Zavírám krám

Venkovské prodejny potravin a smíšeného zboží hromadně zanikají. „Některé sousedy nechápu. Ze supermarketů si vozí i rohlíky a doma je hodí na mrazák. Copak se to dá jíst?“ podivuje se Lenka Pešková, majitelka vesnického krámu v Rychnově nedaleko Hlinska na Českomoravské vrchovině. „Loni jsem prodělala čtyřicet tisíc, ale nemám to srdce, abych obchod zavřela.“

Z dvou set stálých obyvatel Rychnova navštěvuje koloniál Lenky Peškové asi osmdesát domorodců. „Někdo ale přijde sotva jednou týdně a koupí jen pár drobností, které zapomněl hodit do košíku v supermarketu,“ stěžuje si obchodnice.

Supermarkety a diskontní prodejny řetězců Lidl, Plus či Penny Market jsou pro vesnické prodejce potravin ztělesněním ďábla. Vyrostly na okrajích i těch nejmenších městeček v zemi - a z téměř žádného místa v republice nemá dnes zákazník do supermarketu dále než dvacet kilometrů. „Do krámu na vesnicích chodí už jen nemohoucí důchodci,“ láteří Pešková a podává místnímu penzistovi přes pult lahvovou desítku. „A kdepak je, Lenko, otvírák?“ „Hele, nevím, možná zůstal venku.“ „Jo, to ho zase sebral ten čangajšek,“ rozčílí se důchodce a vyběhne před obchod, kde už na lavičce popíjí jiný starousedlík. Na penzistovi obchodnice právě vydělala asi tři koruny čistého zisku. „A teď třeba hodinu nepřijde nikdo,“ odhaduje, usadí se v pohodlném křesle a chopí se pletení. „Dvanáct hodin denně, a to klidně otevřu třeba v deset večer, když si někdo na něco vzpomene,“ popisuje věčné čekání na zákazníky. „Dvacet let ve stejné místnosti, hrůza,“ dodá bývalá prodavačka spotřebního družstva Jednota a rozhlédne se po obchodě, který před deseti lety koupila od Jednoty za milion korun. „Hypotéka, sociální a zdravotní pojištění, drahá podnikatelská elektrika, zaplatit za cejchování vah, za kominíka, za hasičskou kontrolu. No, strašné náklady,“ vypočítává, kam všude mizí její zisk. „Loni jsem se poprvé dostala do minusu a prodělala čtyřicet tisíc.“

Na prodělku se podílel i „černý krám“ ve vsi. „Udávat je nebudu, ale je to hrozný podvod,“ stěžuje si Pešková a vypráví o místním vychytralci, který doma skladuje zásoby potravin nakoupené při slevách v supermarketech. „Je mu fajn, prodává si v prasečím chlívku, který by vyděsil každého hygienika. Ale je levnější než já a tady lidi šetří každou korunu.“

Mají se zbláznit?

„Nevyděláme víc, než bychom měly na podpoře. Ale máme sedět doma a postupně se zbláznit?“ uvažují shodně spolumajitelky krámu v Kunštátu v Orlických horách Ivana Berinská a Anna Javůrková. Obchod existuje hlavně proto, aby měly čím zahnat strach ze samoty a nicnedělání. „Ani náhodou nevydělám tolik, kolik je průměrný plat v republice. Živí mě místní důchodci a nechci je o krám připravit,“ tvrdí Marie Havlová z Rovně u Rychnova nad Kněžnou. Jediný obchod s potravinami zatím obec neztratila jen díky soucitu jeho majitelky.

Jinde už soucit ani strach z nudy nepomáhají. „Nemá to cenu,“ tvrdí Jindřiška Sáblíková z Čachnova na Vysočině. Po revoluci se rozhodla pokračovat v rodinné tradici; koloniál, hospodu a řeznictví rodina provozovala na stejném místě od konce devatenáctého století. Z fasády uzavřené prodejny dodnes prosvítá směsice překrývajících se nápisů, písemné svědectví lepších časů: Smíšený obchod U Samků. Řeznictví. Smíšené zboží... „Kdepak, je konec,“ prohlásí Sáblíková a přinese obraz namalovaný otcovým kamarádem; olejomalba ukazuje obchod krátce před znárodněním na konci čtyřicátých let. „Komunisti nám sice všechno sebrali, ale obchod alespoň sami drželi. Úplně nás zničily až supermarkety.“

