KDE NENÍ ŽALOBCE, NENÍ ANI SOUDCE

Soudničky na duben

Na motivy skutečných příběhů volně zpracoval Jaroslav ŠPRONGL

Pozor, vážení čtenáři otevřeli jste předposlední pokračování naší soutěže, sedmý a osmý z „případů, co neskončily u soudu“, včetně soutěžních otázek. Pomalu přichází čas hledat na ně správné odpovědi, protože po otištění poslední kola soutěže bude už jen krátký čas k vyplnění kupónu a jeho zaslání na adresu naší redakce, pokud se chcete pokusit získat některou ze zajímavých cen, jejichž seznam uvedeme spolu se soutěžním kuponem v příštím čísle. Připomínáme, že soutěž vyvrcholí v průběhu Mezinárodní výstavy myslivosti, rybářství a včelařství NATURA VIVA 2005 (27. května až 4. června na výstavišti v Lysé nad Labem), kde budou vylosováni výherci (konkrétně postupně ve dnech 28. a 29. května a 2. června) a současně budou v „Právním poradně“ v rámci doprovodných programů výstavy právníci Českomoravské myslivecké jednoty i další odborníci vysvětlovat jednotlivé problémy, řešené v našich „případech“. Právnickou čtenářskou soutěž pro všechny myslivce připravily časopis Myslivost, organizačně právní komise ČMMJ a nakladatelství LexisNexis CZ.

7. PANÁK ZA KOČKY

Pytlačící kočky nejsou černou můrou jen myslivců, ale všech, kdo mají rádi přírodu. Opravdovou láskou, která jim „z úst do rukou vejíti ráčila“, kterou tedy projevují reálnými skutky a ne jen vzletnými slovy v zakouřených městských kavárnách a na stránkách nic netušících médií. On ten problém možná vzniká i z toho, že v dobách, kdy lidé žili ve větším souznění s přírodou, když se někde narodila koťata, nechalo se jedno, možná druhé pro známého, a ostatní se utopila. Dnes, v éře pseudohumanismu, se koťata netopí. Jenže co s nimi doma? Tak se odnesou, jen co trochu povyrostou, někam, kde jim bude fajn. Třeba do kravína tam je teplíčko a myší habaděj. Že to je pro koťata i jejich budoucí oběti třeba mezi zpěvným ptactvem mnohem drsnější to už takovému dobroději nedojde.

No chodí to tak leckde a taky v našem dalším příběhu, v němž majitel hospodářství, do kterého patřil i ten kravín, moderní budova kousek za posledními domy obce, vždycky jednou za čas došel za místními myslivci s přáním, ať ho jdou těch zatracených koček zbavit: „Vříská to celý noce a s odpuštěním kálí kravám do krmení!“ I nějaké to tekuté „zástřelné“ slíbil …

Adresáty téhle výzvy nebylo třeba dvakrát pobízet. Jednak věděli o toulavých kočkách své a jednak chtěli vyhovět jednomu z největších vlastníků půdy v honebním společenstvu, od něhož měli honitbu pronajatou. Jenže od doby, co smějí tuhle havěť likvidovat jenom myslivečtí hospodáři a myslivecká stráž, vznikl problém. „Vychytaných“ nouzových úniků z kravína bylo sedm a střelci s „povolenkou“ byli v relativně malé honitbě jenom tři, a to ještě jeden zrovna onemocněl.

I když na pozvání přišli ještě dva členové myslivecké stráže ustanovené u sousedů, stejně se nad zákonem přimhouřilo oko a brokovnice mířili na všechny únikové kočičí cesty s tím, že ať už padne pytlačka kdekoliv, připíše se to domácí myslivecké stráži.

Když nadešla hodina H, majitel hospodářství i jeho lidé se decentně vzdálili, syn jednoho z myslivců s dvěma „nadupanými“ teriéry vylezl na půdu a za chvíli to začalo. Koček tam bylo opravdu jak v nějakém hollywoodském thrilleru a výřad byl docela slušný, střelili si skoro všichni, čárky si ale udělali jen „myslivečtí strážní“.

Když to pak v podvečer zapíjeli v oblíbené „osvěžovně“, přisedla si k nim místní figurka, jediný nezaměstnaný v obci, v jejíž blízkosti vyrostla nová „japonská“ výrobní hala, kterému se říkalo podle postavy z Haškova Dobrého vojáka Švejka „Pepek Vyskoč“. Jenže Pepek nebyl zas až tak velký popleta, za jakého ho měli. „Tak sem tu nedávno slyšel, že divoký psy teďkonc už střílí enem myslivecká stráž,“ začal rozhovor. „Ne divoký toulavý,“ přikývnul myslivecký hospodář. „A kočky jakbysmet,“ pokračoval Pepek. „Je to tak,“ přikývl další z Hubertova cechu a zapil tu nespravedlnost pořádným douškem pěnivého moku. „No, to je divný,“ na to Pepek. „To teda je! A špatný!“ souhlasil jeho soused v zeleném, ale Pepek pokračoval: „Já myslel, že je divný, že jako když jsem šel z hub, střílelo se u kravína jak u Bagdádu. Tak tam kouknu a po kočkách pálí, kdo má flintu!“

