Založte si vlastní rybník

Moravská vesnice Vlkoš se před čtyřmi sty lety chlubila jedenácti rybníky. Za komunismu zbyla voda pouze v zabahněné meliorizační nádrži. „Dva hektary polí už jsem proměnil ve vodu,“ pochlubí se Antonín Stojan, který se rozhodl vrátit rodné Vlkoši zaniklou rybníkářskou slávu. Vody přibývá po celé republice, rybníkářství prožívá novou renesanci.

Rybník Antonína Stojana z Vlkoše změnil ráz celé vesnice. Řidiči jedoucí kolem prý v úžasu z tak radikální změny krajiny zapomínají ovládat volant. „V příkopu u rybníka už skončilo několik aut, naštěstí žádná vážná zranění,“ vypráví Stojan. V místě, kde vybudoval dvouhektarový rybník Polňák, se dříve prostíraly fádní hanácké lány. „Stejně jako naproti,“ ukáže Stojan přes silnici k nekonečným polím s pšenicí.

Proměnit proslulou moravskou obilnici v rybník je drahý špás. „Vystavět hektar rybníka stojí milion korun,“ šokuje rybníkář nákladností investice. Bez dotací, které v průměru činí sedmdesát až sto procent nákladů, se proto do budování rybníka pustilo jen několik finančně zajištěných nadšenců, kteří nemusejí myslet na splácení úvěrů. Stojan dotaci získal, štědrým měšcem dnes zatřese ministerstvo zemědělství i Evropská unie (viz Kdo platí nové rybníky).

Vlkoš zdobilo před čtyřmi sty lety jedenáct rybníků, Stojan by rád obnovil další. „Obrovským problémem je získat vhodný pozemek.“ Jeho nový rybník se přesto stává mocnou inspirací, obec Vlkoš už nechala vyčistit svůj meliorační „bahňák“ a v okolí se začíná se stavbou či projekty dalších vodních ploch.

Mořský karbanátek u rybníka

Rybník Mydlák u jihočeských Mydlovar každý večer obléhají majitelé udic a podběráků. Za dne se promění v hlučící přírodní koupaliště, mezi ortodoxními rybáři proto loviště získalo pověst „kaluže pro důchodce“. V restauraci u Mydláku, která je zároveň stravovnou pro velký kemp, nabízejí z rybích pokrmů jen rybí prsty. Lépe řečeno mořský karbanátek z tresky, mouky, glutamanu a nějakých „éček“.

„Profesní úroveň chovu ryb je u nás stále vysoká, výsledný efekt ale musíme měřit podle prodeje ryb na trhu a schopností prosadit se u domácího konzumenta, což se nedaří,“ přiznává Václav Šilhavý, ředitel Rybářského sdružení České republiky. Treskami a makrelami na březích českých rybníků vrcholí smutné svědectví o stavu českého rybářství a rybníkářství. Česká ryba poněkud zaspala. „V Polsku dostanete domácí sladkovodní i mořské ryby u kiosku na každém větším silničním parkovišti,“ všiml si Šilhavý. Poláci podnikům říkají „smażalnia ryb“ a jsou pro ně stejně důležité jako pro Čechy bufety s dršťkovkou a pařížským salátem.

Řediteli Šilhavému lze s nadsázkou přiznat titul „hlavního šéfa přes tuzemské ryby a rybníky“, rybám zasvětil i svoji kancelář v Českých Budějovicích: kapři zdobí i skleničky na minerálku. Sdružení zastřešuje profesionální chovatele ryb včetně Českého rybářského svazu s 255 tisíci členy, Moravský rybářský svaz s 70 tisíci rybáři, ale i většinu rybářských společností včetně rybničního hospodářství českých šlechticů – Mannsfeldů, Schwarzenbergů či Kolowratů. „Hovořit o budoucnosti českého rybářství znamená pečlivě analyzovat domácí trh,“ říká Šilhavý. Skoro polovina v Česku vyprodukovaných ryb totiž odchází na export a průměrný našinec ročně zkonzumuje pouhý kilogram domácích ryb. Paradoxně si však pochutná na čtyřech kilech mořských živočichů.

