná ocelářská lobby spolu s odbory vidí hlavní problém sektoru v dovozu levné oceli ze zahraničí. Cla by měla pomoci ocelářskému odvětví postavit se na nohy. Daná situace a vyšší cla nepoškozují jen zahraniční dovozce, ale i americký strojírenský průmysl, který s kroky Bushovy administrativy rovněž nesouhlasí.

V neprospěch Američanů se WTO začátkem tohoto února vyslovila v případě exportních dotací, známém pod zkratkou FSC (Foreign Sales Corporations). Daňové úlevy, které vláda poskytuje společnostem jako Boeing, Microsoft, Caterpillar nebo Walt Disney, byly označeny za neslučitelné s mezinárodními obchodními pravidly. Američtí vývozci do zemí EU mohou být postiženi trestními cly až do výše čtyř miliard dolarů, což je doposud nevídaná suma. Tato částka byla vypočítána jako ztráta evropských firem, které vyvážejí do Spojených států. Unie ale zatím sankce nemíní uplatnit a chce nechat americkým zákonodárcům čas potřebnou legislativu připravit. Zástupci amerických firem ale varují, že změna zákonů povede k masovému propouštění a dá se tedy očekávat dramatický boj o její prosazení. Zavedení recipročních opatření by nejspíš zpomalilo euro-americký obchod a následně poškodilo i evropské firmy. I proto se Evropa nechce unáhlit v jejich zavádění a pečlivě zkoumá, v jakých oblastech by se sankce mohly uplatnit, aby se minimalizoval negativní dopad na evropskou ekonomiku.

Tím ale vzájemné rozpory nekončí. V případě dovozu geneticky upravených potravin je to naopak Evropská unie, která je obviňována z porušování mezinárodních dohod. Zatímco se evropští představitelé hájí obranou spotřebitele, Američané vidí v moratoriu na import geneticky upravených potravin jen další projev evropského protekcionismu. Objem produkce takto upravených potravin je ve Spojených státech vysoký. Jedná se přibližně o 25% vypěstované kukuřice, 70% sojových bobů a 70% bavlny. Zákaz dovozu se také týká dovozu hovězího masa ze stád krmených hormony. Američtí farmáři odhadují své roční škody na čtyři miliardy dolarů.

Spojené státy měly v úmyslu případ znovu předat WTO. Krize v Iráku, pro jejíž vývoj by rozdmýchávání sporů mezi koaličními partnery nebylo vhodné, tento krok odložila na "neurčito". Komisař pro zemědělství Franz Fischler nabádá k trpělivosti a radí počkat ještě alespoň pár měsíců, než Evropským parlamentem projde zákon o označování geneticky upravených potravin. V opačném případě varuje před nepřiměřenou reakcí evropských spotřebitelů a před bojkotem těchto potravin.

Třenice vznikly mimo jiné okolo "paragrafu 301", který Američanům umožňuje uvalit obchodní sankce na země porušující podle názoru USA pravidla světového obchodu. Nevoli EU vzbudila i dvě ustanovení Helms-Burtonova zákona, jež předpokládají odvetná opatření proti firmám podnikajícím na Kubě, které přitom využívají majetek zabavený Američanům. Na základě dohody s EU byla platnost zákona již několikrát pozastavena. Ve výčtu hádek bychom mohli pokračovat. Jedna se vžila pod názvem "banánové války". Její vyrovnání dává naději, že i jiné vleklé spory mají šanci být vyřešeny vzájemnou dohodou.

Dlouholetý obchodní spor o banány začal už v roce 1993, kdy byl Unií zaveden společný režim pro dovoz banánů. Jistě ne náhodou ustavené kvóty zvýhodňovaly především chudé země z africké, pacifické a karibské oblasti (APC). Banány z Latinské Ameriky, kde působí americké nadnárodní společnosti (Chiquita, Dole), byly v přístupu na evropský trh znevýhodněny. Orgán řešení sporů několikrát rozhodl v neprospěch evropské politiky. EU se však svého dovozního systému nehodlala vzdát a přistoupila jen k dílčím úpravám. WTO nakonec odsouhlasila možnost uvalení sankcí na dovozy zboží z Unie ve výši 191 milionů dolarů. Spor se zdál být neřešitelný. Evropané chtěli dokázat, že mohou čelit americké megakorporaci a udržet výhodné podmínky pro určité dodavatele. Američané zas nemohli připustit, že Evropa odmítá změnit režim, který je prokazatelně v rozporu s pravidly. Smírčí řešení se našlo až po změně představitelů obou stran. Přátelství Pascala Lamyho a amerického zmocněnce pro obchod Roberta B. Zoellicka pomohlo spor překlenout a dohoda mohla být v květnu 2001 podepsána. EU se zavázala, že změní svůj dovozní režim nejpozději do roku 2006.

Každý spor je v zásadě řešitelný, pokud existuje vůle k ústupkům na obou stranách. Dobré osobní vztahy dvou hlavních aktérů jsou slušným základem. Ty pak musí být podpořeny jak ze strany americké administrativy, tak orgány EU. Události před blížícím se červnovým summitem EU-USA naznačují, že existuje dostatečná snaha vyvarovat se zbytečných třenic.

Adéla Pospíchalová(1978) studuje západoevropská studia na FSV UK. Dlouhodobě se zajímá především o ekonomické souvislosti evropské integrace.