Lze ovlivnit samomluvu?

Zveřejňujeme článek předsedkyně Sdružení vlastníků honebních pozemků v ČR Mgr. Věry Petrové, který reaguje na anketu v lednovém čísle časopisu Svět myslivosti. Myslivost je v poslední době častým diskusním tématem na našem webu, proto přidáváme i tento příspěvek, který vyjadřuje zajímavý názor.

Až na několik málo výjimek se v odpovědích dotazovaných projevila elementární neznalost problematiky přírody a venkova, jejíž je myslivost neodmyslitelnou součástí. Jestliže se pan Kostečka Ph.D. z ČMMJ dotazuje „jak budou současní držitelé honiteb schopni komunikovat s vlastníky honebních pozemků a s honebními společenstvy“ a jedním dechem urbi et orbi oznamuje, že pořádají (ČMMJ, AK a MZe) semináře o uznávání honiteb a smluv o jejich nájmu, pak vřele doporučuji na tyto semináře nechodit. Nechápu totiž, kdo a jak může ovlivnit samomluvu. Držitelé honiteb jsou totiž majitelé honiteb, tedy vlastníci honebních pozemků, z nichž se tvoří honební společenstva. Jen jejich předseda nemusí být členem něčeho, čemu předsedá, což je jedna z mnoha anomálií zákona 449/2001Sb. A jestliže Ing. R. Plhal z Brna v roce 2012 „pevně věří, že dokážeme vlastníky pozemků přesvědčit, že jsme schopni efektivně řešit všechny situace v mysliveckém hospodaření“ a má na to přesvědčování jeden rok a za sebou devět let promarněných přesvědčovacích šancí, pak patrně jde o nepolepšitelného optimistu.

Katastrofální je však úvodník Prof. Ing. et Ing. h. c. Josefa Hromase CSc. Lze s ním však souhlasit, že „při současném snižování pestrosti polních kultur a zvyšování výměr, na nichž je pěstována pouze jediná plodina,“ se zdá prosazování snížení výměry honiteb na 150 či ještě méně hektarů v rozporu se zdravým rozumem. Pan profesor totiž vychází z toho, že sta hektarové monokulturní lány jsou nezměnitelné. Patrně nezaznamenal, že tento „výdobytek socialismu“ je na ústupu, že nejen EU, ale i naše příroda vyžaduje snížení výměr  monokulturních zemědělských lánů a už vůbec nevzal v úvahu nový Občanský zákoník, který začne platit od 1.1.2014. Podle něj může půdu propachtovat pouze její vlastník a musí mít ke svému pozemku přístup. Dnešní obrovské lány se zákonitě rozdrobí a je tedy nezbytné co nejrychleji dokončit komplexní úpravu půdy, aby vznikly celky, na nichž se dá použít moderní zemědělská technika. S rozdrobením lánů se rozdrobí také jednotlivé honitby. A tady by měli myslivci sehrát velkou a pozitivní roli: vytvořit polní honitby s remízky, pankejty, napajedly atd. Najednou by se zjistilo, že srnčí zvěř má opravdu malé teritoriální nároky. Před válkou, kdy byly dobře zazvěřené polní honitby samozřejmostí a ty české platily za nejlepší v Evropě, se dokonce diskutovalo o tom, zda neexistují dva druhy srnců: lesní a polní. Mimochodem, právě tyto l00, 200, 300 hektarové honitby byly nezanedbatelným zdrojem obživy a příjmu venkova.

Ale vraťme se k panu profesorovi. Správně konstatuje, že myslivci nedokázali za celých uplynulých deset let vytvořit oblasti chovu té které zvěře, ačkoliv jim to zákon umožňuje. Ale za chybu to považuje jen u zvěře černé, která se mohla před válkou chovat pouze v oborách. Pokud se potulovala volně v přírodě, mohla být okamžitě zastřelena a zhaslá patřila střelci. A to, i když ji zastřelil v jiné honitbě, než v té svoji. Okrajově se zmiňuje pan profesor o myslivcích samotných, o jejich zvyšujícím se stáří a časové vytíženosti. Má, samozřejmě, na mysli členy mysliveckých sdružení, kteří „myslivcují“ ve svém volném čase. Rekrutují se převážně z členů předlistopadového komunisty vytvořeného Československého mysliveckého svazu. Představa, že by komunistický režim povolil před listopadem 1989 chodit s ostře nabitou zbraní někomu, o kom si nebyl jist, že totalitní režim alespoň trochu toleruje, je nemyslitelná. KSČ vládla - a pro myslivost to bylo vlastně dobře. Když se někde přemnožila zvěř a ničila úrodu, stačil pokyn okresního tajemníka a myslivci poslušně snížili její stavy. Jenže to dnes není možné. Myslivci, pokud nevykonávají myslivost jako své hlavní povolání, chodí do práce a dnes nikdo nezaměstná člověka, který nebude pracovat na „plný úvazek“. Lidé chodí domů unaveni, na vesnici je ještě zapotřebí pracovat na zahradě, poklidit prasátka, spravit kurník – na každodenní obhlídku honitby už není čas. Bez ní se však poctivá myslivost neobejde. Kdyby začínala nevelká, ale dobře zazvěřená honitba hned za humny, kdyby přinášela všem venkovanům, nejen myslivcům, užitek včetně turistického ruchu, pevně věřím, že by se čas našel.

Tisícihektarové honitby pana profesora Hromase se totiž stávají do budoucna utopií. Samomluvou, kterou patrně nelze ovlivnit. Život jde jinudy a jinak, než jak to bývalo za komunistů…

Autor: Věra Petrová, Sdružení vlastníků honebních pozemků v ČR

1. PS: Pokud se týká Slovenska a dalších východních zemí, mající uzákoněnou mnohatisícihektarovou minimální výměru honitby, je nutné připomenout historii. Slovensko bývalo nazýváno Horními Uhry, patřilo v Rakousko-Uherské monarchii k východnímu bloku, navazujícímu na Balkán (připomínám zastaralý název Předlitavsko = země, náležející k Rakousku a Zalitavsko = země, patřící k Uhersku). Západní země, tedy Rakousko samo a s ním i Země koruny české patřily do střední a západní Evropy, měly jiný krajinný ráz a jiný způsob zemědělského (i mysliveckého) hospodaření.  Zachovaly (až na Česko) tradiční minimální výměry honiteb a to podle zemí, ne států. (U nás toto zrušil Göring za Protektorátu a komunistům se to náramně hodilo.) Namátkou dnešní minimální výměry: Tyrolsko 150 ha, Dolní Rakousko 115 ha, Sasko 75 ha.

2. PS: Hon = stará česká délková míra cca 125,496 m, v zemědělství pozemek, na němž je pěstována stejná plodina. Leč = část honitby, ve které se právě loví zvěř. Souhrn všech lečí během jednoho dne je hon. / Encyklopedický slovník, nakl. ODEON, 1993 /. Připomínám rčení: „na hony vzdálené“ nebo „na sto honů daleko“.