Asociace farmových chovů jelenovitých ČR - Těžké začátky, nadějná budoucnost

Kromě 41 regionálních organizací sdružuje Asociace soukromého zemědělství ČR také sedm samostatných zájmových spolků. Od roku 2011 je jejím členem i Asociace farmových chovů jelenovitých ČR, která hájí zájmy chovatelů farmové zvěře. Další díl našeho seriálu bude proto věnován činnosti tohoto sdružení, se kterou nás seznámí jeho president Václav Pařízek a vicepresident Radim Kotrba, ale i návštěvám několika farem jeho členů.

Rozhovor s představiteli Asociace farmových chovů jelenovitých ČR Václavem Pařízkem a Radimem Kotrbou 

Jaká je vlastně historie chovu farmové zvěře jak celosvětově, tak v naší republice?

Zhruba před 170 lety si dovezli angličtí osadníci ze své domoviny na Nový Zéland různé druhy zvířat, mimo jiné i jeleny. Ti zde našli velmi příznivé podmínky, jejich stavy rychle narůstaly a začaly ničit unikátní přírodu. Z tohoto důvodu se přistoupilo jak k jejich intenzivnímu lovu, tak k odchytu živých zvířat a od 70. let minulého století k zakládání prvních farem s jeleny.

K velkému rozvoji farmových chovů napomohl zvýšený zájem o maso zvěře a také nutné změny v činnosti tamních farmářů. S rozvojem chemie ztratil svět zájem o ovčí vlnu, která byla hlavním zdrojem dosavadních příjmů farmářů, ale na druhé straně se Korea a Čína začaly zajímat o „nezralé“ rostoucí paroží jelenů – panty za výhodné ceny. Asijský trh je obrovský a velký zájem o panty navodil doslova raketový rozvoj jeleních farem. Od roku 1986, kdy bylo na Novém Zélandu chováno 400 tisíc jelenů, stoupl jejich počet během deseti let až na dva miliony. Od té doby stavy poněkud klesly, ale stále přesahují milion kusů.

V Evropě začaly vznikat první jelení farmy v 70. letech ve Velké Británii a dančí v Německu. Také zde byly hlavními důvody změny v zemědělství – vznikla nadprodukce obilí, začala se snižovat plocha orné půdy a naopak zvyšovat plocha trvalých travních porostů. Chov klasických druhů hospodářských zvířat je náročný na stavby a lidskou práci a proto faremní chov jelenů farmáře zaujal a začal jeho rozvoj. Významným důvodem byly i změny v lidské výživě. Maso s vyšším obsahem tuku začalo být ze zdravotního hlediska vnímáno negativně (obezita, choroby srdce aj.) a zvýšila se poptávka po dieteticky vhodnějších potravinách. A to maso mladých jelenů splňuje složením i chuťovými vlastnostmi. Dnes je v Evropě přibližně 10 tisíc farem s 300 tisíci kusy zvěře, nejvíce v Německu a Rakousku. Stejné faktory ovlivnily rozvoj farem jelenovitých i v USA (250 tisíc kusů) a Austrálii (200 tisíc kusů).

U nás začal farmový chov jelenovitých v 80. letech vybudováním čtyř experimentálních chovů jelenů v Lučanech n. N. a Vimperku a daňků v Čejči a Sedmihorkách. Zde byla ověřována tato „nová“ chovatelská činnost v podmínkách naší republiky pracovníky Výzkumného ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi. Od počátku vedl tyto práce profesor Luděk Bartoš, světově uznávaný odborník na jeleny a etologii zvířat. O výsledky z  výzkumu byl velký zájem mezi zemědělci, myslivci i z řad potencionálních zájemců o chov. Z tohoto důvodu byla 25. května 1992 založena v Čejči Asociace farmových chovů jelenovitých ČSFR a po rozpadu federace se změnila na Asociaci farmových chovů jelenovitých ČR. V jejím čele stál od založení až do roku 2003 právě profesor Luděk Bartoš.

Mezi chovatelskou veřejností je poměrně dobře známo, že farmový chov zvěře se velmi dlouho potýkal s vážnými problémy při tvorbě legislativy…

Ano, tvorba legislativy, která byla nutná pro rozvoj nového chovatelského oboru, pro nás byla skutečně velice tvrdým oříškem. Na Ministerstvu zemědělství i Státní veterinární správě jsme naráželi nejen na nepochopení jednotlivých úředníků, ale někteří dokonce bránili rozvoji farmových chovů zvěře zcela programově. Existuje dostatek důkazů v zákonech a vyhláškách, které se musely velice často měnit. Zlom nastal v roce 1999, kdy byla novelou veterinárního zákona farmově chovaná zvěř zařazena mezi hospodářská zvířata a schválen „Řád farmových chovů jelenovitých AFCHJ“. Celých dvacet let však trvalo, než byla povolena porážka na farmě, porážka zastřelením a domácí porážka.

K tomu nám velice dopomohl v roce 2011 vstup do Asociace soukromého zemědělství ČR, ve které jsme získali významného spojence a našli pochopení pro naše problémy. Řada našich chovatelů byla členem této organizace již dříve a není náhoda, že hlavním impulsem pro náš vstup do ní byla žádost o pomoc v Antibyrokratické komisi, a to právě při řešení uvedených problémů s povolením porážek.