Okoralá kvalita

Skomírající venkovské prodejny prodávají potraviny o poznání dráže než obchodní řetězce. „V Rychnově nad Kněžnou seženu při akci v supermarketu máslo za šestnáct korun, v krámu na vesnici stojí nejmíň pětadvacet, někde i třicet,“ srovnává osmdesátiletý Antonín Bek z Rampuše v Orlických horách, který při cestě autem za levným máslem s přehledem míjí vesnické krámy. Pokud obchodník z vesnice hodlá ceny alespoň u některých výrobků srovnat s těmi v supermarketech, musí nakupovat ve velkoprodejně Makro a k tomu obrážet hypermarkety a podle reklamních letáků se zásobit zbožím ve slevě. „Nemůžu vůbec nakupovat od přímých dealerů,“ trpce říká Eva Matrasová, majitelka prodejny v Chacholicích u městečka Chrast na Vysočině. „Třeba mléko. Mlékárna v Olešnici mi ho nabízí za vyšší cenu, než stojí krabice mléka v supermarketech. Jak potom můžu mít nějaký zisk?“ Bývalá konstruktérka ze strojíren v Rosicích koupila prodejnu v Chacholicích před lety od Jednoty za 350 tisíc. „Myslela jsem, že obchod uživí mě i manžela. Ale to bychom asi sami neměli co jíst,“ stěžuje si. Manžel si musel záhy najít zaměstnání a Matrasová se snaží krámek udržet sama. Na návsi dvousethlavé vesničky zrovna zastavuje školní autobus. Obchodnice si připíše do tržby pár drobných za lízátka a nanuky.

„S každou potravinou riskujete, že se neprodá, a vy ji můžete po záruce vyhodit,“ uvažuje. Pohled do lednice je výmluvný. Nakrojené šišky měkkých salámů jsou okoralé, potravinářská inspekce by se asi podivila. Místní penzisté ale přivírají oči. „Jsem strašně vděčná, že paní Matrasová obchod drží, jinak už bych si asi nikdy nedošla sama koupit čerstvý chleba,“ nedá na obchod dopustit dvaasedmdesátiletá Jiřina Urbánková, odkázaná na francouzské hole.

Totalitní manýry

Supermarkety drtí nejen malé soukromníky, ale i finančně slabé družstevní řetězce. Hlinecko na Vysočině bývalo ještě před několika lety protkáno sítí betonových samoobsluh Jednoty, ale podnik nyní ztrátové obchody uzavírá rychlostí blesku; loni navždy uzamkl devět obchodů, letos jich může být ještě více. Než Jednota prodejnu definitivně vyklidí, pokusí se ještě zatlačit na příslušného starostu a ztrátu pokrýt dotací z obce.

„Některé obce se opravdu nechají přitlačit ke zdi a zaplatí, my to odmítáme,“ říká Tomáš Vagenknecht, starosta městečka Chrast. Jednota Hlinsko po něm žádala zhruba šedesát tisíc na vyrovnání ztrát prodejny v Podlažicích, místní části Chrasti. „Podobné smlouvy již existují s několika obcemi a pomáhají v nich udržet obchod, i když za cenu oboustranných obětí,“ vyzval loni v prosinci starostu Vagenknechta předseda Jednoty Hlinsko Miroslav Holický. „Zastupitelstvo takové vydírání odmítlo. Navíc, jak by k tomu přišel třeba místní truhlář a automechanik? Proč by také on neměl právo na šedesát tisíc z městské pokladny?“ uvažuje starosta Vagenknecht a ukáže na ošklivou normalizační velkoprodejnu potravin vévodící chrasteckému náměstí. „Za komunistů Jednota obludně zhyzdila náměstí. Ale v krámu mají pořád plno i teď, takže proč třeba ze zisku této prodejny nedotují jiné, údajně ztrátové obchody?“ Samoobsluhu v Podlažicích Jednota uzavřela pouhých deset dní poté, co ji starosta odmítl dotovat. Prodavačky z jiných ohrožených prodejen Jednoty na Hlinecku se s novináři odmítají bavit. „To je v pořádku, zakázal jsem jim cokoli říkat. A sám vám také nic neřeknu, je to naše interní věc,“ nemíní se vybavovat telefonem předseda Jednoty Hlinsko Miroslav Holický.

„Já bych starostu Vagenknechta rád viděl, jak by z Podlažic capkal každý den do Chrastě pro žrádlo,“ nelíbí se Karlu Klepeštovi z Podlažic, že starosta dotaci Jednotě odmítl. „Bordel. Vždyť já jsem na stavbě prodejny v osmdesátých letech makal v akci Z úplně zadarmo.“ Také devětadvacetiletý Jan Dostál je zklamaný: „Obchod sloužil i místo hospody, tady jsme s kámošema nad lahváčem všechno probrali, tady jste sehnal zedníka nebo instalatéra.“

Každým dnem chce Jednota Hlinsko uzavřít i obchod v Jeníkově u Hlinska. Ani tamní zastupitelé se nemíní diktátu postkomunistické Jednoty podřídit a dokonce připravují protitah. „Na co nám je na úřadě velká zasedačka? Už jsme domluveni, předěláme ji za svoje peníze na krám a pronajmeme. Zájemce už máme,“ svěřuje se s odvážným plánem starosta Jeníkova Pavel Hladký. Jednota totiž svoje ztrátové a uzavírané prodejny zásadně odmítá obcím prodat. „Vydírat až do konce, to je jejich taktika. Nabízeli jsme, že obchod Jednoty koupíme, ale neprodají,“ připomíná starosta Hladký.

