Vznik a vývoj ESVO/EHP v kontextu integrující se Evropy

Původní signatářské země Stockholmské úmluvy zakládající v roce 1960 Evropské sdružení volného obchodu (ESVO) - Rakousko, Dánsko, Norsko, Portugalsko, Švédsko, Švýcarsko a Velká Británie (později tzv. "Sedmička") - patřily ke členům Organizace pro ekonomickou spolupráci v Evropě (OEEC), která se jako nástroj Marshallova plánu pro obnovu válkou zničené Evropy osvědčila v nových metodách mezinárodních ekonomických vztahů v Západní Evropě.

Padesátá léta 20. století ale ukázala potřebu užší spolupráce a větší integrace národních ekonomik, která vedla některé západoevropské vlády k myšlence vytvoření silnější organizace, než byla OEEC. Výsledkem těchto snah bylo postupné ustavení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), později doplněné i Evropským hospodářským společenstvím (EHS) a Euratomem. Benelux, Francie, Itálie a Německo se tak zavázaly předat část vymezených kompetencí nadnárodním orgánům a vytvořit v první fázi celní unii.

Mezitím se větší část zemí OEEC zabývala myšlenkou vybudování širší zóny volného obchodu, která by pokrývala celou Západní Evropu. Vyjednávání tzv. Maudlingova výboru ale skončila koncem padesátých let neúspěchem kvůli odlišným názorům Francie, která již byla součástí ES, a Velké Británie, která preferovala spíš volnější alianci na bázi volného trhu.

Vlády zemí Organizace pro ekonomickou spolupráci v Evropě stojících mimo ES se snažily nalézt řešení, jak vytvořit zónu volného obchodu, která by byla protiváhou ES a jejíž vznik by zároveň nenarušil vztahy s Šestkou. Jednání trvala necelý rok a vyústila v podepsání tzv. Stockholmské úmluvy v lednu 1960, která o čtyři měsíce později vstoupila v platnost - po ratifikacích v národních parlamentech, v případě Švýcarska ještě po referendu. Sídlem ESVO se stala Ženeva.

Stockholmská úmluva

Autoři Stockholmské úmluvy se zcela pragmaticky nepokoušeli do detailů propracovat legislativní otázky, které by mohly časem vyvstat. Úmluva poskytuje nezbytné minimum aplikovatelných pravidel, principů a procedur. Detailně je v ní rozpracována oblast snižování cel, eliminace kvantitativních opatření a otázka původu a provenience zboží.

Rušení cel a kvantitativních opatření mělo trvat deset let. Tato doba byla určena v souvislosti s podobným vývojem v ES, neboť se věřilo v jistý paralelní vývoj obou integračních procesů. Když se ale ES rozhodlo uspíšit svůj původně stanovený termín pro dokončení celní unie, učinilo tak v roce 1963 v Lisabonu i ESVO. Výsledkem bylo zrušení cel - s několika výjimkami na všechny průmyslové výrobky - v rámci obchodu mezi zeměmi ESVO tři roky před plánovaným datem, v prosinci 1966.

Na plnění Stockholmské úmluvy má dohlížet Rada, ve které má každý členský stát jeden hlas. V jejích kompetencích je zřizovat výbory a další orgány, vydávat rozhodnutí (decisions) a nařízení (regulations). Hlasování v Radě probíhá v závažných otázkách jednomyslně, v ostatních případech stačí prostá většina, přičemž každý stát se může hlasování zdržet. V předsednictví Rady se státy střídají po půl roce. Sekretariát podporuje činnost Rady a výborů a publikuje informace o činnosti ESVO.

Vstup nových členských zemí

EFTA se postupně stala atraktivní i pro další země. Už v roce 1960 vyjádřilo svůj zájem na spolupráci s tímto společenstvím Finsko, především kvůli důležitosti obchodních vztahů s Velkou Británií (téměř čtvrtina finského vývozu směřovala v roce 1960 do Británie) a samozřejmě se skandinávskými státy "Sedmičky." Kvůli komplikovanému studenoválečnému vztahu Finska a SSSR ale došlo jen k podepsání asociační dohody v roce 1961. Zatímco se na něj uplatňovala stejná práva a povinnosti vyplývající z členství a celní bariéry byly postupně odstraňovány, plnoprávným členem EFTA se Finsko stalo až v roce 1986.