Bohužel diskriminace chovatelů farmové zvěře pokračuje! Státní veterinární správa požaduje po našich chovatelích jelenů a daňků na farmách zvláštní povolení a hlášení i pro domácí porážku. Absurdní je, že tento požadavek neplatí pro chovatele divokých prasat, muflonů ani domácích prasat, ovcí a koz. Přitom těchto druhů zvěře je u nás ročně poráženo přes sto tisíc. Antibyrokratické komisi přišla zajímavá odpověď ze SVS - povolení a hlášení od chovatelů jelenů potřebuje, aby mohla kontrolovat welfare při porážce na farmě. Jak ale kontroluje welfare u ostatních druhů zvířat, když toto hlášení nemá? Je to jasná diskriminace a úmysl ztěžovat práci chovatelům jelenů. Vedení Státní veterinární správy vytváří překážky zcela programově. Naštěstí život a práce na farmě není jen legislativa a zášť nějakého úředníka, stačí se projít mezi zvířaty a jsme v jiném světě. Zde se odehrává pravé chovatelství a zde čerpají farmáři energii pro svou práci.

Jaký je vývoj farmových chovů zvěře u nás za poslední roky a kolik chovatelů vaše organizace sdružuje?

Naše členská základna se dlouhodobě pohybuje kolem 150 chovatelů. Veškeré naší organizací pořádané akce jsou však přístupné všem zájemcům o farmový chov zvěře, stejně tak naše poradenství, pouze Zpravodaj zasíláme výhradně členům. O registraci pro farmový chov zvěře požádalo v Centrální evidenci Ministerstva zemědělství dodnes přes 600 chovatelů. Počet farem i chovaných zvířat se v posledních letech ustálil - jak ukazuje přiložená tabulka.

Farmove chovy zvere 2008 14

Mimo farmové chovy však existují ještě takzvané chovy zvířat vyžadující zvláštní péči (dříve zájmové chovy zvěře), které vyžadují zvláštní péči podle zákona na ochranu zvířat proti týrání, jež povoluje příslušná Krajská veterinární správa (KVS). Protože však tento způsob chovu má určitá omezení (stanovený počet kusů zvěře, zákaz porážek, přesun zvěře pouze do zájmových chovů), dochází i zde ke změnám na farmové chovy. I těmto chovatelům ve spolupráci s KVS poskytujeme poradenství. Obrací se na nás také myslivecko-oborní chovy zejména v otázkách transportu, manipulace se zvěří, výživy aj.

Jsou si jednotlivé chovy farmové zvěře svým zaměřením víceméně podobné, nebo mají svá výraznější specifika? 

Farmové chovy zvěře vznikaly v procesu diverzifikace chovatelství a změny hospodaření s půdou (zatravňování). Jsou velmi různorodé dle podmínek, ale nejvýznamnějším efektem je údržba pastvin, i velmi extenzivních, kde se jeleni a daňci uplatňují lépe než jiné druhy přežvýkavců. Pro svůj ušlechtilý zjev jsou vítaným zpestřením v parcích, zahradách, výbězích u penzionů, využívají se tedy velmi často v agroturistice. U daňků na farmách jsou vidět i méně časté barevné varianty.

Maso zvěře z farem splňuje požadavky zdravé výživy svým složením - nízký obsah tuku, vyšší poměr příznivých nenasycených mastných kyselin, vyšší obsah železa, ale i stravitelností, protože se poráží mladá zvířata. Tyto chovy jsou pro chovatele přitažlivé i z technických důvodů, neboť nevyžadují žádné nákladné stavby, využíváme přirozených biologických vlastností jednotlivých druhů (adaptace ke klimatickým podmínkám, nenáročnost výživy, bezproblémová reprodukce, zdravotní odolnost, vrozené vzorce sociálního chování). Hlavní zásadou chovu je nenarušit pohodu stáda v průběhu celého roku. K tomu jsou nutné určité znalosti, které si chovatelé postupně osvojují a z nich se potom postupně rodí uspokojení z této práce, což v dnešní době rozhodně není zanedbatelný efekt.

V čem spočívá hlavní smysl činnosti vaší organizace a její přínos pro členy?

Činnost asociace řídí šestičlenný výbor, který je volený na tři roky. Jedenkrát ročně svoláváme valnou hromadu, přičemž pravidelně střídáme místa jejího konání v jednotlivých krajích a na tyto akce zveme nejrůznější zástupce státní správy. Pravidlem bývá i exkurze na nějaké farmě.

Členové výboru naší organizace zastupují asociaci na jednáních týkajících se legislativy oboru (vnější připomínková řízení na MZe), ale i aktivně ovlivňují chovatele, přinášejí nové poznatky a propagují farmový chov zvěře. Dlouhodobě spolupracujeme s Výzkumným ústavem živočišné výroby (VÚŽV) v Praze-Uhříněvsi, který měl zásadní vliv na vznik a rozvoj farmových chovů zvěře u nás, dále s Českou zemědělskou univerzitou (ČZU) v Praze Suchdole a Mendelovou univerzitou v Brně. Na těchto univerzitách přednášejí členové výboru AFCHJ předměty farmový chov jelenovitých a farmový chov zvěře. Pravidelně medializujeme náš chovatelský obor v periodikách vydavatelství Profi Press - Našem chovu a Zemědělci.

Naše asociace se věnovala od počátku metodice chovu jednotlivých druhů farmové zvěře a můžeme konstatovat, že dnes již není problém získat poznatky - většina farmářů předává své zkušenosti dál i začátečníkům a asociace se tak může začít věnovat i jiným věcem. Jedná se například o obchodní kontakty. V minulosti byly významnými partnery Poláci, kteří u nás nakupovali živou zvěř. Nyní navazujeme spolupráci se zájemci v Pobaltí a Rusku. Řada farmářů buduje zařízení na přímý prodej masa zvěře (věc ve světě běžnou, bohužel u nás také dlouho „zablokovanou“). Objevují se zájemci o maso zvěře ze Skandinávie a Itálie, Číňané vstoupili do asociace, aby u nás mohli nakupovat vedlejší produkty z farem, Rusové hledají možnost pro nákup živé zvěře a prodej výrobků z pantů.

