Do české přírody se vracejí koně. U Milovic vědci vypustili stádo exmoorských poníků

* V okolí Milovic vypustili vědci do přírody malé stádo anglických exmoorských poníků, aby spásali zarostlé stepi.

* Poníci sice nejsou přímo divocí koně, mají k nim ale geneticky velmi blízko. Pro dopravu je využívali už Keltové.

* Exmoorský pony je považován za součást britského národního dědictví. Na rozdíl od jiných plemen nebyl téměř šlechtěn.

Pravěká Evropa byla rájem divokých koní, soužití z člověkem jim ale nedělalo dobře. Z Čech definitivně zmizeli pravděpodobně ve středověku, ve východní Evropě byli poslední volně žijící tarpani (předkové domácího koně) vybiti v předminulém století.

Nyní se ale do Čech vracejí plemena, která sice nejsou přímo divoká, ale mají k nim geneticky velmi blízko. Malé stádo plemene anglických exmoorských poníků bylo vysazeno v okolí Milovic, aby spásali zarostlé stepi a zbytky luk. Pomohou tak obnovit narušený ekosystém na tomto území.

"Primitivní plemena si zachovala schopnost spásat stařinu, která je v podstatě velmi chudou stravou, tak chudou, že jiní býložravci srovnatelné velikosti se jí nejsou schopní nasytit, " říká Miloslav Jirků z biologického centra AV ČR.

Důležité také je, že tihle koně nepotřebují žádné chovatelské zásahy. Nepotřebují dokrmovat, mohou být na lokalitách celoročně na rozdíl od běžně používaných hospodářských zvířat, nepotřebují veterinární péči. Nikdy nepoznají žádná léčiva, žádná antiparazitika, takže ani jejich trus není toxický, jako je tomu u hospodářských zvířat.

Právě tato polodivoká plemena koní by měla poskytnout finančně únosnou a dlouhodobě udržitelnou alternativu konvenčním způsobům managementu, které jsou velmi drahé.

Hlavním cílem projektu je zastavit v určených lokalitách ústup otevřené a polootevřené krajiny, která je nezbytná pro existenci mizejících druhů motýlů, ptáků, plazů a dalších ohrožených obratlovců, ale i mnoha druhů rostlin.

Plemeno pamatující Kelty

Exmoorský pony je velmi odolné a houževnaté horské plemeno, které na Britských ostrovech využívali pro dopravu už Keltové. Má se za to, že je přímým potomkem tarpana (Equus ferus) – skutečného divokého koně. Od jeho linie se oddělil, když se Británie stala ostrovem, a přežíval zejména na horských blatech a vřesovištích Exmoorského hrabství.

Vykopávky naznačují, že toto inteligentní a nenáročné plemeno začalo tahat vozíky s nákladem během doby bronzové. Pro malý vzrůst se poník nehodí k jezdectví, často ale býval používán pro ježdění dětí. Někdy bývá považován za záludného, ale ve skutečnosti dokáže s člověkem navázat trvalý hluboký vztah. Má však dobrou paměť a neodpouští špatné jednání.

Dnes je na celém světě jen několik málo tisíc jedinců tohoto plemene. Je považováno za součást britského národního dědictví a o jeho chov se stará Exmoorský chovatelský svaz v tamním národním parku. Na rozdíl od jiných plemen nebyl exmoorský pony téměř šlechtěn, takže stále má k divokým tarpanům velmi blízko, přestože skutečný divoký kůň to není.

Tarpani kdysi žili v Evropě ve velkých stádech a pravěcí lidé je lovili pro maso už před nejméně 50 tisíci lety; neměli pro ně jiný význam než ostatní lovná zvířata, z nichž většina už je dnes zcela vyhubená. Počátky jejich ochočování jsou zatím nejasné. Podle posledních výzkumů se vztah člověka a koně začal měnit přibližně před pěti až šesti tisíciletími především díky snaze jej domestikovat kvůli mléku. Archeologové považují za nepravděpodobné, že by mohlo být získáváno mléko z divokých koní.

Ochočení ale ještě nebylo domestikací; vědci předpokládají, že jako dopravní prostředek začal být kůň využíván teprve později. Šlo o skutečnou revoluci: vzrostla mobilita lidí i objem přepravovaných nákladů, zmenšily se vzdálenosti…

Kultury, kterým se pak podařilo využít koně i pro válečné účely, získaly proti svým sousedům obrovskou strategickou převahu; ve starověku mělo jezdectvo stejný význam jako dnes vojenské letectvo. Od té doby začali být divocí koně ve velkém vybíjeni - nejen pro maso, ale i proto, aby neovlivňovali domestikovaná plemena a nekřížili se s nimi.

Velké stěhování

Dalším druhem divokého koně je u nás velmi populární kůň Převalského (Equus przewalskii). Dnes se ale má za to, že jeho geny se na genotypu domácího koně nepodílely. Koně Převalského ze slavného chovu pražské ZOO se také vracejí do volné přírody: první se roku 1988 vydali do Číny, později začali být vysazováni v Mongolsku.

Výběr koní vhodných pro život u nás trval odborníkům několik let a byli do okolí Milovic dopraveni v lednu letošního roku. První skupina je složená ze 14 klisen pocházejících z různých chovů a musí si na sebe i na své nové prostředí zvyknout. Po měsíčním pobytu v aklimatizační ohradě budou ale už vpuštěni na čtyřicetihektarovou pastvinu obehnanou ohradníkem.

Nové stádo se současně stane předmětem vědeckého výzkumu: vědci budou sledovat, jak se ve skupině nově vysazených zvířat bude vytvářet hierarchie.

Vědci předpokládají, že do roka by se mohlo stádo zdvojnásobit. Uvažuje se také o založení nových populací na dalších místech republiky, například v Národním parku Podyjí a na území poblíž Benátek nad Jizerou. Návrat divokých koní patří k nejvýznamnějším událostem v historii tuzemské ochrany přírody. Projekt připravila nezisková organizace Česká krajina, která úzce spolupracuje s odborníky z Biologického centra Akademie věd ČR.

Jan A. Novák - spolupracovník redakce