Ačkoli ostatní skandinávské země Severské rady participovaly na ESVO od šedesátých let, Island se připojil až v roce 1970. Důvodů pro tuto zdrženlivost bylo několik - výrazný protekcionismus hospodářství, nekonkurenceschopný a jednostranně zaměřený průmysl a obavy ze zahraniční konkurence, v neposlední řadě téměř výlučná ekonomická závislost na výrobě a exportu ryb, kvůli které by Island nemohl tolik profitovat z volného obchodu převážně průmyslovými výrobky.

Za dobu své další existence ESVO o členy spíš přicházelo, nicméně dalším a posledním členským státem se stalo v roce 1991 Lichtenštejnsko.

Británie a Dánsko se loučí s členstvím v ESVO

V průběhu šedesátých let se země EFTA snažily dostát preambuli úmluvy - a sice najít akceptovatelné řešení problému, který způsobilo ekonomické rozštěpení Západní Evropy do dvou skupin zemí.

Důležitým mezníkem pro další vývoj ESVO bylo setkání hlavních představitelů vlád zemí ES v roce 1969 v Haagu, které otevřelo cestu k vyjednávání o členství Británie, Norska, Dánska a Irska, žádajících o členství v ES. Zároveň rozhodlo o zahájení rozhovorů s šesti zeměmi ESVO, které o členství v ES zájem zatím neměly, ale které si přály užší ekonomickou spolupráci.

V lednu 1973 se členy ES staly Británie, Dánsko a Irsko, Norsko naopak po odmítavém referendu v ESVO zůstalo. Dnes už se dá pouze spekulovat, zda by se ESVO nerozpadlo již v šedesátých letech - nebýt dvou de Gaullových vet, která na čas zabránila rozšíření ES (a která byla zaměřená hlavně proti vstupu Británie). Je totiž možné, že by tehdejší odchod tří ekonomicky prosperujících zemí najednou (Británie, Dánska, Norska) ESVO nepřežilo.

V Haagu se též rozhodlo, že rozšíření ES nebude znamenat obnovení tarifních překážek obchodu v Evropě. Pozdější jednání mezi představiteli Společenství a zbylými členy ESVO vyvrcholilo v červenci 1972 v Bruselu podepsáním bilaterálních dohod o volném obchodu mezi státy ESVO, EHS a ESUO. Dohody předpokládaly postupné snižování dovozních cel na vybrané průmyslové výrobky s cílem zrušit je do července 1977. Od tohoto data se v podstatě veškerý obchod průmyslovými výrobky mezi danými zeměmi uskutečňuje bezcelně.

Cesta k Lucemburské deklaraci

Vztahy mezi ES a ESVO fungovaly v průběhu sedmdesátých let úspěšně a závazky dané Dohodou byly plněny. Na druhou stranu možnosti dalšího vývoje byly poněkud omezeny ekonomickými problémy v souvislosti s ropnými krizemi.

V osmdesátých letech se situace opět zlepšila a nastartovala se tak další etapa vztahů ES - ESVO. Obě strany si také uvědomovaly, že je třeba společně čelit rostoucí konkurenci hlavně USA a Japonska. Navzdory eliminaci obchodních překážek zde stále existovalo i mnoho překážek neobchodních - například přísná pravidla pro ochranu spotřebitele nebo zdravotní a bezpečnostní standardy, které se v jednotlivých zemích (i v rámci Společenství) lišily a bránily obchodu víc než už tehdy mírná cla na převážně zemědělské produkty.

Program dalšího rozvoje ekonomické spolupráce v rámci formující se zóny volného obchodu mezi ES a ESVO byl předložen na setkání představitelů těchto seskupení v Lucemburku v roce 1982. Závěrečná Lucemburská deklarace vyjádřila silnou vůli na obou stranách vytvořit to, co mělo v Západní Evropě představovat dynamický ekonomický prostor. Tehdy se ještě hovořilo o tzv. Evropském hospodářském prostoru (European Economic Space; termín "space" byl později z obsahově-lingvistických důvodů změněn na "area").

Cílem této zesílené kooperace mezi státy ES a ESVO byl sektorový přístup ve spolupráci v nových oblastech. Během let 1984 - 1989 tak země ESVO a ES uzavřely mnoho specifických dohod usnadňujících obchod. Odstraňovaly se technické a další necelní překážky obchodu a spolupráce se rozšiřovala na řadu neobchodních oblastí - vědu a výzkum, vzdělání, životní prostředí, nové informační technologie nebo telekomunikační sektor.

