Cirkus Evropa - představení začíná

Co nabízí a čím hrozí evropská ústava a proč je dobré ji přijmout

Zkusme to říct hned na začátku: Evropská ústava, o jejímž konečném znění se o víkendu v Římě začalo debatovat mezi vládami pětadvaceti členských a vstupujících zemí, má pro kontinent nesmírný symbolický význam. Sjednocuje ty, jež donedávna rozdělovala berlínská zeď, okolo jednoho ústavního textu, což se dá beze sporu vykládat jako další milník na cestě k ideji evropského politického národa. V praxi však žádný převrat nepřináší. Příští podoba kontinentu stále zůstává otevřená. ProspěšnostiÚstavní návrh, o kterém se teď bude tři měsíce debatovat, hlavně shrnuje dosavadní pravidla Unie a nabízí dílčí prohloubení integrace. Úpravy se týkají především vnitra a spravedlnosti a mají za cíl posílit bezpečnost společně obývaného prostoru. Ústava Evropu vybavuje právními nástroji, jak stíhat lidi podezřelé ze závažného trestného činu, kteří se dnes mohou schovat do zátiší volného areálu bez hranic, ale s patnácti různými soudními i policejními systémy – a za rok jich bude pětadvacet. Takže jde o logický a prospěšný krok. Konstituce dále oslabuje moc národních kabinetů – zavádí jako pravidlo většinové hlasování v Unii a právo veta ponechává členským zemím jen u několika výjimek, například v obraně nebo u daní. Ústava tím posiluje odpovědnost všech za evropský projekt, protože nadřazuje společnou dohodu za bruselským stolem nad vůli jedné země. Pro lidi, kteří netrpí ztrátou historické paměti, to je dobrá zpráva: stačí připomenout, kam před stoletím zavedly Evropu nacionalistické vášně národních států. Ústava také nabízí Unii nové postavy, především prezidenta a ministra zahraničních věcí. Pokud by byl šéf evropské diplomacie dostatečně odpovědná osobnost, může se z něho stát obratný hledač kompromisů mezi pětadvaceti státy s různými představami o zahraniční politice a prospět Unii dovnitř i navenek. Ostatně, právě Evropu silnou v zahraniční politice si přejí podle každoročních průzkumů Eurobarometer tři čtvrtiny občanů Unie. Podobně pozitivně může zafungovat také evropský prezident. Stejně tak ovšem mohou do obou křesel usednout pouze další nadbyteční úředníci, případně autokratičtí vládci francouzského střihu. Pravděpodobnost dobrého a špatného konce je v tuto chvíli stejná. Pravomoci obou administrátorů se budou v nynější debatě teprve vyjasňovat a navíc vždycky záleží na tom, jaký punc svému úřadu vtisknou konkrétní lidé. RizikaÚstava ve své nynější podobě obsahuje také několik zřetelných rizik. Otevírá cestu k vnitřním konfliktům Unie, protože už osmi členským zemím, tedy necelé třetině, umožňuje „posílenou spolupráci“ v libovolné oblasti. Tato věc sama o sobě není negativní, naopak: je přirozené, že ve společenství, které sdružuje státy s tak rozdílnou životní úrovní a zkušeností posledních generací, nepůjdou všichni stejným tempem. Těm, kteří mají touhu jít někde rychleji, by se nemělo bránit. Jenže „posílenou spolupráci“, kterou obsahuje už stávající smlouva o EU, je nutné posuzovat optikou reality. Zejména tradiční „jádro“ Unie – Francie a Německo – je nervózní z toho, že v klubu o 25 členech půjde těžko vnutit svoji vůli ostatním, a existují obavy, že by Paříž s Berlínem mohly dovolenou kooperaci využít spíš k vytvoření „nepřátelské koalice“. Příklad: Francie už dlouho dává najevo, že jí není po chuti dohodnutá liberalizace trhu s elektřinou, protože si chce chránit svůj národní energetický gigant EdF. Takže by se s Německem a dalšími šesti státy mohla domluvit, že společně uzavřou svoje trhy s elektřinou unijní konkurenci – a tím zmaří plán celého klubu v této oblasti. Zabránit popsanému vývoji lze tím, že se ztíží podmínky pro spuštění samostatné akce uvnitř Unie – například tak, že se zvýší minimální počet zemí, které se do užší spolupráce mohou pustit. Přemluvit více států k „sabotáži“ zbytku pak bude těžší. S tímto požadavkem odjela do Říma řada zemí včetně