Třetí renesance

„V Rakousku není problém si objednat rybu na sádkách a přijet si pro ni kdykoli, je už připravená v haltýři,“ srovnává Ivo Přikryl, uznávaný hydrobiolog a rybníkářský odborník z Výzkumného ústavu rybářského a hydrobiologického Jihočeské univerzity ve Vodňanech. „Propagace domácích ryb je hodně zanedbána,“ tvrdí Pavel Kozák, zástupce ředitele ústavu. Na neutěšeném stavu se snaží najít nějaká pozitiva: „Důležité je, že se český konzument učí jíst alespoň mořské ryby, pak ho jen převychováme.“

Čerstvý vítr přinášejí soukromí majitelé nově budovaných nebo obnovovaných rybníků. „Proč je problém, aby si zákazník ulovil rybu a na místě ji snědl?“ ptá se Antonín Stojan, majitel soukromého rybníka ve Vlkoši. Jenže Český rybářský svaz s novými rybníkáři nevychází nejlépe a snaží se tvrdit, že neregistrovaní sváteční lovci u soukromých rybníků jsou něčím jako pytláky. Zdánlivý poklid kolem „tiché české vody“ je pouhou naivní představou laického konzumenta vánočního kapra. Předseda Českého rybářského svazu v Praze Stanislav Moravec si dokonce nevšiml, že by v Česku vyrůstaly nové rybníky. „O tom nic nevím, zeptejte se na Rybářském sdružení v Českých Budějovicích,“ odmítl žádost o rozhovor.

Rybníkářství přitom skutečně zažívá renesanci, dokonce už třetí v pořadí. První se datuje přímo do renesanční doby, ale třicetiletá válka a později osvícenské reformy zavinily, že až osmdesát procent rybničních ploch bylo přeměno na pole. Druhou renesanci přináší konec 19. století, kdy je část rybníků obnovena, třetí renesance se datuje k počátku jednadvacátého století.

Kafkovské dotace

„Je to sice čirá fikce, ale republika by potřebovala dvojnásobnou rozlohu vodních ploch pro chování ryb,“ zavěští si ředitel Rybářského sdružení Václav Šilhavý. Řečeno číslem, sto tisíc hektarů.

Na sklonku 16. století činila rozloha rybníků na území dnešní České republiky 180 tisíc hektarů, více než dvě třetiny rybníků jsou dnes „na suchu“ a republika vykazuje bídných 52 tisíc hektarů rybníků. TÝDEN se marně snažil najít patřičného úředníka z ministerstva zemědělství, který by dokázal říci, o kolik hektarů se plocha rybníků zvýšila třeba za posledních pět let. „Přesná čísla na ministerstvu nikdo nezná,“ potvrzuje Šilhavý. I bez patřičné faktografie velmi oceňuje, že rybníků i rybníčků přibývá po desítkách. Každý region či mikroregion v zemi se chlubí už dokončeným či právě budovaným novým rybníkem „na zelené louce“. Odbahňují se staré rybníky, zabahněná dna jsou vůbec největší nemocí letitých rybničních děl, vesměs až 500 let starých.

Nové rybníky rostou na jihu Moravy i v jižních Čechách, slavnou rybníkářskou oblastí bývalo v období renesance Slezsko, kde je dnes vody poskrovnu, ale i tady se zakládají nové privátní rybníky a třeba v Děhylově u Ostravy byl po desetiletích opět napuštěn Poštovní rybník. Rybáři za rybníky rádi označují i jiné vodní plochy, v nichž mohou žít ryby. Ve Slezsku se takovým rybářským rájem stala nová přehradní nádrž Slezská Harta, jejíž voda byla původně určena pro ostravský průmysl. V Hlučíně ve Slezsku se ve vyhlášenou zásobárnu ryb proměnilo opuštěné jezero po těžbě štěrku.