Vznik Evropského hospodářského prostoru

Přestože v osmdesátých letech postupoval proces odstraňování překážek obchodu na základě individuálního přístupu k jednotlivým případům a mnoha společných projektů, potvrdilo se, že tato strategie je nedostatečná zejména vzhledem k zahájení realizace Jednotného vnitřního trhu v rámci ES a nestačí k zajištění koherentního rozvoje vzájemné spolupráce. To bylo impulsem pro vznik nového přístupu, jehož počátek je datován projevem tehdejšího předsedy Evropské komise Jacquese Delorse na půdě Evropského parlamentu v lednu 1989.

Delors navrhl nové a strukturovanější partnerství mezi zeměmi ES a ESVO se společnými rozhodovacími a administrativními institucemi, jakousi "osmózu" mezi dvěma pilíři integrace. Oficiální negociace zemí ES a ESVO, které v té době tvořilo po odchodu Portugalska do ES v roce 1986 už jen Finsko, Švédsko, Norsko, Island, Švýcarsko a Rakousko, byly za účelem vytvoření volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu v rámci EHP zahájeny v červnu 1990.

Prvním důležitým krokem byla identifikace potřebných částí acquis, které by byly vtěleny do Dohody o EHP. Dalšími podstatnými otázkami, které negociace zpomalovaly, pak byly požadavky zemí ESVO na určité permanentní derogace z acquis v citlivých oblastech (zemědělství, příspěvek na snížení sociálních a ekonomických nerovností v rámci EHP, rybolov - hlavně Island a Norsko, alpský tranzit - Švýcarsko, Rakousko) a diskuse o institucionálním uspořádání EHP.

Horečná vyjednávání, která si kladla za cíl vstup Dohody v platnost paralelně s Jednotným vnitřním trhem (1. ledna 1993), tlačila nutnost dokončit přípravné práce na Dohodě a podepsat ji už v létě 1991. V té době se dalším členem ESVO stalo Lichtenštejnsko, které bylo k Stockholmské úmluvě připojeno prostřednictvím zvláštního protokolu, který opravňoval Švýcarsko hájit lichtenštejnské zájmy (země jsou spojeny celní unií).

Nečekanou událostí, která zpozdila ratifikaci Dohody, byl nález Evropského soudního dvora (ESD) z prosince 1991, že vytvoření společného nezávislého soudu EHP je nekompatibilní s Římskými smlouvami, které považují ESD za jediného možného interpreta práva ES. V únoru 1992 byl tento problém vyřešen ustavením samostatného Soudu ESVO.

Nakonec byla Dohoda o EHP podepsána 2. května 1992 v portugalském Oportu. Tentýž den podepsali ministři zemí ESVO dohody ustavující Dohlížecí úřad ESVO (EFTA Surveillance Authority), který má na starosti dodržování a implementaci legislativy EHP, a Stálý výbor (Standing Committee), který má za úkol připravovat podklady pro jednání Společného výboru EHP (Joint Committee). Ten se stal jakýmsi motorem EHP a byl nesmírně aktivní a efektivní ohledně inkorporace evropské legislativy do různých dodatků Dohody k zajištění homogenity napříč osmnácti členskými státy EHP.

Institucionální fungování EHP

Rada EHP (Council) se skládá z členů Rady ministrů EU, Komise a členů vlád jednotlivých zemí ESVO. Má zajišťovat všeobecné fungování a rozvíjení Dohody, její předsednictví se střídá po šesti měsících, vždy stát EU a stát ESVO.

Dalšími orgány jsou Společný parlamentní výbor (přispívá k lepšímu dialogu mezi smluvními stranami) a Konzultativní výbor (zkoumá aspekty související s prohlubující se interdependencí ekonomik zemí EHP).

Proces ratifikace trval po zbytek roku 1992, ale co zabránilo vstupu Dohody v platnost k avizovanému 1. lednu 1993, byl výsledek švýcarského referenda z prosince 1992, které Dohodu odmítlo. Lichtenštejnsko pak muselo po naopak kladném výsledku vlastního referenda pozměnit vztahy se Švýcarskem v rámci jejich celní unie tak, aby se mohlo samo stát plnohodnotným členem EHP (od 1. května 1995). To vše znamenalo Dohodu částečně revidovat a znovu ji postoupit ratifikačnímu procesu, takže vstoupila v platnost až 1. ledna 1994.

