Co s přebytkem zemědělské půdy?

Jednou z nejperspektivnějších možností řešení využití nadbytečné zemědělské půdy je orientace produkce na energetické plodiny, to znamená rychlerostoucí dřeviny (r. r. d.), řepku, obiloviny, různé traviny (např. Miscantus) a výrobu etanolu ze zemědělských produktů (obilí, brambory, cukrovka), na této půdě vypěstovaných.

Nárůst přebytku zemědělské půdy vlivem zvyšování intenzity zemědělské produkce je celoevropským problémem. V České republice zatím problém přebytku není tak markantní, neboť přechodný pokles intenzity zemědělské výroby byl provázen i prudkým poklesem poptávky. Tím je využití ploch zemědělské půdy stále relativně vysoké.

Výhled k roku 2010 však ukazuje, že při stávajícím poměru soběstačnosti bude nutné z tradičního využití uvolnit asi 400–700 tis. ha orné půdy.

Při větším tempu zvyšování intenzity zemědělské výroby lze předpokládat uvolnění až 1 milionu ha orné půdy. Zvýšení intenzity výroby proti současnému stavu je nezbytné z hlediska a zlepšení konkurenceschopnosti našeho zemědělství v rámci EU.

Současná zemědělská politika řeší postupné projevy tohoto problému vývozem zemědělských komodit, systémem údržby luk a pastvin, zatravněním a zalesněním. Tento přístup je z velké části jednosměrný. Nemůže ve své podstatě plně podpořit udržení potřebné ekonomické a sociální úrovně venkova. Má svá omezení ve vztahu k zajištění potravinové bezpečnosti, udržení osídlení a kvality života.

Rozsah současného a výhledového omezení využití zemědělské a orné půdy pro potravinářské účely je tak velký, že ho nevyřeší jen současně uplatňovaný přístup. Jednou z nejperspektivnějších možností řešení využití nadbytečné zemědělské půdy je orientace produkce na energetické plodiny, to znamená rychlerostoucí dřeviny (r. r. d.), řepku, obiloviny, různé traviny (např. Miscantus) a výrobu etanolu ze zemědělských produktů (obilí, brambory, cukrovka), na této půdě vypěstovaných.

Hodnocení a normalizace biopaliv

Jako biopaliva mohou být využity suroviny různého původu a chemického složení.

Podle jejich původu se člení na:

– zemědělské výrobky (energetické plodiny) a zbytky (např. sláma a další vedlejší produkty zemědělské a potravinářské výroby),

– lesnické výrobky (dřevo z probírek) a zbytky (větve a vršky stromů ponechané v lese a odpady ze zpracování dřeva, např. kůra, odřezky, piliny atd.),

– odpady vytvářené konzumní společností (vytříděné frakce spalitelných a biologicky odbouratelných komunálních a průmyslových odpadů, možnost dalšího zpracování na TAP – tuhá alternativní paliva, REF, PDB, RDF)

Nejčastěji využívaná biopaliva:

– zbytky dřeva z lesnictví a dřevařského průmyslu (větve, kůra, odpady z výroby – odřezky, piliny, hobliny, třísky),

– zbytky ze zemědělské a potravinářské výroby (sláma, odpady z potravinářské výroby),

záměrně pěstované plodiny na zemědělské půdě (rychlerostoucí dřeviny, lignocelulózní plodiny, obiloviny, olejniny).

