Kterak poník šlápl kolchozníkovi na kuří oko

V říjnu se na 7. jednání pracovní skupiny Ministerstva zemědělství pro přípravu opatření LFA po roce 2018 opět připomněla Agrární komora s neodbytným nápadem vyřadit koně ze seznamu zvířat, která jsou započítávána do intenzity chovu zvířat. Přestože toto téma bylo již víceméně uzavřeno s pro autora tohoto nesmyslu naštěstí negativním výsledkem, Agrární komora se nevzdává a pokouší se z výpočtu vyřadit alespoň „poníky“, kteří podle jejího názoru nevykazují žádnou produkci.

Když odhlédneme od faktu, že podpory LFA jsou součástí Programu rozvoje venkova a jejich smyslem je kompenzovat přírodní znevýhodnění v určitých oblastech – tedy o podpoře produkce ani slovo, je zajímavé se zamyslet, jak by navrhovatelé chtěli odlišit „poníky“ od ostatních koní.

Definice „poníka“ totiž vlastně neexistuje, a tak je těžké si představit, podle jakých kritérií by se rozhodovalo, zda kůň je ještě způsobilý k zápočtu, nebo není. Jednou z možností by byla například kohoutková výška, která se používá pro rozlišení pony v rámci sportu – hranice zde je 148 cm. Kohoutková výška u dospělých koní se zjišťuje standardně při zápisech do plemenné knihy, které ale absolvují pouze čistokrevní koně, jejichž majitelé mají zájem je zařadit do chovu. Zdaleka se tedy nejedná o všechny koně. Změření těch ostatních by si majitel musel zřejmě zajistit individuálně, což samozřejmě znamená poplatek za práci inspektora + jeho cestovní náklady, a to rozhodně nespraví pár stokorun.

Druhou možností je rozhodovat o zařazení do kategorie „poník“ podle plemenné příslušnosti. Jistě by šlo vybrat některá plemena, která by se dala šmahem zařadit mezi poníky, pak je tu ale nemalá skupina plemen, která mají, pokud se týče velikosti i hmotnosti, poměrně velký rozptyl a ocitají se na rozhraní pony plemen a plemen tzv. velkých koní – například poměrně rozšíření haflingové či huculové. Právě tato plemena jsou přitom velmi často využívána v agroturistice, která rozhodně spadá mezi činnosti podporující rozvoj venkova a MZe jí opakovaně deklaruje podporu. Navíc právě tito „malí koně“ jsou nejčastěji chováni drtivou většinu času na pastvinách, protože se jedná o nenáročná zvířata, jejichž původním využitím byla právě práce v zemědělství. Pak je tu ale ten největší zádrhel – co s koňmi bez plemenné příslušnosti, tedy s různými kříženci nebo koňmi, kteří nemají doložený původ a tedy je nelze zařadit k žádnému z oficiálně uznaných plemen? Těchto koní je totiž podle čísel Ústřední evidence koní téměř třetina, takže rozhodně ne zanedbatelné množství. Jak by jejich majitelé dokládali, že to nejsou „poníci“? Prostoru pro fantazii a kreativitu úředníků se zde nabízí opravdu hodně a chovatelé koní to jistě velmi ocení…

A kdyby evidencí nebylo málo, mohli by doplňkově ještě majitelé koní dokládat, že jejich zvířata nějak „přispívají svou užitkovostí“, jak navrhují diamantové mozky z Iniciativy zemědělských a potravinářských podniků. Tam by se milovníci kolonek a výkazů teprve vyřádili.

Pokud máme prostřednictvím dotací, které k nám putují z Bruselu podporovat rozvoj venkova, jak stojí v samotném názvu programu, tak je ostuda, že někoho vůbec napadne vyřazovat koně, kteří jednoznačně k zachování života a nejrůznějších činností ve venkovském prostoru přispívají už tím, že poskytují řadu pracovních míst napojených nejen přímo na péči o samotná zvířata, ale spojených se službami, které se ke koním váží, ať je to agroturistika, sport, práce v lese nebo hiporehabilitace. Důležité jsou ale i jiné aspekty chovu koní, například výchova dětí ke vztahu k venkovu a zemědělství (a zrovna zde svou „užitkovostí přispívají“ právě poníci) nebo prostě jen to, že pasoucí se koně vypadají v krajině zkrátka dobře. V neposlední řadě koně bez diskuse přispívají k údržbě krajiny, protože k jejich chovu jsou potřebné především extenzívně ošetřované travnaté plochy, které do oblastí LFA tak nějak přirozeně patří víc než lány kukuřice nebo řepky.

To opravdu těch relativně pár koní, kteří jsou započítáváni do zatížení jen asi 1,5 % ploch LFA, tolik vadí obřím podnikům, které vsadily na intenzívní rostlinnou výrobu, provoz obřích bioplynek, intenzívní chov prasat a skotu, že se jim návrh nezdá postavený na hlavu? Ministerstvo zemědělství by mělo řešit spíše skutečné problémy, které vyvolává právě průmyslový a odosobněný způsob hospodaření, a kterými celý venkov už dlouhá desetiletí trpí, a ne absurdní stížnosti agrárních bossů na to, že se do zatížení započítávají poníci. Zdá se, že některý z nich ale šlápl někomu z kolchozníků na kuří oko…

Ing. Veronika Jenikovská,

členka Českého svazu chovatelů haflingů (členská organizace ASCHK ČR)