Postupně se ukázalo, že Dohoda o EHP funguje dobře. Unii se také podařilo realizovat Jednotný vnitřní trh, na kterém byly země ESVO/EHP (všechny země ESVO kromě Švýcarska) schopny participovat. Země ESVO/EHP také přebraly část sociální legislativy Unie a účastní se společných programů spojených s vědou a výzkumem, vzděláním, životním prostředím, ochranou spotřebitele, médii apod. (tzv. flanking and horizontal policies).

Dohoda o EHP má velice komplikovanou strukturu, jejím vstupem v platnost se stalo součástí právních řádů zemí ESVO asi 60% komunitárního práva (týká se hlavně aspektů Jednotného vnitřního trhu) včetně schengenského acquis. Implementace unijní legislativy v zemích ESVO/EHP je srovnatelná s členskými zeměmi EU.

Podílejí se státy ESVO na tvorbě evropské legislativy?

Ačkoli se země ESVO/EHP nemohou přímo účastnit tvorby nové legislativy, pozorně její vývoj sledují a účastní se konzultačních procedur s EU - jak stanoví Dohoda - a tak se částečně na utváření legislativy podílejí .

Země ESVO si také vyjednaly určité výjimky z Dohody - například si mohly ponechat zákaz reklamy na alkohol v televizi, Norsku a Islandu byla umožněna derogace v oblasti přímých zahraničních investic směřující k ochraně tradičního loďařského průmyslu a bank.

Kapitola o zemědělské politice není do Dohody zahrnuta, obchod v této oblasti probíhá bilaterálně. Dohoda také nevyžaduje celní unii, obchodní politiku vůči třetím zemím stejně jako zapojení do druhého a třetího pilíř EU.

EHP dnes čítá přibližně 380 milionů obyvatel a představuje zhruba 18% světových dovozů a 20% světových vývozů, včetně interního obchodu v rámci EHP.

ESVO v ohrožení a postavení Švýcarska

Během vyjednávání o vzniku EHP se země ESVO sblížily se systémem nově ustavené EU. Pro některé z nich proto začaly být aktuální úvahy o členství v Unii. Svou roli hrálo i vyloučení zemí ESVO z rozhodovacího procesu a nemožnost spoluutvářet legislativu ES, kterou ovšem mnohdy musely aplikovat. Rakousko a Švédsko zažádaly o členství už v roce 1989, respektive 1991, Finsko a Švýcarsko na jaře 1992 a Norsko na jaře 1993. Švýcarské a norské "ne" v referendu ale otázku jejich vstupu do Unie prozatím smetlo ze stolu.

Posledním rozšířením EU v roce 1995 přišlo ESVO o další tři bohaté země, což opět otevřelo diskusi nad budoucím směřováním a vůbec smyslem ESVO. To ovšem tuto zkoušku přežilo. V současnosti tvoří ESVO pouze čtyřčlenná skupina menších bohatých a dynamických zemí, které ale tvoří roztříštěný a geograficky nepropojený trh: Norsko, Island, Lichtenštejnsko a Švýcarsko, celkem se zhruba dvanácti miliony obyvatel.

Švýcarsku je jakožto jedinému členu ESVO, který stojí mimo EHP, umožněno kdykoli na základě kladného vyjádření v lidovém hlasování o členství v EHP zažádat. V roce 1998 uzavřelo s EU Vídeňskou úmluvu, která se zaměřila na oblasti dopravy, volného pohybu osob, vědy a výzkumu, liberalizaci obchodu a dalších. Na jejím základě se Švýcaři mohou účastnit například unijních vzdělávacích programů. Ačkoli Švýcarsko otevřelo své trhy zemím EU, v obchodě se zemědělskými produkty prosadilo zavedení kvót (Švýcarsko výrazně dotuje svůj zemědělský sektor). Omezen pro občany EU zůstává i švýcarský pracovní trh (Švýcarsko může až do roku 2014 prostřednictvím kvót regulovat žádosti o povolení k pobytu). Byly také ustaveny společné výbory, ve kterých v současné době probíhají jednání například o životním prostředí a sociální politice.

