Historie versus současnost, zatím nerozhodně

Při pohledu na historii, kterou sdílí řada selských rodů, mnohdy kolem 400 let, a při pohledu na historii čtyřletých volebních období ministrů zemědělství by se mohlo zdát, že tradice by měla mít navrch. Ano, měla, pokud by „oni krátkověcí, čtyřletí“ úředníci netoužili zanechat po sobě nesmazatelnou stopu. Však se to povedlo, a jak, již ministrům komunistických vlád, a to během 40 let vlády KSČ, bohužel. A nyní se již přes 25 let soukromí zemědělci snaží o nápravu. Ale neusilují o návrat zpět, hledí dopředu. Na začátku devadesátých let bylo jejich organizací Sdružení soukromých zemědělců, od roku 1998 je reprezentuje Asociace soukromého zemědělství. Od samého počátku byl u všeho Josef Stehlík, sedlák ze středočeské starobylé obce Chodouň a současný staronový předseda Asociace (třetí volební období). I u něj platí, že 400 let zavazuje. Asi 16 let se známe a mohu potvrdit, že je tomu tak. Nejen proto jsem jej požádal o rozhovor.

Váhal jste po roce 89, zda se pustit do sedlačení?

Neváhal. Byla to jednoznačná volba: ano. Od roku 1666, nebo snad už 65, zde na statku Stehlíci hospodařili. Až do kolektivizace. Mám to i ze strany mé matky, ta pocházela z hospodářství v nedalekém Černíně. Rozhodování bylo jednoduché. Jakmile bylo zřejmé, že se začnou uplatňovat restituční a transformační zákony, rozhodli jsme se s rodinou, že do toho půjdeme. A i s dnešními zkušenostmi bych se tak rozhodl znovu. Přitom jsme z počátku nevěděli, jak to všechno budeme zvládat, přebírali jsme například techniku vesměs vyřazenou. Hodně nám pomohlo krátké období tzv. Kubátových dotací. Pak jsme si brali úvěry, na dnes nepředstavitelných 20 %.

A dnes? Už nemáte žádné dluhy?

Staré úvěry máme splacené, vlastníky, kteří nám přenechali svoje podíly, stoprocentně vyplacené, ale… V současné době nás nejvíce zatěžují hypotéky na pozemky, protože jsme nakoupili 100 hektarů zemědělské půdy, což je více než třetina obhospodařované výměry. Celkem hospodaříme na 280 hektarech, máme 50 dojnic, uvažuji o biomléku, je o ně zájem. Do půl roku budeme mít řešení. Dále vyrábíme pelety z rostlinných odpadů pro malé elektrárny. Provozujeme několik kotelen na biomasu v okolních obcích, prodáváme teplo. Máme i malé agroubytování.

Již na počátku devadesátých let se začínaly formovat profesní komory, svazy podnikatelů a soukromí zemědělci shledali tento trend jako dobrý, lépe řečeno absolutně nutný v nové politické situaci. K tomu Josef Stehlík říká…

Již ve Sdružení soukromých zemědělců jsme v předsednictvu zaznamenávali názorové střety s Agrární komorou a situace zrála tak, že jsme spolu se zemědělskými podnikateli a Svazem vlastníků půdy založili v roce 1998 Asociaci soukromého zemědělství (ASZ). Podařilo se nám zakotvit v prostředí nevládních organizací. Rozrostli jsme se v profesní organizaci. Ze začátku jsme hledali cesty, kudy a jak vyjít z minulosti s jistou nostalgií, a jak se začlenit do současné doby. Podařilo se nám prokázat, že máme ve spektru profesních organizací nezastupitelné místo. Navázali jsme spolupráci s dalšími nevládními organizacemi, které mají podobný názor a podobné vidění zásadních otázek jako my. Od počátku jsme také měli své lidi na důležitých místech, Stanislav Němec byl poslancem parlamentu, tajemník Michal Pospíšil pracoval pro poslance Papeže. Zejména za ministryně Mileny Vicenové a ministrů Petra Gandaloviče, Ivana Fuksy, a Petra Bendla zanechala Asociace na ministerstvu zemědělství významnou stopu. Byl jsem například poradcem ministrů a mohu potvrdit, že s ASZ se počítalo jako s relevantní nositelkou vizí. Nacházeli jsme cestu, jak témata statků, hospodaření, malého podnikání, i tzv. prodeje ze dvora, uvádět do života. Samozřejmě jsme museli ministry vždy umět přesvědčit, projít oponenturou a naše návrhy obhájit.

A jak je tomu dnes?

Současný ministr zrušil místo našeho zástupce ve svém sboru poradců. Smutné je také, že dnes ministr zavádí to, co jsme již dávno prokázali jako nefungující. Nu, a když se konečně zjistí, že opatření opravdu nefunguje, je už pozdě. Dnes mi chybí snaha nacházet řešení. Nehledají se totiž řešení vzájemnou debatou, hledají se pouze podpůrné hlasy, které umožní něčí návrh prosadit.