Prakticky použitelné energetické rostliny z orné půdy

Je zřejmé, že je možné z hlediska energetického obsahu využít téměř všechny druhy kulturních rostlin. V praxi lze však zatím využít jen několik druhů rostlin. Důležitý je především výnos, pěstební náklady, náklady na úpravu produktu pro palivářské účely, logistika dopravy hotových biopaliv ke spotřebiteli atd. To je technická stránka pouhé výroby a distribuce jakési substance biologického původu, která byla vyrobena v dobré víře, „že bude hořet“. Ona také většinou hoří, ale ne tak, jak bychom chtěli a potřebovali (ale někdy skutečně nehoří vůbec). Většina „čistých“ biopaliv má např. nízký bod měknutí, tání a tečení popela (obilní sláma) nebo velkou produkci emisí CO (např. krmný šťovík Uteuša a většina travin), či velký obsah popelovin, kolem 5 % (skoro všechna). To jsou nepříznivé vlastnosti, které například dřevo nemá. Jedinou možností, jak zjednat jakousi nápravu, je vytvořit z energetických plodin a případných dalších komponentů směs o určitém poměru, která bude všechny nevýhody snižovat na minimum. Další možností je úprava spalovacího zařízení (jiný typ hořáku, tvar a velikost spalovacího prostoru, oklepávání nebo ofukování hořáku pro odstranění nadměrného podílu popela, úprava regulačního a řídicího systému atd.). Co se týče vývoje, sledují se všechny možnosti.

Náklady na biopaliva

Ekonomika je vždy závislá na podmínkách určitého období, tj. na konkrétní ceně vstupů, zejména pohonných hmot, nákladů na stroje a lidskou práci. Proto v následujícím odstavci uvádíme pouze stručnou metodiku výpočtu nákladů a některé výsledky platné pro konec roku 2005.

Metodika výpočtu nákladů

Náklady na pěstování a sklizeň plodin

Základem kalkulace nákladů pro plodiny pěstované k energetickým účelům jsou modelové technologické postupy, tj. doporučený sled operací (hnojení a příprava půdy, setí, popř. sázení, ošetřování v době vegetace, ochrana rostlin proti chorobám a škůdcům, sklizeň a odvoz produkce).

Technologické postupy

Při zpracování modelových technologických postupů se vychází z průměrných podmínek oblastí pěstování a průměrné intenzity výroby. Členění technologických postupů podle technologických operací dává možnost podrobně u nich zjišťovat náklady a snadněji analyzovat vliv jednotlivých faktorů na náklady a rovněž možnost propočítávat náklady ve vztahu k odlišným místním podmínkám. Modelové technologické postupy pro jednotlivé vybrané energetické plodiny obsahují:

Časový sled technologických operací (název, agrotechnická lhůta),

• opakovatelnost operace – vyjadřuje rozsah operace na 1 ha (může být i menší než 1, např. při pěstování energetických plodin deset let na pozemku u operací souvisejících se založením porostu je opakovatelnost 0,10),

• materiálové vstupy (hnojiva, osiva, sadba, chemické prostředky) a produkci – název, měrná jednotka a množství na 1 ha.

Celkové náklady na pěstování a sklizeň plodiny

Při výpočtech ekonomiky pěstování jednotlivých energetických plodin se vychází ze základního členění nákladů na variabilní a fixní. Ekonomické výpočty jsou zpracovány pro výrobní oblasti, ve kterých je pěstování dané energetické plodiny vhodné. Všechny kalkulace vycházejí z průměrných statistických údajů a cenových relací roku 2004. Dále je ve výpočtech uvažováno zajištění všech operací vlastními mechanizačními prostředky.

Výsledky jsou zpracovány do této struktury údajů:

• materiálové náklady (organická, průmyslová a vápenatá hnojiva, osivo a sadba, chemické přípravky) vycházejí z údajů modelových technologických postupů;

• náklady na mechanizované práce – vycházejí z doporučených strojových souprav a rozsahu využití souprav v modelových technologických postupech. Doplňkovými údaji jsou spotřeba paliva a potřeba práce obsluhy strojů,variabilní náklady celkem (součet materiálových nákladů a nákladů na mechanizované práce);

• variabilní náklady celkem;

• fixní náklady – obsahují nájemné půdy, daně, odpisy a opravy staveb, úroky z úvěrů, výrobní a správní režii. Fixní náklady byly stanoveny metodou odborného odhadu podle dostupných informací ze statistických sledování a ze sledování v zemědělských podnicích.

Celý text autora Jaroslava Káry (včetně rozkladových tabulek) najdete na:

http://www.biom.cz/index.shtml?x=1718165