Stále opomíjené téma vody

Ačkoli je kromě zemědělství, potravinářství či lesnictví v gesci ministerstva zemědělství také vodní hospodářství a rybářství, jsou problémy spojené s vodou, jejím využíváním a nakládání s ní téměř neviditelné. A není jich málo.

Nedávný Světový den vody přitom pro letošní rok zvolil heslo „Voda pro potraviny“, v nejbližší době se v ČR uskuteční celá řada vodohospodářských konferencí, za týden slaví čtyřicetileté jubileum největší úpravna pitné vody ve střední Evropě – Úpravna vody (ÚV) Želivka, na půdě EU se diskutuje o struktuře využití dotací z Evropského rybářského fondu nebo o regulaci stavů kormoránů. Témat je tedy téměř nekonečně mnoho, přesto kromě nepočetné odborné veřejnosti jakoby nikoho nezajímají. Řada z nich má ale přímý vliv na finanční hotovost v našich peněženkách či na bezpečnost pohybu po krajině.

Mnohá z nich by tak měla zajímat také úředníky ministerstva zemědělství. V souvislosti s výročím ÚV Želivka jsou to například sílící aktivity obecně prospěšné společnosti „Čistá Želivka“ a zejména příprava založení „Vědecké rady pro integrovaný management povodí VN Švihov – Želivka“. Za hezkými slovy a na první pohled obhajobou veřejného zájmu se totiž skrývá záměr vytáhnout ze státní kasy peníze na výzkumné a jiné účely, které již jednak byly udělány, jednak jsou v gesci legitimních institucí, na rozdíl od spolku vznikající především jako lobistická skupina bez jakéhokoli mandátu. Uvedená aktivita samozřejmě není jedinou, která má ambici zatížit státní rozpočet, přičemž je třeba konstatovat, že živnou půdou pro podobné projekty je naprostá neexistence aktivní komunikace ze strany státních podniků Povodí. I díky tomu je téma vody opomíjeno, znevažováno, manipulováno a deformováno. Právě Povodí mají přitom hodně co komunikovat a v řadě případů hodně co napravovat. Například bezpečnost jezů – problém, který stojí ročně v ČR životy nejméně 20 lidí. Drtivá většina ze 101 evidovaných nebezpečných jezů je právě ve správě Povodí, a tedy by měla být jejich bezpečnost věcí těchto podniků. Ve skutečnosti, až na jednotlivé výjimky, se ani pro základní bezpečnost jezů v ČR nic nedělá, ačkoli náklady spojené se zabezpečením jednoho jezu i s rezervou představují maximálně 200 000 korun. Nejde samozřejmě o přebudování jezů, ale náklady na měření, statické posudky a následnou instalaci kruhů, kramlí, lan a dalších prostředků sloužících k záchraně těch, kteří do jezu spadnou nebo těch, kteří se snaží spoluobčany v ohrožení života zachránit, včetně hasičů. Zabezpečení všech nebezpečných jezů v ČR by tak stálo necelých 20 milionů korun a nepochybně by šlo o záslužnější počin, než by byly blíže neurčené výzkumné ambice vědecké rady pro Želivku. Jako vždy tedy jde o volbu priorit, kterou je ale možné udělat vždy na základě zájmu o téma a informací o něm. To se mimochodem týká i způsobů realizace dnes tak oblíbených protipovodňových opatření. Ta jsou samozřejmě důležitá a prospěšná, je ale otázkou, zda jsou také správně realizovaná. Pokud se totiž podíváme na převažující princip, totiž prohloubení koryt toků a následné zpevnění jejich břehů kameny, je evidentní, že takové opatření tok vody krajinou zrychlí, což jednak neumožňuje rozvoj vodních živočichů, kteří se fakticky nemají jak a kde množit, především se ale ve finále někde musí rychletekoucí voda kumulovat – a tedy vytvářet potenciální nebezpečí záplav a dalších povodní jinde. Nejsem si jist, zda to společnost zajímá, ačkoli jde o opatření, na která se ročně vydávají miliardy korun, a která také mohou nebo nemusí majetek za miliardy korun ochránit – včetně třeba zemědělské půdy.

Nemusí ale vždy jít o miliardy. Taková současná podoba zákona o vodovodech a kanalizacích, která fakticky přenáší náklady za čištění dešťových vod stékajících z komunikací ve správě obcí, krajů nebo magistrátů, stojí každého z nás zhruba 30 haléřů na kubíku vodného a stočného. Náklady za správce a majitele veřejných komunikací totiž hradí podle uvedeného zákona občané. Letos by přitom měla být přijata novela zákona, která by mohla popsaný paradox, kromě jiných potřebných změn zakládající nerovnoprávné postavení uživatelů vody, odstranit. Jak ale vytvořit žádoucí tlak na potřebné změny, když o problému téměř nikdo neví, a tedy o něm nikdo veřejně neinformuje? Nepochybně těžko. Výsledkem ale tak může být ne zlepšení, ale třeba ještě zhoršení současného stavu, neboť ti, kteří budou pro sebe výhodných změn dosáhnout, si nepochybně najmou komunikační agentury, které již společnosti „vysvětlí“, co je pro ní vhodné.

Při nástupu několika posledních ministrů zemědělství do funkce se prakticky vždy hovořilo o tom, že voda, její čistota či legislativa s vodním hospodářstvím spojená budou patřit mezi priority. Bylo by dobré začít proměňovat slova v činy.

Petr Havel