Vztahům se zahraničím se vaše organizace věnuje velmi intenzivně již mnoho let, a to nejen obchodně. Vy jste, pane Kotrbo, bývalý prezident a v současnosti tajemník Federace evropských asociací farmových chovů jelenovitých (FEDFA)…

Intenzivní vztahy s farmáři v mnoha zemích udržuje asociace již od svého založení. Nejprve jsme se orientovali na sousedy v Německu a Rakousku, kde jsme získávali zkušenosti z jejich farem. Spolupracovali jsme při výměně chovných zvířat, pořádali vzájemné návštěvy, naši členové jezdili na kurzy zpracování masa na farmě, byli jsme hosty na bavorských výstavách či farmářských sjezdech. Oni se zase u nás seznamovali s manipulačními a odchytovými zařízeními a pravidelně k nám cestují na tematické zájezdy. Přijetím AFCHJ do Federace evropských asociací farmových chovů jelenovitých se rozjela velmi intenzivní mezinárodní spolupráce. Účastníme se pravidelně dvakrát ročně společného zasedání. Díky novým kontaktům jsme postupně zorganizovali pro naše členy poznávací zájezdy do Polska, Maďarska, Slovenska, Belgie, Holandska, Švédska a Velké Británie.

Federace evropských asociací farmových chovů jelenovitých, která byla založena v roce 1990 s cílem hájit zájmy chovatelů jelenovitých na evropské úrovni, v současnosti reprezentuje šestnáct evropských zemí a více než deset tisíc farmářů organizovaných v národních asociacích s přibližně 300 000 daňky, jeleny evropskými a sika. Naše asociace vstoupila do FEDFA v roce 1998 jako první z postkomunistických zemí. Začlenění do evropské federace nám výrazně pomohlo překonat dobu, kdy chyběl respekt v českém prostředí a kdy celoevropská podpora pomáhala „hasit“ jistý pocit vyhoření z neustále marného snažení vytvořit pro farmové chovy jelenovitých podmínky respektující biologické potřeby a specifika jelenovitých. Zásadním nejenom pro AFCHJ v českém prostředí, ale v celoevropském měřítku pro FEDFA je přístup do COPA COGECA, ale i k Evropské komisi a jiným strukturám, kde se dají prosadit podmínky či úpravy legislativy vzhledem k farmovým chovům zvěře. Dlouhodobě silným spojencem je v tomto ohledu Německá asociace chovatelů jelenovitých, která je součásti tamního farmářského svazu a má silnou podporu z  ministerstva zemědělství. Pro naší AFCHJ byl obdobně zásadním krokem právě vstup do Asociace soukromého zemědělství ČR.

Je nutno přiznat, že určité přírodní, kulturní i mezigenerační rozdíly vnímáme i v rámci FEDFA. Nově přistoupivší země (většina z postkomunistických zemí), ale i například Španělsko se v rámci FEDFA snaží o progresivnější celosvětový trend, který vychází z potřeb poptávky a využití potenciálu neobhospodařovaných ploch v rámci trvalých travních, ale i ostatních ploch k produkci lidské společnosti zdravého masa jelenovitých. Navíc jelenovití jsou adaptováni velmi dobře snášet různorodé podmínky evropského kontinentu od horkých a suchých ve Španělsku po vlhké (skotské) a chladné (Skandinávie) po horské a základem pro chov je pastva a objemná konzervovaná krmiva (seno, senáže a siláže). Paradoxně v době tlumení produkce nastavením Společné zemědělské politiky EU a značného potenciálu nevyužitých ploch trvalých travních porostů pro extenzivní chovy těchto odolných přežvýkavců se nevyužívá k produkci dieteticky příznivého masa i přesto, že většina Evropských zemí jako je Velká Británie a Německo dováží více masa jelenovitých z Nového Zélandu, než sami vyprodukují, a to včetně myslivecké zvěřiny. Mezi deseti zeměmi, kam se z Nového Zélandu vyváží nejvíce masa jelenů z farem, je jich osm v Evropě. Na Novém Zélandu se ročně porazí na farmách přes 400 tisíc jelenů, ale do Evropy se celkem vyveze kolem 15 mil. tun masa jelenovitých v hodnotě přes 2,5 miliardy Kč (Deer Industry News,4/5 2015). Množství poražených zvířat přesahuje počty chovaných v celé Evropě na farmách, přitom se mu věnuje necelých tři tisíce farem s celkovým počtem přes 1,1 mil. zvířat. To je potenciál, kterého může Evropa využít k rozvoji vlastních farmových chovů jelenovitých, protože poptávka po mase stále roste. Paradox, proč se farmové chovy jelenovitých nerozvinuly v Evropě za posledních 40 let tak dynamicky jako na Novém Zélandu, je dán určitým evropským konzervatismem jak v uvažování, tak tradicionalismu a neochotě veřejné správy k podpoře inovativního a nekonvenčního zemědělství.

V oblasti chovu farmové zvěře je v posledních letech často slyšet i o nejrůznějších výzkumech. Spolupracujete s nějakými institucemi i v tomto směru?

