Záhadný cizinec

Miroslav Matulka

Mezi mými srnci s mimořádným parožím zaujímá srnec, o němž chci vyprávět, významné místo, a to jak trofejí, tak způsobem ulovení. V neposlední řadě také proto, že jsem si ho vysloužil v začátcích svého mysliveckého života, kdy na mne praxe a zkušenosti teprve čekaly. Musím se tedy ve vyprávění vrátit v neúprosném běhu času o několik desetiletí zpět - do počátku padesátých let minulého století.

Honitba tehdejší myslivecké společnosti, v níž jsem působil, byla kousek na jih od Brna, blízko městečka Hustopeče, na nevysokých, převážně listnatých kopcích. Ohraničovaly ji obce Diváky, Boleradice a Kurdějov. V této oblasti Mrštík psal svoji Maryšu. Revír to byl přebohatý na veškerou drobnou zvěř - na bažanty, zajíce a králíky a rovněž se slušným stavem kvalitní srnčí zvěře. Většina členů myslivecké společnosti se vyžívala především na honech, dobře organizovaných tehdejším vedoucím polesí panem Papouškem, s tak bohatými výřady, že dnešní mladší generaci se o tom ani nesní. Však také bohatost veškeré fauny a zazvěření této oblasti byly důvodem k tomu, že v závěru padesátých let převzaly státní lesy honitbu jako dislokovanou součást reprezentační bažantnice lesního závodu v Židlochovicích. Dnes je tato oblast známá chovem nejsilnější a nejkvalitnější mufloní zvěře u nás. V době mého vyprávění tam mufloni ovšem ještě nebyli.

Jedním z mála těch, kteří se přednostně věnovali srnčí zvěři, byl přítel Sváťa, výborný myslivec. Jednou jsem byl svědkem toho, jak se Sváťa vrátil na loveckou chatu uprostřed lesa doslova v šoku a nebyla s ním vůbec řeč. Chodil již nějakou dobu na vyhlédnutého srnce do části revíru zvané Zadní kout. Byl prý to statný a starý srnec s neobvykle vysokým parožím - jak jinak - šesterák. Mnohokrát měl již srnce na mušce, vždy mu ho však něco zradilo nebo si ho zradil on sám. Prostě smůla za smůlou. Nejednou si Sváťa vyčítal, že příliš dlouho rozvažoval, že měl střelit a nečekat apod. A umínil si, že příště, naskytne-li se mu nová možnost, nebude váhat. A tak konečně měl srnce opět před sebou v dobré situaci a již jen dát pokyn ukazováku k dotyku napínákem připravené spouště, když srnec jako by se do země propadl za terénním výstupkem. A tu si Sváťa znovu vyčítal svoje rozvažování a rozhodl se, jestliže se srnec opět vynoří, že již čekat nebude a střelí. A také opravdu za nějakou chvíli se začala vynořovat tam, kde srnec zmizel, rezavá skvrna. Stejně rezavá jako srnčí srst a lovec již v přípravě k ráně neváhal, když v tom se tato rezavá skvrna narovnala - byla to babka na konvalinkách - nebo ví bůh za jakým účelem v lese. Stačil by zlomek vteřiny a došlo by ke katastrofě.

Naprostý šok rozvážného myslivce byl zcela pochopitelný. Sváťa na srnce zanevřel a prohlásil, že do Zadního koutu již nevstoupí. Tato málem tragická přítelova příhoda mne zaujala, a protože jsem se o srnčí zvěř zajímal ne-li výhradně, tedy jistě přednostně, rozhodl jsem se, že se na obeznaného šesteráka půjdu podívat. Ne proto, že bych ho chtěl ulovit - byl to přece Sváťův srnec - ale proto, že již tehdy mne zajímali zcela jiní srnci. Nějací takoví neobvyklí, s deformovaným parožím, kterým jsem se pak věnoval po celý život. Zadní kout jsem si oblíbil, ačkoliv šesteráka i jemu podobného srnce jsem tam nikdy neuviděl.

Zato se mi tam začal objevovat jiný srnec, poněkud atypicky sytěji vybarvený. Jeho parůžky jsem však nebyl schopen poznat blíže, vždy je zakrývala nějaká překážka. Bezpečně jsem však mohl konstatovat, že parůžky jsou velmi vysoké. Šesterák to ale zcela jistě nebyl. Postupně ve mně zrálo pokušení tohoto srnce ulovit, jenže bez dokonalého poznání parůžků bych se k tomu neodhodlal. Konzultoval jsem to s členy společnosti, rovněž s lesním personálem a vedoucím polesí. Nikdo však podobného srnce neznal. Nicméně rozhodnutí k odstřelu padlo - s doporučením, abych se jen snažil.