Vztahy ESVO s třetími zeměmi

Tradičně jsou země nepatřící k EU považovány státy ESVO za "třetí země." Dohody o volném obchodu a deklarace o spolupráci, které se uzavírají bilaterálně, mají dnes země ESVO uzavřeny s mnoha zeměmi po celém světě. Politika vůči třetím zemím se stala pro ESVO důležitá hlavně po rozpadu sovětského bloku. Reakcí ESVO na jednání o asociačních dohodách ES s postkomunistickými zeměmi bylo od počátku devadesátých let postupné uzavírání dohod o volném obchodu mezi zeměmi ESVO a transformujícími se ekonomikami středovýchodní Evropy. Cílem dohod bylo zajištění ekonomických zájmů zemí ESVO v této oblasti, zároveň měla jejich finanční asistence pomoci při rekonstrukci tranzitivních ekonomik. Vyjednávání s některými balkánskými zeměmi komplikovala jejich vnitřní nestabilní situace a dohody o spolupráci se proto uzavíraly později.

Paralelně s tímto vývojem, ale i z obav z velké konkurence ze strany USA a EU, se začaly zájmy zemí ESVO posouvat i mimo Evropu. Výsledkem byla vyjednávání s Tureckem a Izraelem o vytvoření zóny volného obchodu.

Další fází mimoevropského směřování byla reakce ESVO na Barcelonský proces proklamovaný EU (spolupráce ve Středomoří), kde se rovněž chtělo angažovat. Výsledkem bylo podepsání dohod o spolupráci s Egyptem, Marokem, Tunisem, Palestinou (OOP) a Libanonem, z nichž některé se časem vyvinuly do dohod o volném obchodu (to platí například i o Singapuru). Momentálně probíhají negociace s Kyprem a Jordánskem.

Zatím poslední fází v politice ESVO vůči třetím zemím je upevňování transatlantických vztahů. Příkladem může být momentální vyjednávání dohody o volném obchodu s Kanadou nebo uzavření dohod téhož typu s Mexikem. Očekává se, že úspěšná budou i právě probíhající jednání s Chile a Jihoafrickou republikou. ESVO neuzavírá dohody jen se státy - důkazem toho jsou deklarace o spolupráci s regionálními seskupeními MERCOSUR, Radou spolupráce v Zálivu nebo ASEAN.

ESVO se svou politikou ke třetím zemím snaží zajistit vlastní ekonomické zájmy, podpořit a posilnit evropskou a interregionální spolupráci, stejně jako přispět k celosvětovému úsilí směřujícímu k liberalizaci obchodu. K těmto cílům se hlásí i Deklarace podepsaná v Ženevě v prosinci 1999 u příležitosti čtyřicátého výročí založení ESVO.

Výsledkem je dnes rozsáhlá síť dohod o volném obchodu s harmonizovanými pravidly, umožňující preferenční obchod v téměř třiceti zemích.

Země ESVO/EHP versus rozšíření EU

Článek 128 Dohody o EHP předpokládá, že jakýkoli nový členský stát Unie by měl podat přihlášku zároveň do EHP. Proto země ESVO patřící k EHP začaly pozorně sledovat proces screeningu a následovné otevření negociací s kandidátskými zeměmi.

Pro země ESVO/EHP je rozšíření Unie, a tedy i rozšíření vnitřního trhu EHP, pozitivní z hlediska ještě intenzivnější spolupráce v rámci obchodu a investic, ale i jiných oblastí krytých Dohodou. V červnu 2001 podepsali ministři zemí ESVO tzv. Vaduzskou konvenci revidující zakládající Stockholmskou úmluvu. Nová konvence reaguje na vzrůstající globalizaci světové ekonomiky, výhledově zlepšuje rámcové podmínky vzájemného obchodu a současně vytváří lepší bázi pro obchodně-politická jednání o volném obchodu mezi státy ESVO a třetími zeměmi. Dále prohloubila vnitřní spolupráci zemí ESVO a na jejím základě nyní země ESVO diskutují možnost revize Dohody o EHP, která by reflektovala změny vyplývající z rozšíření Unie a tzv. Lisabonské strategie (mimo jiné cíl vytvořit z Evropy do roku 2010 nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější ekonomiku světa).

V lednu 2003 proběhlo první kolo jednání o přistoupení deseti kandidátských zemí k Dohodě o EHP. Zástupci všech stran vyjádřili zájem na úspěšném a včasném uzavření negociací tak, aby mohlo dojít k simultánnímu podpisu Smlouvy o přistoupení kandidátů k EU a Dohody o EHP a následně k paralelnímu ratifikačnímu procesu, neboť v jiném případě by mohlo být fungování EHP ohroženo.