Ano, k podpoře farmových chovů jelenovitých hledáme podporu i skrze výzkum ve spolupráci s Výzkumným ústavem živočišné výroby v Praze Uhříněvsi (VÚŽV), Českou zemědělskou univerzitou v Praze a výživářskou firmou VVS Verměřovice, ale i zahraničními institucemi jako je např. Univerzita Castilla La Mancha ve Španělsku (minerální výživa, parožení), nebo Univerzita Stellenbosh v Jihoafrické republice (kvalita masa). Zmíněný VÚŽV a Univerzita Castilla La Mancha jsou unikátními evropskými institucemi, které mají experimentální farmy s jeleny, které slouží primárně k výzkumu a to na světové úrovni. Obě pracoviště se zabývají potenciálem paroží jako tkáně pro studium regenerace kostní tkáně, dějů souvisejících s osteoporózou, ale i kmenových buněk. V současnosti se zabývají i kvalitou masa jelenovitých. Slovenská privátní farma Xcell se zase soustřeďuje na techniky asistované reprodukce na srovnatelné a v mnohém i lepší úrovni než je běžné u hospodářských zvířat. Zejména maso jelenů a daňků, tedy druhů, které jsou nejčastěji chovány na farmách, by mělo vyžadovat pozornost nejenom spotřebitelů/konzumentů, ale i národních státních orgánů dbajících na zdraví a bezpečnost potravin. Maso těchto druhů bylo konzumováno lidmi před, ale i po počátku domestikace dnes konvenčních hospodářských zvířat, a tím člověk byl a je na jeho trávení evolučně vybaven, ale je známo, že vyhovuje díky minimu tuku a jeho příznivému složení, nejpřísnějším nárokům na výživu a jeho konzumací snižujeme možnost kardiovaskulárních a mozkových příhod. Osvěta zdravotních aspektů a podpora produkce by tak měla být zájmem ministerstev zdravotnictví a zemědělství především v zemích, kde prevalence onemocnění z nesprávných stravovacích návyků a obezity vzrůstá. Mezi tyto země bohužel patří i Česká republika. Když k tomu připočteme i příznivý a vědeckými studiemi prokázaný vliv na správný vývoj dětského mozku, tak pouhé uveřejnění může ovlivnit rozhodování rodičů při výběru masa. Navíc hodnocení složení a senzorické porovnání masa stejně starých jelenů a daňků s hovězím plemenem angus a holštýn na grilovaných plátcích dopadlo ve prospěch jelenovitých, neboť jejich maso bylo křehčí, méně žvýkavé a stejně šťavnaté. To není jediným příznivým aspektem pro farmové chovy jelenovitých. V současnosti probíhají experimenty na minerální výživu, výkrm mladých zvířat, kvalitu masa ve vztahu k výživě a s tím spojenou ekonomiku výkrmu. Nám nezbývá nic jiného, než tyto dobré důvody prosazovat na základě pozitivních příkladů z praxe, jakými jsou u nás v posledních letech dva finalisté soutěže Farma roku ASZ, a také působením na odbornou veřejnost výsledky nezávislých vědeckých studií a jejich aplikací v praxi.

Co byste vzkázali čtenářům našeho časopisu – členům ASZ ČR?

Že si velmi ceníme členství v Asociaci soukromého zemědělství a těší nás být na jedné lodi. Zároveň věříme, že selskému stavu mohou jelenovití nabídnout dobrý doplněk k jejich úspěšnému a život naplňujícímu podnikání.

Welfare zvířat na prvním místě

Nápad přesídlit s rodinou z Prahy na statek v obci Mokrovraty na Dobříšsku zrealizoval stavební inženýr Jiří Řípa ještě v době, kdy netušil, že se zde bude moci věnovat hospodaření opravdu naplno. Psal se rok 1988 a původní vizí bylo využít prostory zakoupené usedlosti k ustájení vlastních koní. Její dnešní podoba svědčí o tom, že pan Řípa využil společně s rodinou všech možností, které s sebou změna režimu přinesla. A to jak ku značnému prospěchu okolní krajiny, tak i českých chovatelů, pro něž jeho farma vyprodukovala v průběhu let řadu velmi kvalitního plemenného materiálu.

Mokrovratská usedlost, kterou za totality využíval Státní statek Dobříš k chovu prasat, utrpěla v té době notnou újmu. „Ve spojení s okolní velmi kamenitou půdou s nízkou bonitou se výrazně extenzivní zaměření farmy vyprofilovalo poměrně záhy. Následovalo proto postupné zatravnění pozemků, získaných koupí či pronájmem od vlastníků, a výběr vhodných zvířat k jejich spásání, která kromě dřevěných přístřešků na pastvinách celoročně nevyžadují ustájení,“ vysvětluje president AFCHJ ČR Václav Pařízek, který byl panu Řípovi a jeho synovi Štěpánovi od počátku nápomocen při rozvoji farmy a dodnes zde má na starosti zootechnický dozor. Farmu po svém otci Jiřím, který před šesti lety zemřel, převzal právě jeho syn Štěpán, který ji s otcem budoval a od prvních chvil byl do jejího provozu zapojen.

Ke spásání zdejší náhorní planiny, naprosto ideální z veterinárního hlediska, byli vybráni nejprve daňci, pořízení ze tří různých českých chovů. Následoval nákup stádečka masného skotu, vybraného kvůli odolnosti ze šumavského chovu, a to býčka plemene galloway a jaloviček aberdeen angus.