Za minulých ministrů jsme sice pracovali se stále novými lidmi na ministerských postech, ale vždy jsem zaznamenával snahu nacházet cestu. Dnes se na ministerstvu setkáte s celou řadou dobrých názorů, ale zároveň i mnohdy s neochotou přijmout něco nového. Možná je za tím obyčejná lenost, ale dost možná, že i definitiva, které úředníci dosáhli.

Soudím, že se dnes jaksi opomíjí skutečný život, a když něco vázne, neřeší se to včas. A když už, tak nesystematicky. Podstatné věci se neřeší, spíše se medializují nepodstatné, často banální dávno prověřené pravdy, nebo se uvádí, co ministerstvo udělalo, ale při bližším pohledu tomu tak ve skutečnosti není. Uvedu příklad: od loňského roku se bavíme o krizi při obchodování s mlékem. Na podzim2015 byla vyjednána podpora, v podstatě symbolická, ale sedláci ji obdrželi až po půl roce. Stejně tak tomu bylo s podporou na škody způsobené suchem, více než po roce. U těchto tzv. krizových balíčkům mělo přece jít především o rychlost, a až potom o objem. Zkrátka účinná pomoc nepřichází včas, snad se očekává, že problém tak nějak vyšumí.

V podstatě to je ale pravda, sedláci to přece přežijí a poradí si, takže argument pro další váhání při poskytování podpor je na světě.

To je pravda, hraje se o čas a také na city veřejnosti, a přitom si odpovídající lidé nechtějí uvědomit, že opožděně poskytnutý příspěvek nepřináší žádoucí výsledek. 

Ovšem to souvisí obecně s celým vztahem vlády, všech rezortů, k daňovému poplatníkovi a souvisí to také s kontrolami dozorových orgánů či finančního úřadu. Předpisy se stále mění, úředníci si je také vykládají nejednotně, rozhodují raději striktněji, přísněji, podle zásady, co kdyby zase někdo náhodou kontroloval mě, tak aby nenašel důvod mě z mého pěkného místa vyhnat. Za každou banalitu při kontrolním zjištění musí následovat sankce. A aparát se tím zahlcuje, všechno musí zúřadovat, místo aby se vymýšlela možnost nápravy. Což je, podle našeho názoru, proti samotnému cíli a smyslu kontrol – zlepšit stav!

Říkám tomu balkanizace státní správy. Úředník je jakýmsi spojením mezi nebem a zemí a na rozdíl od úředníka německého nebo rakouského není nápomocný dozorovanému. Úředník a zemědělec by měli být partneři. Sedlák musí zvládnout všechno, všechny procesy, na rozdíl od kontrolora „specialisty“. Vždy je vůči němu v pozici velmi nejisté a vždy je zranitelný. Takovýto výkon státní správy je špatný a s takovým nebudeme nikdy souhlasit.

Ale tento trend vždy začíná od ministra, a tím myslím jakéhokoli rezortu. Bohužel jde o politické nastavení. A je špatné, když se místo snahy o změnu tohoto nastavení, stanovení pravidel, jenom hledají protekce, kamarádi, kteří by nějak nepomohli!  Situace se nezlepšuje.

Na druhou stranu musím říci, že se s celou řadou úředníků dá mluvit, a nacházet řešení, mimo jiné třeba i na financích, vědí totiž, že s ASZ se musí počítat, a nelze si uzavírat vrátka do budoucnosti.

Jak tedy pomoci, a je vůbec třeba pomoci ze strany státu?

Za prvé by stát měl pomáhat tím, že nebude škodit podnikání obecně. Nadměrná státní byrokratizace je obecným jevem ve všech oblastech podnikání. Ale stát sám deklaruje, že chce pomáhat! Snad by tedy stačilo, kdyby po kontrolních úřadech a orgánech požadoval lidský, možná lépe řečeno „racionální“ přístup ke kontrolovaným.

Mám dojem, že mnozí sedláci určitý segment podnikání raději opustí, než by podstupovali stále další a další rizika buď šikany, nebo třeba i toho, že nedosáhnou na proklamované dotace. Je tomu tak například u chovu hospodářských zvířat. Mnohem jednodušší je orat, sít a sklízet. Chovatel je nejvíce ohroženým druhem, ohroženým orgány státní správy.

A za druhé, když jsem zmínil dotace, měly by se zcela odpoutat od produkce. Měly by se směrovat na plnění mimoprodukčních funkcí zemědělství, je to určitá forma státní zakázky. Za to dostat odměnu. Za šetrné obhospodařování krajiny, chování přežvýkavců v nastaveném maximálním zatížení na pastvinách. Jestli se při tom vyrobí mléko, či obilí, to už je jiná věc, to už je věc zemědělce, i to jak je prodá.

Ale o tom se již hovořilo na počátku devadesátých let, mimo jiné například na seminářích Školy obnovy venkova, že toto by měl být ideál.

