Reuters: Libanonské víno si získává stále větší reputaci

Libanonské údolí Bikáa se svého času proslavilo hašišem a výcvikovými tábory pro celé generace povstalců; dnes však nabízí světu na vývoz něco mnohem příjemnějšího - víno. Oblast leží asi v tisícimetrové výšce nad mořem a je charakteristická dlouhými suchými léty a vlhkými zimami, které zvlhčují půdu, jež blahodárně působí na hrozny druhu Syrah, Cabernet sauvignon a Chardonnay.

Pověst mezi znalci si libanonské víno upevnilo, když se Chateau Musar stalo "objevem trhu" na veletrhu vína v britském Bristolu v roce 1979 - ještě během občanské války. Představivostí veřejnosti zahýbalo především vyprávění vinaře, jak čelil bombám a kulkám, když přepravoval hrozny z údolí Bikáa do svého závodu v kopcích shlížejících na pobřeží.

"Když v roce 1975 začala válka, trh zkolaboval. Byli jsme zvyklí prodávat 75 procent doma, takže jsme se museli přeorientovat na vývoz. Právě tehdy přišel můj otec na veletrh," vzpomíná Gaston Hušar. V ruce drží sklenku červeného Chateau Musar ročník 1991 a prohlíží ji proti matnému světlu svého sklípku.

"A když v roce 1990 válka skončila, vyváželi jsme 97 procent našeho vína. Domácí trh jsme opustili, ale teď se vracíme." Musar, jejž založil Hušarův otec roku 1930 a který má zastoupení i v Londýně, se vyznačuje víny až 50 let starými a vybranou chutí drahých ročníků.

S tím, jak si mír razil do Libanonu cestu, pustili se v jeho stopách další: objevila se nová vinařství tam, kde svého času vládli ozbrojenci a odkud se nyní vyvážejí ceněné lahve s mnohem působivějším obsahem.

Řady dozrávající révy v mlžném letním horku jsou dnes v Bikáa rodinnou atrakcí - některé statky dokonce nabízejí ochutnávkové pobyty a nechybějí restaurace v rustikálním stylu postavené v blízkosti bašty militantního šíitského hnutí Hizballáh.

Libanonské vinařství je jen kapkou v oceánu vína - tato středomořská země vyrábí pouze šest až sedm milionů lahví ročně za maximálně 25 milionů dolarů. Ale rychle roste.

V roce 1991 měl Libanon 600 až 700 hektarů vinic. Dnes už jsou to 2000.

V loňském roce export vína dosáhl hodnoty 10,4 milionu dolarů, zatímco v roce 2002 to bylo 7,7 milionu. A od poloviny 90. let se ztrojnásobil, když našel trhy především v Evropě a Spojených státech.

Když vypukla občanská válka, byly v zemi čtyři komerční vinařské závody. V současnosti jich jsou dvě desítky. Jedním z největších je Chateau Kifraja, který začal sbírat ocenění za svá vína v 80. letech.

Většina závodů se však objevila v posledním desetiletí. Příkladem je Masaja. Bratři Ramzí a Samí Ghusínové byli v době války dětmi a strávili většinu času v zahraničí. Do obchodu s vínem se zapojili s francouzskými partnery v roce 1998, když ze svých pozemků vypudili válečné squatery. Jejich cílem bylo produkovat vína libanonského charakteru, ale s mezinárodní přitažlivostí.

"Když pijete víno, je to jako kdybyste cestovali do té země. Jestliže je exotická, lidé zaplatí, ale jestliže má teroristickou pověst, neudělají to," říká Ramzí Ghusín. "Dobré víno jde ruku v ruce s dobrou kuchyní a Libanonci mají rádi v životě ušlechtilé věci; v jídle, v módě i ve víně."

Za občanské války bojovali muslimové s křesťany, nicméně náboženská různorodost Libanonu mu také poskytla reputaci společensky tolerantnější země, než jakou mají jeho sousedé.

I když většina lidí si asi Blízký východ s vínem nespojí částečně i kvůli islámu, který zakazuje konzumaci opojných nápojů, popíjení v Libanonu i regionu má dlouhou historii.

Někdo tvrdí, že Ježíš provedl svůj první zázrak právě v Libanonu - změnil vodu ve víno v jiholibanonském městě Kana. V srdci údolí Bikáa stojí římský chrám zasvěcený bohu vína Bakchovi. Je starý téměř 2000 let a zdobí jej vyřezaná réva a květy máku.

Archeologické vykopávky napovídají, že Féničané, příslušníci námořní civilizace, která svého času sídlila právě na libanonském pobřeží, vozili na svých lodích víno faraónům do Egypta.

"Féničané také byli první, kdo jej vyváželi do Středomoří vůbec. Vrcholu tento obchod dosáhl v období let 900-300 před naším letopočtem, nicméně produkce vína může být vystopována až do doby kolem 4000 let před naším letopočtem," upozornil Michael Karam, autor díla Vína Libanonu, za něž získal cenu.

"Faraóni byli pohřbíváni s amforami s libanonským vínem. Tak bylo ceněné. Libanon má takové úctyplné vinné dědictví, že by ho mohl využít k mnohem lepšímu vlastnímu prosazení v zahraničí," dodal.

Libanonští vinaři se shodují, že existuje prostor pro pěstování, ale vědí rovněž, že jejich úzká země nemůže soutěžit v množství či cenami s víny z Austrálie, Jižní Afriky či Kalifornie.

Je jim proto jasné, že se musejí soustředit na kvalitu, aby si urvali místečko. A vyzývají tedy k vytvoření institutu pro kontrolu kvality.

"Libanonské víno získává ceny. Pomalu se dostáváme do povědomí," zdůrazňuje Charles Ghustíní, generální ředitel firmy Ksara, nejstaršího a největšího obchodního vinařství v Libanonu. "Když jste se dříve zmínili o libanonském vínu, pomysleli lidi možná na Musar. Nyní žádný průvodce vínem nemůže Libanon přehlídnout."

Ksaru koupili v roce 1857 jezuitští kněží a zasloužili se tak o příchod moderního vinařství do země. Od roku 1973 má firma soukromého vlastníka a svá vína skladuje v síti podzemních sklepení, o nichž se předpokládá, že je ke stejnému účelu používali už staří Římané.

"Můžeme získat jen z údolí Bikáa desetinásobek, ale to chce čas. Víno, to nejsou nealkoholické nápoje. Je to kultura, ne továrna," připomíná Ghustíní.