Pro doplnění a rozšíření již zavedeného chovu masného skotu a farmového chovu daňků se Jiří Řípa rozhodl pro dovoz u nás dosud neznámého plemene ovcí s velmi dobrými pastevními vlastnostmi, které zužitkuje méně hodnotné rostliny a z toho důvodu ho lze perspektivně využít i k řízené pastvě v chráněných oblastech – ovcí vřesových. Jde o jedno z nejstarších německých plemen ovcí, jehož fylogenetický původ se odvozuje od muflona. Další předností plemene je dobrá kvalita masa s chutí zvěřiny a nízkým výskytem loje.

Dovoz zrealizoval v roce 2002. „Spojili jsme se tehdy se specialistou na chov ovcí, koz a jelenovitých Georgem Palmem z Úřadu pro zemědělství a výživu v Mühldorfu a ten nám zprostředkoval koupi skutečně kvalitního genetického materiálu, podtrženého beranem linie Vřes, který byl bavorským šampionem. Někteří další chovatelé, kteří si z Německa dováželi toto plemeno individuálně, takové štěstí bohužel neměli,“ říká Václav Pařízek.

Obrovský zájem českých chovatelů o kvalitní plemenný materiál vedl Jiřího Řípu a Václava Pařízka, ačkoliv to nebylo jejich původním záměrem, k založení šlechtitelského chovu ovcí vřesových, který byl roku 2009 uznán. Od doby pořízení základního stáda do uznání šlechtitelského chovu bylo z farmy prodáno k dalšímu využití v plemenitbě 24 beránků a 52 jehniček. Jiří Řípa se však rozhodl, že se zaslouží i o zpopularizování výjimečného masa těchto ovcí, které má skutečně zcela specifické vlastnosti způsobené tím, že vřesové ovce nejsou překříženy masnými plemeny. Charakteristickou chuť mladého jehněčího si tak udrží až do věku 12 - 14 měsíců.

Na dobříšském zámku proto společně s dalšími členy Klubu chovatelů vřesové ovce pořádal nejrůznější akce za účelem koordinace uplatnění finálních produktů svých zvířat, a to jak masa, tak vlny. „Jehněčí je naše specialita a nesmí zmizet někde v anonymitě skopového. Musí to být zkrátka značkový výrobek, který má svou určitou cenu,“ říkával Jiří Řípa.

Ovcím vřesovým se na farmě v Mokrovratech daří dodnes, aktuální počet bahnic činí 30 kusů. Kromě stovky daňků a menšího stáda masného skotu (10 matek – kříženek) zde naleznete i 25 jelenů sika Dybowského. Zvířata mají k dispozici šedesátihektarový pastevní areál, k zajištění části krmivové základny slouží i osm hektarů luk, jádro (oves) nakupuje Štěpán Řípa od soukromého zemědělce z okolí. Kromě kvalitního sena, senáže a jádra v zimním období je samozřejmou součástí krmné dávky doplněk minerálů a vitamínů a napájecí voda, která  je na pastvinách k dispozici v cisternách. Pro snadnější manipulaci se stádem praktikují na farmě kontaktní přikrmování, k samotnému odchytu zvířat pak slouží speciální fixační zařízení.

O tom, že welfare zvířat je zde na prvním místě, svědčí i slova Václava Pařízka: „Díky praktikované technologii máme v chovu dlouhověká zvířata. Například zakladatel chovu ovcí vřesových - plemeník Vřes se dožil deseti let a původní bahnice jsme zde měli donedávna. Všechna zvířata tu necháváme v poklidu dožít.“  Přesně tak, jak by si to přál zakladatel farmy Jiří Řípa.

„I do budoucna je naším cílem zachovat zejména zdraví zvířat a obnovovat chovné skupiny. Co se týče odbytu plemenného materiálu, tuzemský trh je v současné době víceméně nasycen a tak zde již příliš prostoru nezbývá. Otevírají se ale nové možnosti v zahraničí, tak se zkusíme vydat i touto cestou,“ uzavírá Štěpán Řípa.

Blýskání na lepší časy

Na Dobříšsku, konkrétně v osadě Chaloupky-Ouběnice, vznikla v roce 2005 jelení farma, která se stala splněným snem mladého nadšeného myslivce Martina Kozohorského a jeho rodiny. Na deseti hektarech trvalých travních porostů a pískovcovitých seskupení s lesním porostem tehdy našli svůj domov dva maďarští jeleni a osm laní, které přivezl z „oboro-farmy“ Boszenfa na maďarsko-chorvatských hranicích. Tu založila na 1.500 hektarech Panonská univerzita v Káposváru a v provozu je tam několik typů chovů jelení zvěře obhospodařovaných na základě různých pravidel a cílů.

Hlavním cílem farmy rodiny Kozhorských byla od počátku zejména produkce plemenného materiálu, a to jak maďarských jelenů, tak muflonů, kteří postupně zdejší chov rozšířili a společně s jelení zvěří tvoří dvě stáda o počtu zhruba 40 zvířat. Plemenný materiál putoval zpočátku hlavně jak na nově založené tuzemské farmy, tak i na ty dříve vzniklé pro zlepšení chovů. Dnes, kdy je již trh poměrně zasycen, obchoduje Martin Kozohorský i se zahraničím, a to Slovenskem, Maďarskem, ale i Pobaltím – Litvou či Běloruskem.

S postupným navýšením obhospodařované výměry o další trvalé travní porosty přibylo na farmu i menší stádo masného skotu plemene galloway a aberdeen angus a vyvstala otázka, jak nejlépe uplatnit hovězí maso, ale i maso farmové zvěře, kterou nelze využívat jako plemenný materiál.

