Produkty od "pohodových zvířat"

Pojem animal welfare, neboli životní pohoda zvířat, se u nás pomalu, ale jistě zabydluje. S produkty z takzvaných welfarových chovů je to složitější.

Evropské právo dlouho definovalo hospodářská zvířata jako „zemědělské produkty“, na sklonku minulého tisíciletí je však konečně uznalo za citlivé tvory schopné cítit bolest a utrpení [1]. Odborná i laická veřejnost si postupně zvyká na pojem animal welfare, do češtiny překládaný nejčastěji jako „životní pohoda zvířat“. Česká republika patří v oblasti právní ochrany zvířat obecně k nejvyspělejším zemím světa. Vývoj veskrze pozitivní, dalo by se říci - jenže praxe za tím vším poněkud pokulhává. Většinová nabídka masa, mléka i vajec v obchodech stále pochází od zvířat, která jsou z praktického hlediska degradována na úroveň strojů.

(Jako) na běžícím pásu

Prasata ve velkovýkrmnách jsou nejčastěji ustájena v železobetonových kotcích s roštovou podlahou bez podestýlky. Trpí bolestmi a následně často i onemocněními dolních končetin, kromě toho nemohou - kromě základních biologických funkcí - vykonávat žádnou přirozenou činnost, jako je například navazování sociálních kontaktů, budování místa k odpočinku, zkoumání okolí, rytí a vyhledávání potravy. Není to snad týrání? Máme sice zákon na ochranu zvířat proti týrání, jenže slova jako „nevhodný“ či „nepřiměřený“ v textu zákona lze interpretovat velmi různě. V praxi to většinou dopadá tak, že co není výslovně zakázáno, je dovoleno [2].

Podobně je tomu například s dojnicemi, které musí podávat takové „metabolické výkony“, že jsou vlastně soustavně podvyživené. S přešlechtěnými brojlery, kteří své obrovské tělo na slabých nohách často nedovlečou k vodě ani k potravě. S nosnicemi, které mohou být až po pěti natěsnány do klece o ploše 550 čtverečních centimetrů - každá má tak pro sebe plochu odpovídající sešitu formátu A4 (zákaz tzv. bateriových klecí by měl v EU platit teprve od roku 2012).

Nelze se divit, že přibývá lidí, kteří se domnívají, že za daných podmínek nejsou hospodářská zvířata využívána, ale zneužívána [3], a jako konzumenti to nehodlají tolerovat - hledají proto alternativy. Kdo se však nestravuje čistě vegansky, nemá to vůbec jednoduché.

Welfare standardy nám zatím chybí

„V naší republice zatím není žádný pevně daný standard ani certifikát pro welfarové chovy,“ říká Romana Šonková z Ústřední komise pro ochranu zvířat [4]. „Například v Británii už se dobře prosadil certifikát Freedom Food, ve Francii obdobný Label Rouge, na našem trhu se s nimi ale nesetkáte. V poslední době zájem veřejnosti vyvolal požadavek, aby něco podobného vzniklo pro celou Evropskou unii, zatím je to však ve stadiu předběžných jednání.“

Z toho vyplývá, že proklamace o welfarovém chovu si prozatím na své produkty může dát prakticky každý - teoreticky i ten, kdo chová prasata na roštech (dodržuje přece zákon). Neznamená to sice, že každé takové označení je podvodem, ale notná dávka spotřebitelské nedůvěry je zcela na místě. Klamání spotřebitele je postižitelné na základě obchodního zákoníku (§ 46) a zákona na ochranu spotřebitele (§ 8), ale chybějící definice toho, co vlastně je či není welfare, značně komplikuje situaci a v případě stížnosti je tudíž výsledek velmi nejistý.

Orientaci spotřebitelů ztěžují nejen podvodníci, kteří se snaží na módní nálepce welfare vydělat, ale i lidé, kteří zatím úplně nepochopili, co je podstatou nového trendu, případně takoví, kteří to „myslí dobře, ale dělají špatně“.

„Největším problémem je podle mého názoru cosi, co bych nazvala profesní slepotou,“ říká Romana Šonková. „Například v chovech vysokoprodukčních dojnic jsou chovatelé » zvyklí « na to, že čtvrtina jejich zvířat po dvou až třech laktacích kulhá. Nemají tedy pocit, že je to problém, s nímž by měli něco dělat. K významnému zlepšení situace nebudou stačit jen předpisy, nové technologie a přesné stanovení parametrů, které se mají dodržovat: bude zapotřebí především změna myšlení a přístupu u všech, kdo přicházejí se zvířaty do styku.“

Kdo vsadí na bio, nejspíš neudělá chybu

Pro spotřebitele, kterému záleží na pohodě tzv. hospodářských zvířat, je relativně nejjednodušší vybírat si produkty s certifikátem bio - pro ekozemědělce pochopitelně platí přísnější pravidla týkající se podmínek chovu zvířat a zacházení s nimi od narození až po porážku. Stoprocentní záruku, že zvířata prožila „pohodový“ život na farmě, sice neskýtají ani ekologické chovy, ale celkově vzato je to nejspolehlivější měřítko welfare, jaké u nás zatím existuje.