Osazenstvo stolu ztichlo, jen ten, co si právě pořádně lokl, se zakuckal a museli mu dát k oživení pořádnou herdu do zad. „Kdyby to někdo prásknul - malér, co?“ rozvíjel svou úvahu Pepek. Myslivecký hospodář, kterému to došlo jako prvnímu, mávl na majitelku hospody stojící za pípou: „Dejte tady Pepkovi na mě velkýho ruma!“ Pak se obrátil na úspěšného průzkumníka: „Ale takovej se nenajde, co, Pepku?“ Ten jen pokrčil rameny: „Když nebude žízeň …“

Od té doby, když se potká v hospodě Pepek se „zelenokabátníky“, přisedá k nim se slovy: „Pořád střílí kočky enem myslivecká stráž?“, za což si vyslouží velký rum. Tím to skončí nepřehání to, aby pramen nevyschl. A myslivci? Ti to berou spíše jako zábavu. Pepkovi stejně sem tam poručí „panáka“ od nepaměti každý z návštěvníků místního hostince. Ostatně - kdyby šlo do tuhého, kdo by uvěřil tvrzení pomateného Pepka proti sedmi myslivcům? Ale lépe, když žalobce není pak nemůže být ani soudce. Jen se už dlouho přou myslivecký hospodář a pokladník mysliveckého sdružení, jestli se ty „panáky za kočky“ dají uznat jako náklad sdružení na péči o zvěř …

7A. Myslivecká stráž v jiné honitbě, než pro kterou je ustanovena:

toulavé kočky v žádném případě usmrcovat nesmí,

toulavé kočky může usmrcovat stejně jako ve „vlastní“ honitbě,

toulavé kočky může usmrcovat jen na základě povolení mysliveckého hospodáře oné honitby.

7B: K usmrcení toulavých koček na nehonebním pozemku:

postačí žádost majitele tohoto pozemku,

je třeba povolení mysliveckého hospodáře honitby, která s tímto pozemkem sousedí,

může dojít jen na základě povolení orgánu státní správy myslivosti.

7C. Společného honu na drobnou zvěř se mohou jako honci zúčastnit mladiství:

od dvanácti let, ale jen v doprovodu rodičů,

od patnácti let,

až po dovršení osmnácti let.

8. PAST NA SOUSEDA

Někdy se věci najednou schumelí, že všechno je jinak. Metoděj byl z rodu „pravodatných“ (jak se dříve psávalo) myslivců. Dělali myslivost ve všelijakých postaveních a na různých úrovních - první Metoděj, praprapředek toho našeho, jako hajný na knížecím, předposlední, jeho táta, jako myslivecký hospodář společenstevní honitby. Ale vždycky řádně a poctivě ve stejné, nebo skoro stejné, honitbě, stejně jako byl stejný, nebo po různých přestavbách skoro stejný, dům v malé obci uprostřed oné honitby, z něhož vycházeli za svou prací nebo koníčkem.

Jenže pak si náš Metoděj našel děvče, byla svatba a stěhování sice jen kousek, ale teď byl jejich dům už v jiné honitbě. Ovšem tak nešikovně, že to z něj měl přes les do té vlastní ani ne tři sta metrů. Člověk by řekl, že to bylo vlastně dobře, jenže to není tak jednoduché. Samozřejmě, že požádal myslivecké sdružení, které tu hospodařilo, o možnost přecházet se zbraní a se psem ten kousek. To mu to, už ne tak samozřejmě, povolilo však chlapi znali jeho dědu i tátu, a nakonec i Metka, jak se mu říkalo, jako správné a poctivé myslivce. Jenže pak se jednou nebo dvakrát ozvala rána, k níž se nikdo nehlásil, a už začala šuškanda, jestli Metek při procházení sousedním revírem tak trochu nepytlačí. Že původcem toho klepu byl mladý Michal, zneuznaný původní nápadník Metkovy čerstvé ženy, si nikdo ani pořádně neuvědomil.

Ovšem, jak se říká, není kouře bez ohýnku a sám Michal začal po čase fámě, kterou vypustil, věřit a kul plány, jak Metkovo „pytláctví“ dokázat, jak ho chytit při činu. Taková zášť zhrzeného nápadníka a alkohol k tomu udělá své …

V obci tehdy ubývalo dětí (případné posily z nového Metkova manželství byly ještě daleko), až se zavřela místní malotřídka. Leccos z ní se stěhovalo, stejně jako školáci, ale pro pár vypelichaných vycpanin z bývalého přírodopisného kabinetu v nové škole u sousedů místo nezbylo. No nekupte takové sele divočáka, když vám je loučící se školník, pár dnů před důchodem, dává za pár panáků a ještě se hodí do vašeho plánu!