„V tomto směru čeští chovatelé, kterým mnoho let stála v cestě celá řada legislativních nařízení, za svými zahraničními kolegy značně zaostávají. Ve Skandinávii, Německu, Rakousku, ale i dalších státech je skvěle propracovaný systém prodeje zemědělských produktů přímo z farem,“ říká Martin Kozohorský.

Rozhodl se proto, že je nejvyšší čas na změnu. Tou je na konci června letošního roku nově zahájený provoz jatek a bourárny, určených k porážce a zpracování masa skotu, ovcí, farmové, ale i divoké zvěře, a to s ekologickou certifikací. Pan Kozohorský nechal toto zpracovatelské zařízení vystavět v objektu bývalého statku v Ouběnicích, kde společně s manželkou provozují již mnoho let velkoobchod s ovocem a zeleninou.  

Jak vidno, chovatelům farmové zvěře se blýská na lepší časy. „Dlouho mě mrzelo, že neumíme lépe využít potenciál, který nám naše farmy nabízejí. Tak se teď společně s kolegy pokusíme to změnit,“ uzavírá Martin Kozohorský, který do budoucna počítá se spoluprací jak s chovateli farmové zvěře, tak masného skotu, ovcí, ale i myslivci.

Chovatelé farmové zvěře úspěšní v soutěži FARMA ROKU

Chovatelé farmové zvěře se v posledních několika letech s úspěchem zúčastnili prestižní soutěže Asociace soukromého zemědělství ČR Farma roku. Připomeňme si, kteří z nich to byli...

Statek U Dašků – vítěz Farmy roku 2009

V poslední době ve spojení se sedláky stále častěji zmiňovanou diverzifikaci činností dotáhla k dokonalosti rodina Daškových ze Slavětína nad Metují již před několika lety. K nádhernému nově zrekonstruovanému historickému statku patří v současnosti 300 hektarů půdy, na níž kromě klasických plodin pěstují Daškovi také ostropestřec. Na přilehlých pastvinách lze nalézt 250hlavé stádo jelenů. Maso jelení zvěře je zpracováváno přímo na farmě a pochutnat si na něm mohou mimo jiné i hosté penzionu, který patří rovněž ke statku. Další zajímavostí je centrální vytápění farmy a penzionu kotlem, v němž se spalují posklizňové zbytky.

Rod Dašků se věnuje na slavětínském statku sedlačině od poloviny 19. století. K velkému rozmachu hospodaření došlo zejména v období před druhou světovou válkou, kdy nastoupila nová éra chovatelství skotu spojená s kontrolou užitkovosti a výstavbou pastevních areálů v horských a podhorských oblastech. Tehdejší hospodář, dědeček dnešní mladé generace, která farmu v roce 2010 převzala – Ladislav Dašek byl uznávaným odborníkem na chov plemenných býků. To ve spojení s jasným politickým názorem, který po roce 1948 nebylo radno příliš veřejně prezentovat, vedlo roku 1950 k jeho zatčení, odsouzení na 20 let a konfiskaci majetku. Zároveň byla odsouzena a uvězněna na 18 měsíců i jeho žena Marie.

V roce 1974 jim stát nabídl zpětné odkoupení zkonfiskovaného majetku, což s vděkem přijali a zdevastovaný statek postupně obnovovali. K tomu pomáhaly finanční prostředky utržené z prodeje žampionů, které začali mladí manželé Václav a Věra Daškovi o pět let později pěstovat.

Po listopadu ´89 rodina neváhala a začala se připravovat na soukromé hospodaření. Veškeré počáteční úsilí bylo věnováno přestavbě stodoly na pěstírnu žampionů a po vydání vlastních pozemků o výměře 26 hektarů Daškovi na podzim roku 1991 poprvé po čtyřiceti letech na vlastním zaseli. Následovaly stavby hal, rekonstrukce statku, stavba penzionu, zpracovny zvěřiny a centrálního vytápění.

„Důvodem založení farmového chovu jelenů bylo roku 1993 zejména co nejlepší využití svažitých pozemků a hlavním podnikatelským záměrem pak produkce pantů. Po exkurzi do Bavorska, kde jsme měli možnost vidět skvěle fungující systém zpracování masa farmové zvěře a jeho následného prodeje přímo z farmy, jsme se rozhodli přestavět chlév na zpracovnu zvěřiny,“ vysvětluje Václav Dašek.

Chov jelenů, čítající aktuálně 250 kusů na 38 hektarech zaplocených pastvin, má společně se zpracovatelským zařízením a provozem penzionu, který rodina vystavěla zcela bez dotací v letech 2005 – 2006, na starosti dcera manželů Daškových Věra se svým mužem. Rostlinnou výrobu na 260 hektarech po svém otci převzal zejména syn Pavel, pochopitelně s pomocí dalších členů rodiny. Klasické plodiny jako pšenici, žito, řepku a cukrovou řepu doplňuje na padesáti hektarech bylina s mnoha léčivými účinky – ostropestřec mariánský.

Poměrně nedávno byla na farmě vystavěna nová multifunkční hala na uskladnění zemědělské techniky a rostlinné produkce. V plánu je i pořízení nové technologie do bourárny, která by v budoucnu umožnila i prodej vakuově baleného masa. 

Slavětínský statek a s ním spojený rod Dašků si v minulosti zažily opravdu hodně krušné časy. Nezbývá než doufat, že vše zlé je za nimi a nejen současnou pátou generaci, ale i všechny další čeká zcela jiná budoucnost.

