Rozpočet unie musí vycházet z principu solidarity

V běžném občanovi musí dosavadní neúspěšná jednání o rozpočtu Evropské unie pro období 2007 až 2013 nezbytně vyvolávat obavy z krize uvnitř unie. Situace ve skutečnosti není tak zoufalá.

Již v devadesátých letech minulého století se kompromisy ohledně rozpočtu nehledaly snadno a výsledná dohoda byla již dvakrát uzavřena později, než odpovídalo původním plánům. Přesto je důležité, aby summit v polovině prosince, kde bude představen nový návrh rozpočtu, přinesl obrat v dosavadním přístupu představitelů Velké Británie.

Předchozí jednání nezkrachovala proto, že by si ostatní země neuvědomovaly nutnost změny stávajícího systému rozdělování finančních prostředků v EU. Zatímco však úspory šly na úkor nových členských států, britský rabat měl zůstat prakticky netknutý. Přitom právě zvýšení hospodářské úrovně nových členů, které by se takto zpomalilo, je jedním z klíčových cílů unie. Přesto není odmítnutí britského návrhu důsledkem boje "chudých" proti "bohatým". Poměr hlasů - 24 proti a jediný pro - to jednoznačně prokazuje.

Zamítnutý návrh přinášel i významné výhody. Tu hlavní představoval koncept pružnějšího čerpání dotací, který by řadě našich regionů a měst usnadnil nakládání s prostředky od unie. Zároveň by však Česká republika přišla o více než dvě miliardy eur, což je vysoká a v porovnání s dopady na původní země EU vysoká cena. Není totiž jenom důležité, kolik peněz dostaneme, ale také zda budeme mít možnost je využít jak potřebujeme.

Výrazné snížení výdajů rozvojových fondů by navíc mohlo mít negativní vliv na vnímání unie ze strany veřejnosti v nových členských státech. Nemá smysl zastírat, že letošní neúspěch návrhu evropské ústavní smlouvy posílil pozici nacionalistů a euroskeptiků. Unie bezesporu potřebuje úspory, ty však nesmí jít na úkor její důvěryhodnosti. Uvědomuji si, že britský návrh měl racionální jádro, a proto česká delegace nevystupovala proti s takovou razancí jako některé jiné.

Princip solidarity starých a nových zemí naplňován zcela rovnoměrně. Zatímco Polsko získává od unie v letech 2004-2006 každý rok 67 eur na jednoho obyvatele, Maďarsko 49 a ČR 29 eur, tak v případě chudších zemí někdejší patnáctky je to řádově více - například v případě Řecka se jedná o 437 eur na hlavu, u Portugalska o 211 eur. Cílem unie musí být tyto rozdíly postupně odstranit. Pokud má být prosincové jednání úspěšné, mělo by v první řadě napravit tuto chybu.

Nejhorší možnou variantou, k níž doufejme nedojde, je nedohoda. V takovém případě bychom s téměř stoprocentní jistotou dostávali ještě nižší částky, než podle posledního britského návrhu. Navíc bychom je nemohli využívat k dlouhodobým programům, na které klade česká vláda prioritní důraz. Úkolem předsedající země EU je vést jednání směrem ke kompromisu a Tony Blair je zkušeným státníkem, jenž mnohokráte prokázal své diplomatické schopnosti. Věřme proto, že se mu podaří nelehkou situaci vyřešit a nalézt řešení přijatelné pro všechny strany. Pro zachování ekonomické stability budou všechny členské země muset něco obětovat, nevyjímaje Británii ani Českou republiku. Zároveň však nelze akceptovat žádný směr jednání, který by vedl k potlačení zásady vnitrounijní solidarity a jehož důsledky by nejvíce dopadly na rozvoj regionů u nás i v dalších nových státech EU.