Vědci z Výzkumného ústavu rybářského a hydrobiologického jsou skeptičtější než Šilhavý. „Nových rybníků opravdu přibývá, ale jsou příliš malé,“ tvrdí hydrobiolog Ivo Přikryl. Celkovou vodní plochu rybníky o rozloze jednoho nebo dvou hektarů navyšují zvolna, velké rybníky není kde stavět a dotace nejsou bezedné, navíc jsou ošetřeny tak trochu „kafkovsky“. Některé nové rybníky se vůbec nesmí za rybníky označovat. „Rybníky slouží deseti pánům najednou, stále více je zdůrazňována mimoprodukční funkce rybníků,“ říká Šilhavý. Aby stavitel získal grant, musí být rybník využitelný i jako retenční nádrž v případě přívalových dešťů, některé „rybníky“ se rovnou stavějí jako protipovodňové nádrže.

Rybníky nerybníky

Ve Skřípově na hranicích Olomouckého a Pardubického kraje postupně vyroste až třináct vodních nádrží. „Termín vodní nádrž je nutno dodržovat, protože peníze jdou ze strukturálních fondů Evropské unie určených na protierozní a protipovodňová opatření. Jestli tam časem starosta vysadí ryby, bránit mu nebudu,“ říká Jiří Koudelka, ředitel Pozemkového úřadu v Prostějově.

Jeho úřad zajistil, že miliony z Bruselu putovaly do třísethlavé vesničky, původně osídlené německými Franky, po nichž se po roce 1945 zachovaly už jen architektonicky zvláštní statky - francké dvorce. „Až se voda usadí, bude se tady dařit pstruhům, kaprům i domácím dravcům,“ těší se Miroslav Kadlec, starosta Skřípova a pochlubí se dvěmi už hotovými kaskádovitými nádržemi, které jsou propojeny lužním meandrem s vlhkomilnými rostlinami. Místo polí vyrostlo pod lesem za vesnicí neodolatelné romantické zákoutí, voda mění i mikroklima.

„Počítáme s turistickým ruchem. Plánujeme rozhlednu a ubytovací zázemí. Turisté budou moci lovit ryby a někdo jim je možná hned ugriluje,“ plánuje starosta. Sám je velký rybář, který chodí k vodě už pětatřicet let. Kadlec představí i třetí vodní nádrž v kaskádě, zatím rozestavěný dvouhektarový „rybník“, kterému dali vesničané přezdívku Gabčíkovo. Stavbaři zrovna budují hráz, kterou zpevňují červeným jílem. Na všechny tři vodní nádrže poskytla Evropská unie patnáct milionů korun. „Slovo rybník zatím můžu používat jen tady,“ zastaví se starosta u dalšího romantického rybníka na druhém konci vsi. Díra po vytěžené hlíně a kamení, které posloužilo k unijnímu projektu, se samovolně napustila vodou. „Hříčka přírody, kačeny sem přinesly orobinec, ve vodě už skáčou kapři, amuři i líni.“

Okoun na granulích

Vědecké zájmy Výzkumného ústavu rybářského a hydrobiologického ve Vodňanech jsou dobře čitelné už z názvů oddělení: oddělení genetiky a šlechtění ryb, oddělení vodní toxikologie a nemocí ryb či oddělení pokusnictví. Ústav je vrcholem tuzemského rybářského a rybníkářského školství, ve Vodňanech zrovna absolvuje doktorandské studium patnáct budoucích vědců. Pavel Kozák je zástupcem ředitele ústavu a zároveň vedoucím oddělení akvakultury a hydrobiologie. Akvakultura je vznešený výraz pro chov živočichů ve vodním prostředí a zaobírá se i rybníkářstvím. „Naše rybníky mají významnou krajinotvornou úlohu,“ pochvaluje si Kozák.