Farma Pavla Vokála - bronz ve Farmě roku 2012

Bronzovou příčku v 11. ročníku soutěže Farma roku obsadila farma Pavla Vokála. Ten má společně s rodinou široký záběr činností, které provozuje na své farmě v těsné blízkosti Národního parku Šumava. Ekologicky zde obhospodařuje 1.150 hektarů půdy, jež slouží převážně pro chov osmi set kusů masného skotu. Kromě toho je na farmě také obora s několika stovkami jelenů a daňků. V šesti malých rybnících probíhá chov lososovitých ryb, především pstruhů. Na ideální podmínky horské přírody a extenzivní činnost farmy ideálně navazuje provoz agroturistiky, jejíž součástí je rybářská bašta a moderní penzion vybudovaný z bývalých stájí.

Pavel Vokál zprivatizoval v roce 1993 část bývalého státního podniku Statek Vimperk. Rodinný podnik se rodil doslova z  ruin. Byl to pot i slzy, obrovská zodpovědnost, ale i radost a ničím nahraditelný pocit svobody,“ říká farmář. První velkou stavební prací byla o tři roky později rekonstrukce stáje v Hliništi. „Začínali jsme jako mléčná farma, měli dokonce šlechtitelský chov českého strakatého skotu, ale od tohoto prvotního podnikatelského záměru jsme museli ustoupit. Zejména kvůli zjednodušení systému jsme zvolili chov masného skotu. Prvním plemenem, pro které jsme se rozhodli, bylo francouzské limousine, dnes na našich pastvinách naleznete křížence francouzsko-italské, a to charolais a piemont. V režimu ekologického zemědělství, v němž hospodaříme, jsme museli splnit dvě podmínky, a to výběh pro zvířata, a jelikož jsme v chráněné krajinné oblasti Šumava, tak i zimoviště odpovídající všem parametrům,“ říká farmář. Ve stejném roce převzal pan Vokál po zkrachovalé firmě původní chov jelenů. Dnes jeho chov čítá 250 jelenů a 100 daňků, chovný materiál pochází zejména z Nového Zélandu, Anglie a Maďarska. Věnuje se šlechtění, zvířata do chovu vybírá cíleně. Má samostatné oddělení, kde se testují mladí jeleni, a ohrady, kde připařuje jednoho jelena na skupinu laní.

Na farmě se nachází i dva větší a čtyři menší rybníky. Menší slouží jako chovné rybníky pro plemenný materiál, který se vypouští do Národního parku Šumava, část se prodává rybářům. Větší rybníky jsou určeny na odchov ryb, které putují do obchodů. Jedná se hlavně o pstruhy, okrajově mníky a kapry. Před třemi lety byl u jednoho z rybníků vystavěn srub poskytující možnost ubytování zájemcům o fishing – agroturistiku spojenou s rybařením. Na farmě Vokálových si přijdou na své i milovníci lovu. Je pro ně zajištěna komplexní služba v podobě velkého loveckého srubu o kapacitě deseti osob, na který přímo navazuje jelení obora. Třetí možností ubytování na zdejší farmě, hojně využívané zejména rodinami s dětmi, je klasický penzion se společenskou místností. „Co se týče klientely, orientujeme se převážně na vnitřní trh,“ upřesňuje podnikatel. 

Na farmě je také ustájeno pět koní, určených mimo jiné i k jezdeckým účelům v rámci agroturistiky. Stáje jsou kompletně zrekonstruovány a čekají na realizaci projektu, který nám pan Vokál představil: „Mám poměrně konkrétní vizi projektu nazvaného Putování napříč Šumavou. Jednalo by se o zhruba pětidenní turnusy putování na koních od Lipna po Nýrsko. Naše farma je připravena poskytnout ubytování lidem i ustájení pro koně, zbývá dohodnout další ubytování na trase a získat povolení správy Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava pro hipotrasu. Realizaci tohoto projektu bych si opravdu moc přál.“

V loňském roce byl na farmě zahájen provoz peletkárny, briketárny a přířezovny s pásovou pilou. Aktuálně je připraven projekt na výstavbu jatek a bourárny, určených k porážce a zpracování masa skotu, ovcí, lam, zvěřiny a ryb.

Velkou oporou Pavla Vokála je jeho partnerka Gábina, vřelý vztah k přírodě a zvířatům už se začíná projevovat i u devítileté Gábinky a pětiletého Filípka. „Samozřejmě počítáme s dalším rozvojem farmy, uvědomujeme si, že dobrá rodinná farma se buduje několik generací. A já jsem moc rád, že je pro koho budovat,“ uzavírá Pavel Vokál.

Dančí farma rodiny Friedbergerových - čtvrté místo ve Farmě roku 2013

Čtvrté místo ve 12. ročníku soutěže Farma roku obsadila farma rodiny Friedbergerových v Husinci na Prachaticku. Co ji charakterizuje? Stádo sedmi stovek daňků, jeleni, masný skot plemene aberdeen angus, chovný rybník s pstruhy duhovými a 230 hektarů převážně luk a pastvin v předhůří Šumavy. Snad jen nadšení, elán a vitalita majitele farmy umožňují zvládat hospodářství takového rozsahu, různorodosti a odbornosti zahrnující spolupráci na nejrůznějších vědeckých výzkumech v oblasti genetiky jelenovitých. Pavel Friedberger s rodinou má však i smělé plány do budoucna, a to vybudovat nejen nové zázemí farmy, ale i zpracovatelské zařízení na veškerou faremní produkci včetně ryb a prodej ze dvora.