Tak se stalo, že když zase jednou navečer vyrazil Metek s drsnosrstou jezevčicí Betynou do lesa, spatřil cestou v houštině kus před sebou náhle nějaký pohyb. Přiložil dalekohled k očím a uviděl sele! Automaticky sáhl po kulovnici, ale hned si uvědomil, že je v cizí honitbě. Zůstalo tedy u pozorování, při kterém pomalu šoulal blíž. Sele se ale chovalo nějak divně. Vždy vystrčilo ryj na chvíli z houští a pak do něj zase zacouvalo zpátky! Navíc Betynka, expert na černou, jakoby ztratila nos, přítomnost selete ji vůbec nezajímala. Když se ještě přiblížili, sele zmizelo s lámáním a praskáním naznačujícím, že mohlo být součástí větší tlupy. Metek cestou do vlastní honitby měl o čem přemýšlet. A tím více, když ho prakticky stejná událost potkala následující večer jen o kousek dál! Zas i ten hluk, který mu bránil, aby šel po stopách (žádné ostatně po dlouhém suchu patrné nebyly), protože střílet nemohl a co kdyby se třeba bachyně obrátila proti němu? Když se to stalo, včetně nezájmu psa, potřetí, zašel po návratu z lesa do hospůdky, aby informoval kolegy myslivce z místního sdružení o podivném seleti.

Náhoda je ale, jak se říká, blbec zelení byli ještě na čekané, zato u piva tam seděl bývalý školník a hned se k němu hrnul s nabídkou: „Hele, myslivče, nechceš vycpanou lišku nebo srnu? Michal truhlář mi tuhle dal za černý sele pět velkejch vodek!“ Metkovi se hned rozsvítilo, a tak si plácli rychle zvlášť, když věděl, že Michal ještě nemá odstřílenou holou srnčí a čas běží …

Tak se pro změnu stalo, že když první hezký večer po několikadenním období lijáků, které vystřídalo předchozí sucho, přicházel Michal ke své kazatelně na hraně bukového lesa a jetelového pole, ani na ni nevylezl, protože nějakých padesát metrů od ní stála pěkně naplocho srna. Sama, bez srnčete, navíc na první pohled nějaká podvyživená, se špatnou srstí. Michal ani nesáhl po dalekohledu, našel si ji v puškohledu a vystřelil. Srna sebou jakoby zaklepala, ale zůstala stát. Až po třetí ráně zmizela v jeteli!

Michal z toho byl trochu v šoku a pak ještě ve větším, když ze stínu lesa vystoupil Metek s Betynou: „Chceš s tím kusem nějak pomoct, Michale?“ „To snad zvládnu sám!“ odsekl střelec a vydal se do jetele. Metek šel pomalinku za ním. „Do ….!“ vyjelo z Michala, když se sklonil nad „střelenou srnou“. „Dobrá rána?“ ozvalo se za ním pobaveně. „Úspěšný“ lovec se ohlédl a teď všechno zase rychle došlo jemu. V první chvíli to vypadalo, že by si rád střelil po někom ještě jednou, ale pak se najednou rozesmál: „A je to jedna jedna. Vlastně ty jsi vyhrál! Hele, Metku, že to zůstane mezi náma? Jak jsem třema ranama dostal vycpaninu …“ „Když ty rány nebudeš svádět na mě …,“ smál už se taky Metek a snad i jeho Betyna.A tak si plácli, Michal nahlásil neúspěšnou střelbu na lišku a po pár týdnech fáma o pytlačícím fantomu zmizela stejně nenápadně jako vznikla. Nebyl žalobce, nebyl soudce ostatně tentokrát vlastně ani nebylo moc co žalovat …

8A. Člen mysliveckého sdružení uživatele honitby - si může se zbraní zkrátit cestu přes sousední cizí honitbu:

a) vždy, ale zbraň musí být vybitá,

b) pouze po předchozí písemné dohodě uživatelů obou honiteb,

c) pouze v doprovodu zástupce uživatele sousední honitby.

8B. Jeden z Metodějův předků se myslivosti, jako profesi i jako koníčku, věnoval v Čechách v letech 1912 až 1967. Působil v ní tak podle:

a) tří různých základních právních předpisů o myslivosti,

b) čtyř různých základních právních předpisů o myslivosti,

c) pěti různých základních právních předpisů o myslivosti.

8.C. Myslivecká stráž, která zadrží v honitbě neznámou osobu s loveckou zbraní a loveckým psem bez povolenky, může:

a) jí odejmout střelnou zbraň i loveckého psa,

b) jí pouze uložit v blokovém řízení pokutu maximálně do výše 1000 Kč,

c) pouze zjistit její totožnost a oznámit vše policejním orgánům.