Granty prodejnám

Ministerstvo průmyslu a obchodu ani ministerstvo pro místní rozvoj či jiná státní instituce nenabízejí žádný speciální dotační titul na podporu venkovských obchodů. Přitom zemědělci by bez dotací nepřežili, většina venkovských kulturních akcí se zase neobejde bez grantů z obce, kraje či přímo z ministerstva kultury.

„Vždyť my taky děláme kulturu. Zrovna dneska jsme sousedkám uvařila hafo kafíček, možná dvacet,“ říká Alena Matýsová, majitelka koloniálu na náměstí v Potštejně na Ústeckoorlicku. Obchod slouží jako místo setkávání, tady se probírají nejžhavější drby zapadlého východočeského městečka. „Chlapi mají hospodu, ale kde se mají scházet ženské?“ Matýsová by uvítala, kdyby její živoření nějak ocenil i stát. „Jenže o žádných dotacích jsem nikdy neslyšela.“ Bez grantů zřejmě většina venkovských obchodníků časem pověsí živnost na hřebík, přežijí snad jen obchody v oblastech s rozvinutou turistikou, jenže i výletníci bývají vybaveni řízky v batohu a koupí si maximálně nanuk nebo minerálku. Zpráv o nově otevřených vesnických prodejnách potravin přichází stále méně. O výjimce, která ale jen potvrzuje pravidlo, vypráví šestašedesátiletý Bořivoj Kliner, jenž od roku 1952 žije v roubené chalupě v lesích Orlických hor. Auto nemá, celý život byl navyklý, že vyjížděl za nákupy autobusem do osmnáct kilometrů vzdáleného krámu v Deštném. „Co potřebuju, doveze mi soused chalupář, já mu to tady zatím ohlídám,“ říká. Na stará kolena se ale dočkal malého zázraku; ve tři kilometry vzdáleném Neratově, kde od konce války nikdy obchod nebyl, byl otevřen nový krámek. „A s krásnou obsluhou,“ dodá Kliner.

Do roku 1989 se Neratov původně osídlený Němci podobal obci, kterou se právě přehnala fronta. Pod troskami barokního poutního chrámu Panny Marie Nanebevzaté se však rozhodla žít parta nadšenců z občanského sdružení, pečující o mentálně postižené. Zdevastované objekty proměnila v chráněné dílny i byty a nedávno otevřela také obchod s potravinami. „Není sice ziskový, ale vydělá aspoň na energie a naši mentálně postižení klienti se naučí nakupovat a hospodařit s penězi,“ říká prodavačka Vendula Malíková.

Místo Bajzy Lidl

Na asfaltovém parkovišti v centru horské obce Rampuše v Orlických horách stojí dřevěná bouda s vytlučenými okny a s nápisem Stanoviště pojízdné prodejny. „Dvanáct let už prodejna nepřijela,“ lituje šestasedmdesátiletá starousedlice Marie Beková. „Musím až do Lidlu v Rychnově.“ Pak se rozpomene, že před válkou v Rampuši žily z obchodu s potravinami tři rodiny. „Taky jsme měli krám,“ vypráví poslední pamětnice předválečné Rampuše, tehdy osídlené téměř výhradně Němci. „Ze tří set mých tehdejších sousedů už tady žiju jen já,“ dodá žena, která jen šťastnou náhodou nemusela do odsunu.

Z Rampuše pocházela i Elisabeth Dušánková, známá jako služka Kristýna z Poláčkovy knihy Bylo nás pět. Rampepurda rampepurďácká, jak jí říkal hlavní hrdina novely. Knížku lze přitom s nadsázkou považovat za realistický popis fungování předválečného koloniálu. „Rampepurdu ještě pamatuji a moje máma s ní byla velká kamarádka,“ vzpomíná Beková. „Lidi tehdy byli mnohem skromnější a živnostník neočekával, že se v krámě dá vydělat majlant. Snažil se jen přežít,“ tvrdí žena a připomíná srdceryvnou scénu z Bylo nás pět, kdy obchodník Bajza upírá synovi peníze na lístek do cirkusu, protože „obchody jdou špatně“.

Poláčkův příběh se odehrává v Rychnově nad Kněžnou. Prodejnu Vendelína Bajzy dnes nahradil supermarket Lidl, před kterým minulé pondělí kolem čtvrté odpoledne stálo na dvě stě automobilů. „Co mě deprimuje na dnešní době, je lidská závist,“ tvrdí Dana Štěpánková, majitelka malé prodejny potravin v Lukavicích u Rychnova nad Kněžnou. „Všichni nakupují v supermarketech, ale přesto mě podezírají, že je chci sedřít z kůže a že jsem milionářka,“ říká Štěpánková. Podobně loni uvažovali i tři mládenci, kteří ji těsně před zavíračkou zamkli v prodejně a hledali „miliony“ v kase. „Co mohli najít? Ale všechno rozházeli a k smrti mě vyděsili. Byla jsem ráda, že jsem přežila.“