Nebudu čtenáře unavovat touto svou opravdovou a vytrvalou snahou, nicméně se mi přes velkou píli a námahu až do konce doby lovu nepodařilo tohoto srnce ulovit. A nejen to - ani blíže poznat vysoké paroží, které nosil. A upustím i od popisování své snahy v dalším roce, kdy srnec ve své oblíbené oblasti opět byl a nasadil znovu vysoké paroží, které mi stále zůstávalo utajeno. Bylo to již k zoufání - věnoval jsem tomuto srnci veškerý čas, nemohl jsem však být v honitbě nepřetržitě - a tak se stalo, že čas hrozně rychle ubíhal a konec doby lovu v tomto dalším roce byl již skoro za dveřmi a já jsem tohoto srnce již odepsal. Nakonec jsem se zařekl, že do Zadního koutu již nevkročím. A svatě jsem to sliboval sám sobě.

A přece - i po tomto slavnostním slibu mne tam opět hnala jakási neznámá síla a já se jí nemohl ubránit. Vše mne hnalo do Zadního koutu a já opět zasedl na svém místě u paty silného stromu, jen abych se dnes se Zadním koutem definitivně rozloučil. A jen mi hlavou při jakémsi snění probíhaly okamžiky uplynulé a současné mé lovecké snahy, v loňské a letošní neúspěšné sezóně.

Uprostřed této idyly vyšel najednou s protějšího svahu svižným krokem můj srnec. Můj nepřítel , dá se říci, anebo snad přítel? V plném denním světle defiloval přede mnou jako na nějaké přehlídce, jako dosud nikdy předtím, zastavil se pouhých asi dvacet metrů ode mne v ideální pozici, a nabídl mi tak dokonalou figuru svého ztepilého těla, ničím nekrytého. A nabídl mi také poprvé pro mne fascinující pohled na své paroží, tak dlouho mi utajované. Stál bez hnutí, s pohledem upřeným kamsi do neznáma, až posléze pomalu otočil hlavu přímo k mojí sedící postavě. Seděl jsem v jakési letargii, zprvu neschopen vůbec myšlenky, natož pak pohybu - a uběhlo dost času, než jsem si uvědomil, že tam sedím proto, abych tohoto srnce ulovil. Srnce, který unikal mé nemalé snaze o poznání jeho paroží a posléze i o jeho ulovení.

Když jsem se konečně vzpamatoval, proběhla mi hlavou otázka: mám se vůbec pokusit zvednout zbraň, pokojně odpočívající na klíně, a využít této jedinečné příležitosti? Nevím, jak dlouho mi trvalo, než jsem začal pomaloučku zvedat zbraň a dávat ji k líci. Ale i při tom se projevila jakási záhadnost tohoto srnce, že proti všem pravidlům a zásadám vydržel i můj loudavý pohyb a - jako by k tomu měl jakýsi příkaz od samotné Diany - mi umožnil nakonec zmáčknutí spouště.

Po dobré ráně z mé tehdejší kulobrokové kozlice ráže 9,3 x 72 R se zlomil v ohni.

Zůstal jsem dlouho sedět na místě. Bál jsem se k srnci přiblížit, aby nakonec nevyskočil a nezmizel mi navždy. Naopak mne přepadl nemalý stesk a lítost, že se již nikdy nebude opakovat moje snaha o poznání tohoto srnce s jeho neobvyklým parožím a nakonec úsilí o jeho ulovení. Že již nikdy více nebudu trávit napínavé chvíle v Zadním koutě.

Vše ostatní je již neromantická a obvyklá rutina. Srnec sklidil mezi členy společnosti zasloužený obdiv, stejně jako mezi místními lesníky. Protože ho nikdo neznal a nikdy se s ním nesetkal, zdá se mi jeho pojmenování Záhadný cizinec jako příhodné. Zřejmě do této oblasti odněkud přivandroval. Nasvědčuje tomu též tmavší zbarvení parůžků, poněkud neobvyklé v nížinných listnatých lesích. Věk srnce jsme společně odhadli na sedm až osm let. Vzpomínám si, že po vyvržení vážil 19 kg. Za celou svoji mysliveckou činnost to byl můj nejsilnější srnec. Paroží je ve spodní části pěkně perlené, pučnice mají průměr 27 mm, růže 54 mm.

Za dvě lovecké sezóny u mne vznikl jakýsi partnerský vztah k tomuto srnci, a tak mi ho nakonec bylo po ulovení upřímně líto. Přemýšlel jsem hodně o tom, zda ho nebylo škoda. Ale jeho parůžky, to byla jistě vysoce nebezpečná zbraň, se kterou se mohl určitě seznámit některý z jeho soků v období říje. Byla to zbraň, kterou velmi pravděpodobně v podobné formě nasazoval i v předchozích letech.

Povídka pochází z autorovy připravované knihy Moji mimořádní srnci a jiné příběhy.