Česka. Ze stejného důvodu je riskantní, že ústava posiluje váhu velkých států v Unii. Ruší dosavadní princip poměrného rozdělení hlasů mezi nimi a zavádí jako rozhodující měřítko pro přijetí nějakého zákona to, zda se pro něj vyslovily země reprezentující nejméně 60 % obyvatel Unie. Aby bylo jasno: menší země doposud z pravidel v Unii těží, protože jim dávají relativně větší váhu při hlasování, než jim vzhledem k počtu obyvatel náleží. Pro státy velikosti Česka jsou proto stávající pravidla podle smlouvy z Nice výhodnější. Nicméně i když je požadavek zachovat současné regule i do budoucna nerealistický, pravidla hlasování by měla být upravena. Přinejmenším tak, aby stále rozhodovalo to, zda pro návrh zvedne ruku jasná většina členských zemí, a teprve v druhém plánu to, kolik obyvatel zastupují. To je v zájmu jak menších států – ostatně chtějí, opět včetně české delegace, ústavu tímto směrem upravit –, tak obecně celé Evropy. Vidina, že lze snadněji přebít celek, může probudit nacionální touhy unijních mocností k životu. Do třetice, ústava otevírá prostor pro vznik paralelního paktu k NATO, tvořeného výhradně evropskými státy a zcela nezávislého na štábu a jednotkách Severoatlantické aliance. Evropa sice potřebuje přezbrojit a zároveň je jasné, že Spojené státy nemohou řešit všechny evropské konflikty. Ale neexistuje důvod, proč by státy Unie, z nichž většina je také členem NATO, nemohly nadále využívat aliančních prostředků a vojáků, jak už se to nyní děje na evropské stabilizační misi v Makedonii. Myšlenka čistě evropského obranného paktu navíc působí nedůvěryhodně, protože s ní přišly krátce po irácké válce Francie, Německo, Belgie a Lucembursko, tedy země, které se staví nejrezervovaněji k americké politické a vojenské přítomnosti v Evropě. I proti tomuto plánu se už postavila řada zemí, především kandidátské státy a atlantisté typu Británie. Pokud se tedy během následujících měsíců podaří uchránit NATO před nájezdem „iráckých holubic“, vybalancuje se váha velkých a malých zemí a sníží riziko vytváření „nepřátelských“ koalic uvnitř klubu, ústavu můžeme s klidným svědomím podepsat. Už v této chvíli však nabízí lepší scénář pro rozšířenou Unii než smlouva z Nice, která je – bez ohledu na zmíněné „plus“ pro malé země – jedním z nejkomplikovanějších a nejrozporuplnějších dokumentů EU. Jak vyplývá z výše napsaného, česká delegace odjela do Říma vesměs s rozumnými požadavky. Opozice však vládní stratégy zahnala snadno a rychle do kouta, protože debatu o ústavě zjednodušila na šermování chytlavými pojmy typu „překročení Rubikonu“, „ztráta suverenity“ či „snížení českého vlivu v Unii“ – mimochodem, kdy měli Češi větší vliv v Evropě než teď, kdy se jejich delegace jako plnoprávný člen podílí na debatě o dalším vývoji kontinentu? Přesto je vláda v defenzivě a musí se bránit. Což dělá nejistým mumláním, že se také přece bije za „české národní zájmy“. Toto rozdání karet naznačuje, jak by vypadala i debata před ústavním referendem, které prosazují právě opoziční občanští demokraté. ODS už nacvičuje negativní zkratky, protože chce plebiscitu využít k zamítnutí ústavy. Nicméně debata o tom, zda referendum uspořádat, je teprve před námi. Čas odpočinkuPokud se podaří ústavu politicky a právnicky doladit a členské země ji schválí, měla by Evropany čekat příjemná fáze „zažívání“ jejich vlastního díla. Unie bude v té době procházet prvními zkušenostmi s přijetím deseti nováčků, což je v této chvíli velká neznámá pro obě strany. Realita a ústava na nějaký čas zastaví další sjednocování kontinentu. A to je dobře. Evropská veřejnost, která hledí na bruselské plány s narůstající nedůvěrou, by měla dostat čas na vydechnutí. Existuje totiž nebezpečí, že pokud by politická elita tlačila dál bezhlavě na integrační pilu, může být výsledkem zrod bezpočtu malých Haiderů v různých státech a vzestup nacionalismu napříč kontinentem. A to si žádný soudný člověk nemůže přát.

Autor: Kateřina Šafaříková