CNN: Mráz vyhání mongolské pastevce z jejich půdy

Pro osmatřicetiletého Bajancula byla letošní zima tou poslední, kterou přetekl pohár jeho trpělivosti. Poté, co přišel o třetinu stáda, které mu uhynulo při teplotách klesajících k mínus 45 stupňům Celsia, se rozhodl vzdát nomádského života a zkusit štěstí ve městě, napsal zpravodajský server CNN.

"Poslední zima byla byla prostě příliš tvrdá," říká, zatímco pomalu žene své stádo z pastvin v Bulganském ajmaku (kraji) na trhy v hlavním městě Ulánbátaru. "Pokusím se všechno prodat a vydělat dost peněz, abych si mohl koupit malý minibus a začít s ním taxikařit," dodává.

Mongolové jsou na tvrdé zimy zvyklí, ale ta poslední byla jednou z nejchladnějších v novodobých dějinách země. "Když to bylo úplně nejhorší, tak jsem sehnal 20 zvířat, vzal je do jurty, aby se ohřála a dal jsem jim trochu zrní," vypráví Bajancul. "Po pár hodinách jsem je vyhnal ven a zahnal dovnitř další várku. A takhle to bylo celý den a každý den, a i tak jsem kvůli mrazu přišel o stovku krav a víc než 300 koz a ovcí."

Program OSN pro rozvoj (UNDP) odhaduje, že více než 7,8 milionu kusů, tedy 17 procent všech mongolských hospodářských zvířat, si vzala poslední mrazivě chladná zima následující po letním suchu.

Uživit se na tom, co zůstalo ve zničené krajině, začalo být tak těžké, že se mnozí z 800.000 zbylých mongolských kočovných pastevců museli přesunout do města a hledat tu práci. Navzdory iniciativě "peníze za mršinu", která nabízí krátkodobou finanční pomoc těm, kdo odklízejí ostatky po zdecimovaných stádech, odhaduje OSN, že zhruba 9000 domácností zůstalo prakticky bez dobytka a dalších 32.700 rodin přišlo o nejméně polovinu svých zvířat.

"Tahle pohroma byla trochu jiná než zemětřesení nebo cunami, kdy se stane katastrofa a pak začnete s obnovou," říká Šoko Nodaová z UNDP. "Tohle pokračovalo a katastrofa přicházela postupně. Jsou tu pastevci, kteří úplně přišli o živobytí," dodává.

Odborníci předpovídají, že desítky tisíc bývalých pastevců a jejich rodin se postupně přesunou do rozrůstajících se měst. Mnozí patrně skončí v jurtové čtvrti na severním okraji Ulánbátaru, která nemá ani vodu ani zpevněné cesty a je nyní domovem čtvrtiny z 2,7 milionu obyvatel Mongolska. Nezaměstnanost v této čtvrti dosahuje zhruba 50 procent. Jurty jsou tradiční mongolské plstěné stany, z nichž je tato chudinská čtvrť převážně postavena.

Pro nově příchozí zvyklé na široké, rozlehlé prostory není přechod do města snadný. "Mívali jsme kolem tisícovky zvířat - koně, krávy, kozy a ovce," říká čtyřicetiletá Bolormá. "Ale o většinu nás připravila zima v roce 2005 a už se nám nikdy nepovedlo se z toho vzpamatovat."

V roce 2009 proto musela prodat zbývající zvířata a přestěhovala se s manželem a dětmi do ulánbátarské předměstské jurtové čtvrti, aby se pokusili najít práci. Manželovi se to povedlo až letos v červnu, kdy začal pracovat jako zaměstnanec ochranky soukromé autobusové společnosti, kde vydělává v přepočtu 146 dolarů měsíčně (necelé 3000 korun). Dvaadvacetiletá dcera dostala práci v pekárně.

"Pořád je to těžké zvykat si na tohle, když jsem byla celý život zvyklá žít jako pastevkyně a teď nemám žádná zvířata, o která bych se mohla starat," říká Bolormá usazená před holou rodinnou jurtou, před níž se hromadí odpadky. Většinu toho, co měli, dali do zastavárny, aby mohli poslat staršího syna na univerzitu a nejmladšího do střední školy. "Život v Ulánbátaru je tvrdý a lidi nás, venkovany, nemají rádi."

"Pro ty, kdo vymění venkov za město, je hlavním problémem nezaměstnanost," říká koordinátorka projektu Save the Children v Mongolsku Bolormá Gulgú. "Nemají přístup k pracovním příležitostem. Když žili na venkově, byli pastevci; byli jimi po celé generace. Ale když přijdou do města, nemají profesní schopnosti, které jsou potřebné k získání práce. Někteří pracují načerno, ale mnozí jen spoléhají na vládní podporu."

Ze zprávy Světové banky o jurtových čtvrtích kolem Ulánbátaru, která byla zveřejněna v letošním roce, vyplývá, že vládní dávky představují 20 procent celkového příjmu v těchto oblastech. Z těch, jimž se podaří najít práci, je téměř třetina zaměstnána ve špatně placených nekvalifikovaných pozicích ve stavebních a výrobních podnicích.

Pro pastevce, jako je Bajancul, kteří nepřišli o celé stádo a mohou se tedy dostat do města s nějakými penězi do začátku, by život nemusel být tak tvrdý, ale ani tak nebude hledání nové práce a zvykání si na novou existenci nijak snadné. "První rok bude těžký, bude se mi stýskat po zvířatech a po venkově," říká smutně Bajancul. "Ale další zimu, jako byla ta poslední, už bych nezvládl."