Z kolbiště černých rytířů Šumavy

Text a snímky Jan RYS

Kdykoliv se mi poštěstí vidět jarní tetřívčí tok na některém z našich posledních tokanišť, vždy vzpomínám na spisovatele Jaroslava Marchu, jak výstižně nazýval tetřívky ve svých povídkách. Podle bojovného kroužení soupeřů i jejich černého sametového hábitu jim okouzlen říkal královští rytíři. Pro domorodé šumavské lesáky byl „březan“ (nebo také malý pták) vždycky černý rytíř.

Tetřívci žijí nejraději v rozsáhlých pasekách lesů proložených mozaikou rašelinišť, vřesovišť a zrádných blat. Všude v nich nalézají spoustu ostrůvků březových hájků i bludišť vrbových mlazin.Tady se nachází hojně potřebné a různorodé stravy: hmyzu, červů a plžů, v létě i celá paleta lesních plodů a přes zimu množství pupenů bříz, jív, vrb a buků. Klid tu je také, ale nejvíce ho nalézají v opuštěných místech pohraniční vrchoviny tam, kde jsou nepřístupné vojenské prostory. Mělo by se mu u nás tedy spokojeně žít. Skutečnost je ovšem ale taková: v 50. letech minulého století nastal v celé zemi znatelný úbytek tohoto pohledného a ostražitého „malého ptáka“. Při odhadování stavů tetřívků v konci 80. let bylo napočítáno zhruba 1100 až 2000 tokajících kohoutků. Při opětném sčítání v konci století jich zbylo pouze už 704 až 710. Zoologové se trochu konejšili, že náladové jarní počasí může vždy jejich počty a předpokládané kmenové stavy zkreslit a mohou být podhodnoceny. Přesto z opatrnosti zařadili tetřívka do Červeného seznamu ohrožených druhů. Díky této předvídavosti ho můžeme stále ještě i dnes obdivovat při rytířských kláních na několika našich prastarých tokaništích. Jeho četnost zatím neklesá a ani nevzrůstá, jen střídavě kolísá. Kdo rád pozoruje přírodu a naskytne se mu pohled na turnaj deseti až dvanácti kohoutků, je jistě na vrcholu blaha.

V současné době jsou tetřívci ve vyšších polohách masivu Šumavy stále více zabydleni. Těžko se dá slovy zpodobnit předjitřní nálada kolbiště - černých seladonů s jejich milostnými šarvátkami. Signál k dostavení se kohoutků na tok ještě za tmy dává první zamektání kohoutka bekasiny nad tokaništěm, nebo popěvek čerstvě probuzeného skřivana polního. V zápětí potom zasviští v temnotě letky rychlých ptáků a jejich eskadra hřmotně zapadá do louky podle vybojovaného zasedacích pořádku. Místo svého posedu hlásí každý kohoutek syčivým hrdelním pšouknutím s povyskočením. Tokaniště je neviditelnými hranicemi šachovnicově rozděleno na malá území, která si jednotliví černí milovníci důsledně obhajují. Chvilku je krajina ponořena do úplného ticha, které dlouho ale netrvá - nejprudší rváči brzy dají podnět k vášnivému toku. Přítmí celé arény tokaniště se rozbouří rytmickými zvuky a promění v chór melodicky bublajících tetřívků. Hlasy se nesou do daleka. Šerosvitem rána co chvilku problesknou bílá pera podtatrčí kohoutka, když se drobnými krůčky roztančí v obloučcích na svém kousku parketu. Běda, přešlápne-li soused jen stopou do cizího teritoria. Vznikne urputný boj a měření sil. Nešetří se tvrdými údery letek, zobáku i silných běháků až lítá peří. Nejlepší místa uprostřed kolbiště si vybojovali nejstarší a ostřílení rváči. Zkušenost jim říká, že sem zalétá nejvíce tetřívčích krásek k „ošlapování“. Nenápadně zbarvené milostnice vždycky záměrně vyhledávají střed nejohnivěji bojujících černých rytířů a nechávají se jimi obšťastňovat. Ukojené slípky se na bojišti dlouho nezdržují, brzy cupitají stranou, nebo rachotivě startují zpět do svých vzdálenějších okrsků.

Když se úplně rozední a sluníčko se vyhoupne nad obzor, tetřívčí kavalíři ve své vášni polevují a každý na svém „písečku“ důstojně zaujme pózu stojící sochy. Myslivci tomu říkají, že se „modlí“. Černý samet jejich roucha se na nich leskne kovově modře a v nízkém sluníčku až neskutečně jim září na vrcholku hlavy dva korálky červených poušek. Klid bojechtivosti trvá jen do té doby, než sem přilétne zpozdilá slípka ze vzdálenějšího koutu revíru. Kohoutci naberou druhý dech, znovu skloní hlavu, protáhnou krk, svěsí letky pod rozevřený tatrček a opět se rozbublají i roztančí. Jejich tok už ale není tak ohnivý jako v šírání. Vzkříšení vášně není také tak intenzivní, zvláště když sluníčko připaluje. Jeden „seladon“ za druhým ztrácí energii a hledá vyšší trs trávy na kterém se usadí a začne si upravovat peří pošramocené z ranního klání. Mnozí jedinci brzy, nízko nad zemí, startují hledat si opodál živobytí, jiní se pomalou chůzí vzdalují z tokaniště a hledají stín v řídkém porostu břízek.