Čeští zemědělci se radikalizují

Rozhovor Haló novin s Janem Velebou, prezidentem Agrární komory ČR

Velmi složitá situace českých zemědělců, která vinou nekoncepční vládní politiky vede k útlumu našeho zemědělství, ať již jde o živočišnou nebo rostlinou výrobu. Snižuje se počet farem i osetých hektarů zemědělské půdy. V živočišné výrobě a následně ve zpracovatelském průmyslu je největším problémem postup obchodních řetězců, které dovážejí stále více vepřového i hovězího masa ze zahraničí. Toto maso pak prodávají ve svých prodejnách a z pultů vytlačují produkty českých výrobců. Protože česká vláda se nijak aktivně nestaví za farmáře a zpracovatele, zemědělci se přirozeně radikalizují.

Potvrdilo to i stanovisko Agrární komory ČR, které jste v pondělí 12. března na tiskové konferenci v Brně přednesl. Proč podle vás ministerstvo zemědělství aktivně nepodporuje české zemědělství?

Jednou z příčin je poměrně časté střídání ministrů zemědělství. Chybí koncepce resortu. Navíc svoji roli hrají i takové změny, jako je střídání vlád, kdy na post ministra nastupují mnohdy lidé, kteří zastupují určité lobbistické skupiny. A v neposlední řadě je to i otázka jejich schopnosti vnímat potřeby českých zemědělců. Například předposlední ministryně Milena Vicenová za svého působení o půl roku zdržela přípravu na rozdělování dotací z fondů EU. Takže před ministrem Petrem Gandalovičem nyní stojí úkol situaci napravit.

Již nějakou dobu tvrdíte, že naše zemědělství ztrácí konkurenční schopnost a obchodní řetězce nahrazují české potraviny dováženými přebytky potravin ze západní Evropy. Nejčastěji jste zmiňoval vepřové maso z Rakouska do prodejen řetězce Interspar. Jak se to projeví v naší živočišné výrobě, a potažmo ve zpracovatelském průmyslu?

Především v poklesu produkce, a to jak u chovatelů prasat, kterým hrozí kolaps, tak i ve zpracovatelském průmyslu. Ten nyní musí hledat východiska, například ve vývozu do zemí východní Evropy, ale vzhledem k ne zcela průhledným tržním vztahům v těchto zemích, to není nikterak jednoduché.

Situace není dobrá, proto jste se rozhodli i k radikálnějším protestům. Mohl byste je charakterizovat?

Přemýšleli jsme co dál. Protože na naše připomínky vláda nereaguje žádnými legislativními návrhy, které by omezovaly diktát obchodních řetězců, což si v zemích původní patnáctky nemohou dovolit, rozhodli jsme se po vzoru francouzských či španělských zemědělců přejít k radikálnější formě protestů. Chystáme akce dvojího druhu. Jednak to budou blokády cest, kudy k nám proudí potravinářské přebytky ze starých zemí EU. Zejména jde o blokády hraničních přechodů s Rakouskem, které hodláme uspořádat do konce března. Dále to budou letákové akce,které jsme si vyzkoušeli před prodejnami Intersparu letos v únoru. Rozdali jsme tehdy na 6000 letáků, tentokrát jich budou statisíce. Vysvětlujeme v nich zákazníkům, proč mají kupovat české výrobky a upozorňujeme je na možné dopady, pokud by se zhroutil trh s českými potravinami. Chceme dosáhnout toho, aby nejen vláda, ale veřejnost přemýšlela o problémech českých zemědělců.

Takže základem státní politiky by měla být masivní podpora českého zemědělství, tak jak to vidíme ve Francii a jiných zemích západní Evropy. České zemědělství dostává finanční podporu dvojím způsobem, a to formou přímých plateb z fondů EU a z národních zdrojů, tj. ze státního rozpočtu. Prostředky z EU jdou především na program rozvoje venkova. Jak se tyto prostředky rozdělují?

Rozdělují se přes Státní zemědělský intervenční fond. Program rozvoje venkova by měl být programem, přes který se dostane podstatná část dotací zemědělcům. Pro Českou republiku vidím jeden problém, který zde existuje. Program obsahuje tři tzv. osy, a program Leader. Osa I zabezpečuje financování rozvoje a modernizaci farem, což zemědělce nejvíce zajímá. Z celkového objemu peněz z těchto dotací však Česká republika má zaokrouhleno pouhých 21 %, Slováci mají 38 %, Maďaři 49 % a Poláci přes 50 %. Takže větší část dotací budeme dávat, nikoliv na rozvoj a modernizaci českých farem, ale na jiné programy.

V Ose III se mají rozdělit prostředky mezi zemědělce, ale i přímo do obcí, jak požadují mnozí starostové...

Osa III je společná pro všechny subjekty, které v tom venkovském prostředí působí. Tedy i pro starosty, a v řadě případů může nastat problém se na těchto programech společně domluvit. Byl bych rád, kdyby to dopadlo tak, aby se z Osy III maximálně podporovalo vytváření bioplynových stanic, které by mohly být společné pro obce i zemědělce. A tito zemědělci by do nich dodávali suroviny pro výrobu bioplynu, ale zároveň by měli podíl i na těchto bioplynových stanicích. Prostě, aby nebyly jen dodavatelé suroviny.

Od počátku 90. let minulého století prudce vzrostla produktivita práce v zemědělství. Uvádí se, že je na 92 procentech zemí staré patnáctky EU . To svědčí o tom, že naši zemědělci umí vyrábět...

To zcela určitě. Tomu číslu 92 % však příliš nevěřím, protože se domnívám, že je na vyšší úrovni. Ale jde o to, jak se to počítá.

Samozřejmě, že české zemědělství nemůžeme vidět izolovaně od vývoje v evropském kontextu. Kam by podle vás evropské zemědělství mělo směřovat? Mám na mysli ve vztahu k dumpingové konkurenci ze třetích zemí?

WTO (Světová organizace obchodu) požaduje po Evropě, aby otevřela své trhy dovozům z třetích zemí. Domnívám se však, že takové rozhodnutí není na pořadu dne, protože Francie i Německo logicky své zemědělce nepoloží. Nicméně tyto tlaky WTO se budou dále stupňovat. Pokud by Evropa podlehla, tak v případě dovozu potravin by se tomu konkurovat nedalo. Například jde o výrobu hovězího masa. V Evropě se chovají stáda skotu v určitých konkrétních stavbách a pozemcích. Kravám se vozí krmení. Součástí chovu je i pečlivá veterinární péče. To vše vytváří náklady. A nelze konkurovat argentinskému způsobu, kde jsou nekonečné pastviny, kde stáda obhospodařuje pár honáků, kteří stáda objíždějí a berou pár dolarů za měsíc. Myslím si, že Unie by měla udělat jiný krok. A to, že nároky na potraviny, které se dovážejí ze třetích zemí, by měly být naprosto stejné jako na ty, které se vyrábějí v Evropě. To by měl být první krok. To ostatní je velká politika, kterou my určovat nebudeme. O tom rozhodnou takové země, jako jsou Francie, Německo, a možná i některé další země.

15. března 2007, Miroslav SVOBODA