Malebné vodní plochy jsou roztroušeny po českých zemích jako mořské perly různých velikostí. „Západ šel cestou intenzivního chovu, tam najdete hlavně obrovské betonové nádrže,“ líčí Kozák. Česká ryba je do jisté míry bioproduktem. „Proto je český kapr v cizině velmi ceněný,“ potvrzuje Kozák. Rybí gurmán pozná rozdíl mezi německým a českým šupináčem po prvním soustu, nemluvě o španělském či čínském kaprovi. Pokud se má české rybářství vzpamatovat, musí podle Kozáka vedle bioprodukce, tedy extenzivního chovu, nastartovat také intenzivní chov.

„Nejen kaprů, zákazník žádá druhovou rozmanitost,“ říká Kozák a otevírá dveře budovy, které s v ústavu přezdívá „model“. Experimentální pracoviště je vybaveno káděmi, v nichž vědci učí ryby novým kouskům. Dokončují třeba výzkumný úkol, kdy okouny „naučili žrát“ granule. „Nebylo to vůbec jednoduché,“ vypráví Kozák a podběrákem vyloví desítky mrskajících se okounů, kteří rostou na granulích. Chovatelům ryb tak ke pstruhům, kteří už si na granule navykli, přibude nový druh k hromadnému chovu. A neutrpí kvalita? „Chuť je samozřejmě rozdílná, ale dnes už není udržitelné spokojit se s rybami z volné přírody.“

V ústavu experimentují i s parmou, která je v českých vodách ohroženým druhem. „Její perspektiva je obrovská, rybáři parmu milují, protože je to velký bojovník,“ vysvětluje Kozák. „Zajímavý je i jeseter, hlavně z finančního hlediska, dovedu si představit i produkci českého kaviáru,“ vyloví Kozák několik jeseterů. Z další kádě vykukují pověstné sumčí vousy. „Sumeček africký, velmi oblíbený u vietnamské komunity, jeho chov u nás je ale minimální.“

Pavel Kozák je i odborníkem na raky. „Rak je neocenitelným indikátorem kvality vody,“ poučuje. Rybník, v němž žije tuzemský rak říční či kamenáč je zaručeně čistý a kvalita ryb mimořádná. Jenže Česko je zapleveleno americkými druhy raků; rakem signálním a rakem pruhovaným, kterým je kvalita vody „šumafuk“ a roznáší račí mor, který kamenáče i raka říčního spolehlivě zabijí. „Nejhorší je, když nějaký amatér najde raka pruhovaného u Vltavy a šťastně si ho nasadí do svého rybníku.“

Nový Krčín z Hané

Stavba rybníka se rovná boji s kulatými razítky. „Každý vám do všeho mluví,“ lamentuje rybníkář Antonín Stojan z Vlkoše na Hané. Břehy svého nového rybníka musel osadit stromy s obvodem kmínku od osmi do dvanácti centimetrů. „Finančně nákladné vzrostlé kmínky většinou uschly. Příroda si naštěstí umí pomoci,“ poučil se rybníkář. Na hrázích se samovolně uchytila semínka olší, dubů i vrb, v rybníku orobinec. „Nelíbí se mi extremismus ze strany ochránců přírody,“ říká rybníkářův syn Jakub.

Část nových rybníků musí podle současných regulí tvořit mokřad, ale proč udržovat bažiny na Hané? Jakub Stojan právě dokončuje Mendelovu univerzitu v Brně se specializací na lesnictví. „To je obdobné jako když někteří ekologové žádají vytvoření pralesů na Šumavě a v Beskydech.“ Strážci české přírody prý často rozhodují od stolu a nevnímají, jak funguje skutečná příroda. Rybník Polňák ve Vlkoši stojí pět let, ale působí, jako by se na něm voda čeřila po staletí. Vodu si našly desítky živočišných druhů, vodní ptáci přinesli semínka vlhkomilných rostlin. „Máme tady stovku ondater, starým mlýnským náhonem připluli okouni, karasové i raci. Zrovna nad námi obvykle sedávají volavky,“ ukáže Jakub Stojan na ptačím trusem obalené větve.

Celý článek si přečtete v nejnovějším čísle časopisu Týden 30/2007