Pavel Friedberger a jeho rodina se farmovému chovu jelenovitých ve městě Husinec, ležícím na břehu řeky Blanice na Prachaticku, věnují již více než dvacet let. Zhruba 230 hektarů pastvin ve zdejší zvlněné krajině severozápadní části předhůří Šumavy spásá nejen několik stovek daňků, 65 jelenů, lamy a mufloni, ale i více než sto kusů masného skotu plemene aberdeen angus. Několik stovek daňků na padesátihektarové výměře se nachází také na farmě u Kardašovy Řečice na Jindřichohradecku, kterou zde hospodář spolu s menším stádem v roce 2004 zakoupil. 

„Na části pozemků, kde nyní naše rodina hospodaří, vysázel můj táta v roce 1949 sad. Když nám ho o 19 let později nějakým zázrakem vrátili, vštěpoval mi otec zásady správného hospodaření, které se mi v počátcích mého podnikání v devadesátých letech náramně hodily,“ vzpomíná pan Friedberger. Tehdy ho nadchl farmový chov daňků, se kterým se seznámil v sousedním Německu, u nás však byl v té době teprve v plenkách, zejména legislativně. „Začaly dlouhodobé a neutuchající problémy s Ministerstvem zemědělství ČR, z jehož strany byl vyvíjen velký tlak na likvidaci farmových chovů jelenovitých. Předmětem sporů se stalo, zda mají tyto chovy spadat do oblasti hospodářských zvířat, jak je tomu běžné ve vyspělých státech, nebo pod myslivost, ačkoliv se zde právo myslivosti vykonávat nesmí,“ říká farmář a dodává: „Povolení k farmovému chovu daňků jsem byl v letech 1993 až 1995 nucen řešit s ministerstvem soudní cestou.“

Na počátku bylo 23 hektarů pozemků a nákup osmdesátky daňků z bývalého JZD Čejč, pak již navyšování výměry pronájmem a koupí a rozšiřování stáda. Hlavním účelem je produkce chovných, ale i jatečných zvířat. V chovu jsou ve spolupráci s Výzkumným ústavem živočišné výroby prováděny nejrůznější pokusy. Před pěti lety zde proběhla i první inseminace daňků v ČR s cílem tvorby linií a produkce chovných samců.

„V budoucnu se kromě plemenného materiálu hodláme více zaměřit i na jatečnou produkci. Naším cílem je nejen vybudování nového zázemí farmy, ale i zpracovatelského zařízení na veškerou produkci farmy a přímý prodej konečnému spotřebiteli. Poptávka po kvalitním mase stále stoupá, nespornou výhodou farmového chovu je navíc možnost celoroční dodávky bez omezení. Vzhledem k věku porážených zvířat (u daňků v 15 až 18 měsících, u jelenů již od šesti měsíců) si maso zachovává velmi jemnou strukturu, má nízký obsah tuku a cholesterolu a naopak vysoký obsah bílkovin, omega-3 mastných kyselin a železa. Je přece zbytečné, aby čeští spotřebitelé byli odkázáni na maso z chovů z Nového Zélandu, když si kvalitní, bezpečné, s garancí původu a věku poraženého zvířete mohou zakoupit u nás,“ myslí si Pavel Friedberger.

Další z podnikatelských aktivit pana Friedbergera, které se začal věnovat před čtyřmi lety, je chov pstruhů duhových. „Chov ryb je v našich podmínkách přímo ideálním způsobem, jak rozšířit podnikání. O pstruhy je u nás velký zájem, jejich produkce nestačí v žádném případě pokrýt poptávku. Ačkoliv se v tomto směru naše farma řadí ještě mezi začátečníky, budoucnost vidím slibně. Zatím máme jeden chovný rybník, dvě nádrže a líheň. V roce 2012 se nám podařilo odchovat první generaci pstruhů, nyní máme za sebou již tři úspěšné výtěry,“ raduje sehospodář a dodává: „V průběhu více než dvaceti let svého zemědělského podnikání jsem došel k názoru, že diverzifikace je velmi potřebným a ideálním způsobem, jak stabilizovat příjmy a vřele ji doporučuji všem sedlákům.“

Chod farem včetně nové aktivity – chovu ryb, zajišťují kromě pana Friedbergera ještě tři zaměstnanci, výrazným pomocníkem je ale zejména syn Pavel, který má na starosti rostlinnou výrobu a veškerou zemědělskou techniku. „Základem je ale klidné rodinné zázemí, které mi již řadu let poskytují manželka s dcerou. Člověk může mít tisíce dobrých nápadů, ale bez jistoty fungující rodiny je lze úspěšně realizovat jen stěží. Věřím, že za jejich podpory se mi podaří naplnit všechny smělé plány, které s naší farmou do budoucna mám. V rámci chovu jelenovitých je pro mě důležitý i motivující kontakt se stejnými nadšenci, které jsem našel v Asociaci farmových chovů jelenovitých, jejímž jsem již řadu let členem,“ říká Pavel Friedberger a dodává: „Velkým přínosem pro naši organizaci, Asociaci farmových chovů jelenovitých, byl před třemi lety její vstup do ASZ. Obě sdružení spojují společná témata a zájmy, což je dáno podobným způsobem podnikání a „viděním“ světa jejich členů. Díky asociaci a jejímu působení v Antibyrokratické komisi MZe se podařilo prosadit zásadní změny veterinárního zákona, které umožňují domácí porážky jelenovitých na farmách, o které AFCHJ dlouhodobě a bezúspěšně usilovala. Oproti předešlému několikaletému členství v Agrární komoře, které nemělo valného významu, je to až neskutečný rozdíl,“ upozorňuje farmář.

Šárka Gorgoňová