Aconcagua - příjezd

Návštěva příbuzných na argentinské farmě mi nejen dala možnost nahlédnout do agrární problematiky země, ale také si trošku odpočinout a nabrat síly před odjezdem na plánovanou Expedici Aconcagua. Popravdě řečeno, pokus o výstup jsem původně chystal o několik měsíců dříve, ale na jihoamerickém kontinentu toho bylo k shlédnutí tolik, že jsem expedici stále odkládal. Slovo plánování bych tedy asi neměl ani používat. Každopádně, jestli jsem chtěl lézt ještě tento rok, musel jsem si pospíšit. Prvním úkolem bylo přesunout se něco přes tisíc kilometrů na sever.

Přejezd z Neuquenu do Mendozy byl asi tím nejnudnějším, co mě zatím v Argentině potkalo. Příbuzní mě hodili na odbočku k Buenos Aires a měli před sebou stejně dlouhou trasu na východ. Mě čekalo křižování argentinské pampy směrem severním. Krajina za okny pomalých tiráků byla rozmanitá asi tak jako přejezd z Chicaga do Denveru. Všude okolo nekonečná rovina, sem tam nějaké pole, ale většinou jen písek s chuchvalci vyschlé trávy. Narozdíl od severoamerického kontinentu má ten jihoamerický ještě jednu specialitu, která stopaři moc nepomůže. V takovýchto končinách totiž není téměř žádný provoz. Člověk si pak nemůže vybírat mezi dvousetpadesátikilometrovou rychlostí bavoráků a dvousetkilometrovou rychlostí mercedesu jako třeba v Německu. Musí se prostě spokojit s každým vehiklem a být šťastný, pokud se jeho průměrná rychlost přehoupne přes padesátku.

Mendoza je hlavním městem stejnojmenné provincie a je situována ve stejné zeměpisné šířce jako Santiago. Od této Chilské metropole ji dělí jen mezinárodní hranice, kterou přirozeně tvoří mohutná hradba And. Celé město je zelenou oázou v této suché poušti, do které se přes andské štíty nedostanou téměř žádné srážky. Parky a aleje stromů v ulicích mohou růst jen díky důmyslnému irigačnímu systému, který dvakrát denně přivádí vodu do ulic města až kdesi z ledovců daleko v horách. Takže každé ráno a večer můžete ve speciálních kanálech pod chodníky sledovat zurčící potoky, které přivádějí vodu pro zeleň města.

Cesta byla opravdu těžká a oněch tisíc kilometrů jsem jel od šesti ráno až do samé půlnoci. Poslední jízda navíc byla jen po jakési předměstí a dojezd příměstským autobusem byl opravdu zážitek. Autobus sebou házel ze strany na stranu, řidič zastavoval na každém rohu a někdy i mezi rohy. Zastavuje se na jakýkoli pohvizd. Potenciální cestující znamená příjem a autobus není plný, dokud není úplně plný. Rychlost je tedy mizivá a celkový průměr nezlepší ani náhodou. Po takovéto štrapáci jsem do Mendozy dorazil až o půlnoci a okamžitě ulehl v první ubytovně spánkem cestovatelským. Dalších pár dnů jsem měl na programu nachystat vše potřebné pro expedici a hlavně se pořádně vykrmit.