Nejkomplikovanějším se jevilo vyjednávání o finančních instrumentech. Země ESVO/EHP nechtěly přistoupit na požadavek Evropské komise, aby zvýšily svůj příspěvek k odstraňování hospodářských a sociálních nerovností v rámci Jednotného vnitřního trhu, na kterém participují, ale jejich dosavadní kontribuce byly proporčně nižší než benefit z něj.

Co se týče přechodných opatření, předpokládá se, že země ESVO/EHP převezmou všechna přechodná období dohodnutá mezi EU a kandidátskými státy a nebudou požadovat nová. Země ESVO/EHP také přislíbily, že nebudou na kandidáty uplatňovat přechodná období pro volný pohyb osob. Po vstupu nových zemí do EU už nebude možné udržovat s nimi dosud existující zónu volného obchodu.

Vztahy zemí ESVO s Českou republikou

Ještě tehdejší Československo (obdobně jako další země střední a východní Evropy) uzavřelo v červnu 1990 Deklaraci o spolupráci následovanou zahájením negociací o Dohodě o volném obchodu, která vstoupila v platnost v červenci 1992. Po rozpadu federace byl podepsán protokol o sukcesi České republiky k Dohodě v dubnu 1993. Dohoda pokrývá obchod průmyslovými, rybími a částečně i zemědělskými produkty. Navíc byly uzavřeny bilaterální zemědělské dohody mezi jednotlivými zeměmi ESVO a Českem. Od 1. července 2002 jsou veškerá cla na průmyslové zboží a rybí produkty v rámci zóny volného obchodu eliminována. Až na určité výjimky nesmí být zaváděna nová cla, kvantitativní restrikce ani jiné překážky obchodu. Každá ze stran se může z Dohody stáhnout, a to prostřednictvím písemné notifikace do depozitáře norské vlády, která vejde v platnost po uplynutí šesti měsíců.

Na implementaci Dohody bdí Společný výbor, který se setkává minimálně jednou ročně a jedná na základě konsensu. Základním mechanismem jsou konzultace na ministerské úrovni, případně v rámci Společného výboru.

Obchodní obrat mezi státy ESVO a ČR zaznamenal v roce 2001 dynamický vývoj. Pasivní česká obchodní bilance sice stále přetrvává, ale ukazatele naznačují, že vývoz ČR do zemí ESVO roste rychlejším tempem než dovoz. Pozici největšího obchodního partnera ze zemí ESVO si udržuje Švýcarsko (patnácté místo v rámci celkového zahraničního obchodu ČR), stále důležitější je pro nás obchodní výměna s Norskem (osmnáctý největší obchodní partner ČR) - především díky dovozu zemního plynu.

Kontroverzní dokument Manifest českého eurorealismu vydaný ODS v roce 2001 navrhuje vstup ČR nejprve do ESVO proto, aby si zajistila přístup na evropský trh a přitom mohla samostatně vyjednávat i o dalších bilaterálních dohodách.

Budoucnost ESVO

Hlavní záměr ESVO, kterým bylo od počátku postupné budování zóny volného obchodu v Evropě, se naplnil. Navíc na začátku páté dekády své existence tvořily síť vztahů ESVO nejen Dohoda o EHP se zeměmi EU, ale i dohody o volném obchodu a deklarace o spolupráci po celém světě, přičemž další jednání pokračují. Účastí zemí ESVO/EHP na jednotném trhu EU prostřednictvím aplikace tzv. "čtyř svobod" získaly všechny strany.

V důsledku nadcházejícího rozšíření se budou muset země ESVO vyrovnat s institucionální reformou, která přinese změny v rozhodovacích mechanismech, a se zvýšením příspěvků na náklady spojené s fungováním vnitřního trhu.

Vzhledem k tomu, že se Dohody o EHP nevztahují na řadu unijních oblastí, dají se aktivity zemí ESVO v rámci Dohody EHP považovat za "třetí cestu" mezi členstvím v EU a pouze úzce zaměřenou ekonomickou spoluprací v rámci zóny volného obchodu. V současnosti ale sílí vůle zvláště obyvatel Norska připojit se k EU, takže se dá jen spekulovat o tom, zda bude mít v budoucnu existence ESVO vůbec ještě smysl.

Zdeňka Petrová(1980) studuje Západoevropská studia na FSV UK. Absolvovala semestrální pobyt na univerzitě v Bologni. Zajímá se o problematiku evropské integrace.