„Je pravda, že se pracovníci státního veterinárního dozoru již setkali s případy, kdy se pod pojmem tzv. ekologický chov skrýval nepořádek, dilentatismus i snaha vydělat za každou cenu s minimálními náklady,“ uvádí mluvčí Státní veterinární správy Josef Duben. „V poslední době je však situace přece jen podstatně lepší než před takovými čtyřmi pěti lety - tehdy i byly medializovány případy, kdy si chovatel představoval pod ekologickým chovem ponechání dobytka na »pastvě« bez dozoru, kdy krávy měly problémy s porody i proto, že krávy mléčného plemene byly inseminovány semenem býků masných plemen a plody byly příliš velké. Tato situace byla zřejmě umožněna dotačními tituly dostupnými prakticky každému - i tomu, kdo nemá dostatek zkušeností s chovem či podnikáním, nebo lidem, kteří jsou až moc »podnikaví«. Situace se však podstatně změnila a v nejbližších letech se zlepší ještě zavedením pravidel tzv. křížové shody - cross-compliance [5].“

Ze sortimentu živočišných bioproduktů je - alespoň ve větších městech - běžně dostupné kravské i kozí mléko a mléčné výrobky, z masa a masných výrobků je nejsnáze k dostání biohovězí a biouherák (v roce 2004 s ním ekofarma Sasov vyhrála soutěž Česká biopotravina roku). O něco hůře se shání biovepřové a biošunka; bio drůbeží maso je zatím k vidění jen výjimečně. Vejce jsou u nás zatím jediným produktem, na němž musí být povinně vyznačen typ chovu, ze kterého pochází (viz níže). Lze tedy koupit nejen certifikovaná biovejce, ale bez větších problémů například i vejce z podestýlkového chovu (výpadky v zásobování se však tu a tam vyskytnou i v supermarketech).

Nezapomínejme na farmy

Kdo se zajímá o welfarové produkty, neměl by se omezovat jen na obchody, ale zapátrat také po farmách v bližším okolí. Především pro menší zemědělce může být totiž problém dostat své výrobky do maloobchodní sítě (třeba kvůli výkyvům v nabídce) a některé zboží proto prodávají jen na lokálních tržištích nebo přímo ze dvora. Je to zcela legální způsob prodeje - farma ovšem musí mít registraci Krajské veterinární správy, která zde také provádí kontroly.

Mnohé farmy nesplňují všechny požadavky ekologického zemědělství, přesto však mohou mít zcela vyhovující podmínky z hlediska welfare zvířat; jsou i takové, kterým certifikát unikl o vlásek. Zejména pokud výrobky nemají certifikát bio, není vůbec od věci zeptat se, zda si smíme chovy prohlédnout. Celkový dojem je hodně důležitý a koneckonců - lepší vodítko zatím není k dispozici. Případná (ne)ochota, s jakou se naše žádost setká, k tomuto dojmu určitě patří.

Značení vajec podle způsobu chovu, ze kterého pocházejí

Značení se provádí razítkem na skořápce. Význam číselných kódů:

3 - klecový chov

2 - chov na podestýlce: slepice jsou zavřené v halách, ale mohou se volně pohybovat a mají hřady. Podlaha je z jedné třetiny pokryta podestýlkou ze slámy, písku nebo hoblin, slepice snášejí vejce do hnízd.

1 - výběhový chov: slepice žijí v halách stejně jako u podestýlkového chovu, ale musí mít volný přístup na přilehlý terén, částečně pokrytý vegetací.

0 - ekologický chov: slepice žijí stejně jako u výběhového chovu, musí mít prostor k hrabání, ke snášení vajec do hnízda, popelení se, možnost hřadování a celodenní přístup do výběhu. Krmiva musí být vyrobena v souladu s požadavky na ekologické zemědělství (bez použití umělých hnojiv, pesticidů, GMO atd.).

Další informace:

Publikace:

Šonková R.: Welfare v ekologickém zemědělství. Šance pro lepší život hospodářských zvířat, Ústav zemědělských a potravinářských informací, 2006. ( K dispozici v ÚZPI, možno zaslat zdarma)

Webster J.: Welfare. Životní pohoda zvířat aneb střízlivé kázání o ráj, Nadace na ochranu zvířat, 1999.

Webové stránky:

www.svscr.cz - webové stránky Státní veterinární správy ČR

www.mze.cz - Ministerstvo zemědělství ČR, sekce Ochrana zvířat

www.ochranazvirat.cz  - webové stránky Nadace na ochranu zvířat, sekce Hospodářská zvířata

www.biohovezi.cz

Poznámky k textu:

[1] Na základě Protokolu o welfare zvířat k Amsterdamské smlouvě, platného od 1. května 1999

[2] Welfaristická literatura hovoří v takových případech o tzv. systémovém týrání zvířat - jde o problémy životní pohody zvířat přímo zabudované v systémech chovu, ví se o nich, ale nikdo je nepostihuje, protože takové systémy představují převládající způsoby velkochovu. Naše země není v tomto ohledu žádnou výjimkou.

[3] V ochraně zvířat ovšem existuje řada názorových proudů, některé z nich nepřipouštějí žádné využití zvířat člověkem (v tomto pojetí je pak každé využití zvířat zneužíváním, často se hovoří přímo o „zotročení“). Stručný přehled názorových proudů a etických východisek lze najít např. na stránkách Nadace na ochranu zvířat, v sekci Knihovna informací > Ochrana a práva zvířat.

[4] Ústřední komise pro ochranu zvířat je mezirezortním orgánem ochrany zvířat podle zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů. Bližší informace stránky Ministerstva zemědělství, sekce Ochrana zvířat).

[5] Cross-compliance (používá se i zkratka CC) je systém křížových kontrol, kdy je možné přesvědčit se o plnění legislativních norem dvojím způsobem, přičemž v obou případech musí dojít ke shodnému zjištění. Je-li zjištěn rozdíl, je to signál pro opatření k nápravě. Vyhovění kontrole bude podmínkou pro získání finanční podpory, respektive pro jednotlivé platby zemědělcům. Se zavedením systému CC se počítá od r. 2009.