Ano, a jak vidíte, stále jsme ideálu hodně daleko. Hrozí znovu, že když stát opět začne do podnikání takto vstupovat, a podporovat produkci, dostává se do situace, kdy nese odpovědnost za „nadprodukci“, tj. za odbyt, a to znamená další intervence, státní odkupy. To je cesta do nikam! Navíc, je-li praktikována takováto podpora, každý odběratel zemědělce si ji také započte částečně do své kalkulace nákupní ceny. Bohužel to je výsledkem práce velkoagrární lobby, která má zájem podmiňovat dotace produkcí, jenže to je cesta do pekel. Příklon k podvazování dotací produkcí, to je špatná cesta.

Od počátku vzniku Asociace soukromého zemědělství hovoříte o paměti a o nutnosti se z ní poučit. A nyní, po více než dvaceti letech, už „vznikla“ další historie, která tu komunistickou a ještě starší zatlačuje do pozadí. Na co z té starší pamatovat i dnes a brát to třeba jako varování?

Za velké plus považuji letošní uspořádání výstavy o násilné kolektivizaci v Národním zemědělském muzeu, na které se Asociace také významně podílela. Postrádám ale nové uchopení padesátých let, tak, aby tuto situaci všichni dokázali pochopit v celé šíři. Bylo by přínosné popsat vypovídajícím způsobem, jaký byl vliv sedláků na rozvoj společnosti za války, a také po válce. To není popsáno dodnes. Jak sedláci ovlivnili politiku, jak se účastnili odboje. Jak prospěšný byl vliv židovského kapitálu a statků na rozvoj zemědělství, ale především zpracovatelského průmyslu a agrárního obchodu za první republiky. Reálně popsat roli hospodářských družstev, která měla význam zejména lokální. A zmínit i vliv českých Němců před válkou na úroveň zemědělství v tehdejší Československé republice.

Dnes jsme v situaci, že právě německé a rakouské firmy, například mlékárny a jatka, pomáhají nastavit srozumitelné a fungující obchodní podmínky. Řada zemědělců prodává mléko německým a rakouským firmám a týká se to i jatečných zvířat. A tyto firmy plní své závazky a platí! Bez tohoto vlivu by byli naši producenti rukojmím místních monopolů. Shrnu-li to, není dobře zůstat v uzavření jen v našem českém světě.

Co je podle vás to hlavní, co se Asociaci soukromého zemědělství za dobu její existence povedlo?

Především to, že se vážnými tématy pro politiky i společnost staly pojmy a témata: voda, půda, zpracování na statku a lokální prodej, rodinná farma. Když jsme o těchto věcech někdy v roce 1997 hovořili, mnohým se zdálo, že to nemáme v hlavě v pořádku. Ale začalo se jednat a vysvětlovat, vytvářela se pravidla. A v tom vidím hlavní přínos Asociace, že přináší a nastoluje témata a má vize, které se v průběhu let ukazují jako správné, životaschopné a prospěšné, nejen sedlákům, ale celé společnosti.

Za velký úkol pak považuji úsilí přesvědčit veřejnost, že pokud se jedná o podpoře, tj. dotacích, tak by měly směřovat tam, kde to společnosti něco přináší. Chránit půdu, bránit erozím. Usilovat o to, aby podnikatelé nebyli zatěžováni dalšími a dalšími byrokratickými požadavky. Například, to si už dnes nikdo ani nepamatuje, jsme zabránili v době vstupu ČR do EU snaze zavést povinnost pro žadatele z PRV přecházet na podvojné účetnictví, atd.

Možná bych ještě měl zmínit výhrady k nově nastaveným pravidlům pro poskytování podpor z Programu rozvoje venkova. Například 150milionové projekty nejsou projekty, které rozvoji venkova prospívají. Naopak. Jednak jdou jinam, ne do konkrétního místa, navíc neadekvátně zatěžují území pracovně, nemluvě o negativním vlivu na infrastrukturu. Rozdělit třeba takovouto částku na 30 projektů po 5 milionech ve 30 vesnicích, to by opravdu něčemu na venkově prospělo. I tvorbě pracovních míst. Je třeba se bránit falešné argumentaci velkých firem, a to je také úkol Asociace soukromého zemědělství.

Máme před sebou ještě mnoho úkolů, ale povedlo se toho opravdu hodně. Budeme pokračovat i s tím, že jsme si vědomi, že mnohdy nedojdeme okamžitého pochopení, ale čas, historie, nám dává za pravdu.

Vlastně jste odpověděl i na to, na co jsem se chtěl zeptat na závěr. Na jednu stranu by pamětník mohl s Waldemarem Matuškou zanotovat, že „to všechno vodnés čas…“ ale na druhou stranu lze konstatovat, že minulé se sice už opravdu nevrátí, ale že přesto nelze na historii zapomínat, chce to na ni volně navázat a hlavně se z ní poučit. Z té dávné, ale i z té před včerejší či včerejší.

Nezbývá tedy než poděkovat za milý a otevřený rozhovor a popřát sílu, energii a pevné nervy.

Josef Duben

Rozhovor právě vyšel v časopise Selská revue (č. 5/2016), který je 8x ročně distribuován prostřednictvím České pošty výhradně členům Asociace soukromého zemědělství ČR.