Myslivci zamířili. Příští trefou má být UNESCO

Zapsání myslivosti na seznam kulturního dědictví České republiky nejde na rozum zemědělcům a ochráncům přírody

Mají za svými zády tisíciletou tradici. Potkáte je 
v zelených kamizolách a s flintou přes rameno. Jindy zase 
s pytlem sena na zádech, jak míří do lesa. Teď se jejich práce a zvyky oficiálně staly součástí kulturního dědictví České republiky. Nemusí to trvat dlouho a česká myslivost se může dostat na seznam mezinárodního dědictví UNESCO.

Myslivost si pozornost ministerstva kultury získala jako fenomén, který přesahuje běžné normy záliby nebo koníčky.

„Zapsání na seznam si zaslouží za tradici dlouhou téměř tisíc let, za vývoj a udržení těchto tradic. Například myslivecká mluva obsahuje přes dva tisíce slov. Také za spoustu zvyků nebo speciální kynologii. Je to jedinečný systém hospodaření. Nikdy nebyla brána jako využívání a zneužívání přírody. Jinde ve světě to je pouze licencované lovectví,“ vypočítává jednatel Českomoravské myslivecké jednoty Jaroslav Kostečka důvody, proč by se myslivost na mezinárodním seznamu objevit měla.

Českým myslivcům by do UNESCO měli pomoci i jejich kolegové ze sousedních zemí. Podobný způsob myslivosti totiž praktikují i v Německu, Rakousku, Polsku, Švýcarsku, Slovensku nebo 
v Maďarsku. „Gratulace chodily z celého světa, protože jsme první země na světě, která má myslivost v národním seznamu. Velký zájem projevili Němci a hned se o to začalo zajímat Polsko,“ doplnil jednatel.

Jenomže ne všichni sdílejí podobné nadšení.

„Bylo to pro mě velmi překvapivé, že by česká myslivost měla patřit do světového kulturního dědictví, když je to přežitek ze středověku,“ míní například předseda ekologické organizace Děti Země Miroslav Patrik.

Přirovnal myslivost k zemědělství, neboť nimrodi podle něho chovají zvěř proto, aby ji poté mohli lovit. „Myslím si, že by se o les a zvěř postarala příroda sama a zadarmo. Bohužel zásah člověka byl obrovský, takže dnes je regulace nutná,“ poukázal ekolog na chybějící šelmy, které by se o regulaci zvěře postaraly.

Jaroslav Kostečka však namítá, že lov představuje pouze jednu čtvrtinu činnosti myslivců, i když je to jejich nedílná součást.

Přesto se v posledních letech nedaří myslivcům usměrnit stavy černé zvěře, která se značně přemnožila. „Divočáci se loví stále více, ale dvě třetiny roku se lovit nedají,“ doplnil jednatel myslivecké jednoty.

Nešťastní sedláci

To rozhodně neslyší rádi zemědělci, kterým zejména divoká prasata likvidují úrodu. „Za posledních deset let mi způsobili škodu 600 tisíc korun. Krmíme jim to a oni berou,“ zlobí se na myslivce místopředseda Svazu vlastníků půdy Jaromír Šolaster.

Hlavně mu ovšem vadí, že myslivci využívají jeho půdu k honu, aniž by to mohl nějak ovlivnit. Proto se už před rokem rozhodl s myslivci soudit o náhradu škody. „Když nemají úctu k majetku jiných, jak mohou být na seznamu kulturního dědictví?“ kroutí hlavou.

Nicméně zvěř není podle Jaroslava Kostečky majetkem myslivců, ale státu. Naopak kvůli moderním zemědělským technologiím podle něho v posledních letech ubývá drobné zvěře. „Aby se takovým věcem předcházelo, muselo by se komplexně změnit lesní a zemědělské hospodaření. Tento systém však platí už od Marie Terezie a jsme kvůli tomu ve světě pro smích,“ řekl.

Dodal, že myslivost by na  mezinárodním seznamu UNESCO rád viděl do tří let.

Jejím domovem je příroda a les, stejně jako jejích prapraprapředků

Kolik lidí ví, co dělal jejich praprapraprapradědeček? Zřejmě jen málokdo. Kristýna Bürgerová to ví přesně. Byl myslivec.

„Myslivost je u nás dlouhodobá záležitost. Když jsem pátrala v našem rodokmenu až do 17. století, zjistila jsem, že mí předci byli hajní nebo polesní. Jen v jedné generaci se objevil učitel, ale další se už vrátil zase k myslivosti,“ přibližuje drobná černovláska, která je v lese jako doma.

A to doslova. Se svým manželem a tříletou dcerou totiž žije v chatě uprostřed hvozdů u Kostelce nad Černými lesy. „Líbí se mi soužití s lesem. Vlastně jsem v něm vyrůstala a tatínek mě bral na posed už v době, kdy mě maminka ještě kojila,“ vzpomíná.

Není proto náhodou, že má doma také myslivecký stejnokroj a flintu. „Momentálně mám jednu a víc jich mít nemusím,“ říká žena, která dokonale zná les v okruhu deseti kilometrů od své chaty.

S flintou ovšem do lesa nechodí pokaždé. Zejména se svou paličatou jezevčicí Cherry sleduje, jak les mění tvář. „Musíte mít přehled. Vím, jaký je v lese pohyb, kam zvěř chodí. Ale teď se les mění velmi rychle, protože se příliš kácí. Za vykácený porost se vysadí nové stromy a za tři roky to vypadá úplně jinak. Jenomže pokud chcete být aktivní myslivec, musíte být v lese aspoň třikrát v týdnu,“ doplňuje.

Tuto podmínku tedy splňuje dokonale. V sobotu navíc obešla se svým kolegou rajon, aby doplnili zásoby v nejméně 15 krmelcích, kde přes zimu nesmí chybět seno a sůl.

Myslivost je v naprosté většině mužskou záležitostí, ale ani v historii nebyly ženy v kamizolách výjimkou. „Ve společnosti mužů spíše hrubneme, než aby oni vedle nás zjemňovali,“ směje se. Nicméně i ženy čas od času vezmou do ruky flintu. „Ženy akorát méně střílejí. Některé mají problém vystřelit,“ přemítá Kristýna Bürgerová, která se po většinu roku vydává na lov sama. Jen na podzim se ráda zapojuje do společných honů. Nepatří však mezi ty, kteří by stříleli na vše, co se hýbe. Za celý svůj život, tedy dvaatřicet let, skolila sedm srnců, sedm divočáků a tři lišky.

Byla by ráda, kdyby v její rodině tradice myslivosti pokračovala dál a cestu k životu v lese si našla i její tříletá dcera Tonička. „Doufám, že k tomu bude mít vztah, ale v lese neumí moc potichu mluvit,“ dodává myslivkyně.

Autor: Vilém Janouš