Virtuální ekonomika 21. století

Období letních prázdnin se někdy v novinářské hantýrce přezdívá „okurková sezóna“, to je jakési období sucha (ano, sucho netrápí jen zemědělce), kdy zdroje pro zaručené senzace a palcové titulky poněkud vysychají a kdy sami čtenáři potřebují vypnout a odpočinout si od neustálého přívalu více či méně kvalitních informací. Parlament a vláda si přes léto (tedy alespoň jeho část) bere prázdniny a nebýt letošní poněkud ospalé hry na „třetího“ mezi Hradem, premiérem a předsedou koaliční ČSSD, do které se za postranní čarou občas zapojil nějaký další aktér v podobě aktuálního ministra kultury či ministra kultury „čekatele“, nebylo by v letních měsících o čem psát. První dějství okurkové opery, jak se zdá, máme z větší části za sebou a již brzy nás jistě čeká nás pokračování na téma rozpočet. O tom ale někdy jindy.

V době okurkové sezony, která navíc částečně koresponduje s dobou žní, totiž ještě novináři rádi píší o zemědělství, ať už se jedná o porovnání předběžného výsledku sklizně s víceletým průměrem, o věčný „evergreen“, tedy sucho, nebo ceny potravin. Těm bych se chtěl v dnešním komentáři právě věnovat. Není nad to lidi zvednout ze židlí, v době letních prázdnin spíše z lehátek (ať už těch suchozemských nebo v letních měsících těch vodních) pořádným palcovým titulkem o zdražování. Často se tak dočteme o zemědělcích, kteří prostě jen tak „z plezíru“ zdražují potraviny. Ve skutečnosti přitom cena zemědělských výrobců, tedy cena, za kterou zemědělci prodávají „prvnímu nakupujícímu,“ výrazně neroste. Co všechno cenu potravin v dnešním světě ovlivňuje? Pojďme se na to podívat očima ekonomické teorie.

Základní ekonomické poučky o vztahu nabídky a poptávky (na volném trhu) by měly napovídat skutečnosti, že vzhledem k extenzifikaci výroby, klimatické změně a poměrně významné ztrátě soběstačnosti v České republice, růstu mezd, nárůstu populace ve světě a nárůstu střední třídy ve světě bude docházet k postupnému zvyšování cen potravin (přeci jen i dovoz potravin něco stojí) a hlavně k zvyšování cen zemědělských výrobců. Tak by tomu samozřejmě také bylo, pokud bychom neoperovali v rámci jednotného trhu Evropské unie (vždy je možné potraviny dovést z míst, kde existuje nadvýroba) a nemohli bychom zemědělcům formou dotačních podpor alespoň částečně (v některých zemích daleko výrazněji než v ČR) kompenzovat narůstající výrobní náklady (o tom v závěru komentáře). Ekonomická teorie v souvislosti se vztahem nabídky a poptávky hovoří o tak zvané tržní rovnováze (ekonomickém ekvilibriu), které je dosaženo, když se protínají pomyslné křivky poptávky a nabídky. V takovém okamžiku je na trhu dostatečná nabídka zboží a zákazník má jistotu, že zboží bude dostatek a to za cenu, kterou je ochoten zaplatit. Na straně prodejce (výrobce) zase nedochází k převisu nabídky, tudíž se nevytvářejí přebytky, které je nutné skladovat (nebo u zboží podléhajícímu zkáze likvidovat). Tržní rovnováha znamená také rovnovážnou cenu, tedy cenu, která odpovídá rovnovážnému stavu nabídky a poptávky. V okamžiku, kdy se cena nad tuto úroveň zvýší, ochladne také poptávka, zatímco snížení ceny pod tuto úroveň zase poptávku nabudí. Teorie tržní rovnováhy nicméně předpokládá volný trh, kde cenu určuje (v ČR v období 90. let poněkud zprofanovaná) neviditelná ruka trhu. Co ale dělat v případě, kdy maloobchod s potravinami z velké části tvoří prodej v rámci velkých obchodních řetězců v kombinaci s přeprodejem tohoto zboží v menších provozovnách?

Jako jeden příklad za všechny uvedu aktuální téma cen brambor, u kterých byla meziročně zaznamenána nejvyšší inflace, a kde se „farmářská cena“, respektive cena zemědělských výrobců pohybuje zhruba na třetině ceny pro spotřebitele. Otázkou samozřejmě zůstává, do jaké míry se na konečné ceně podílejí náklady obchodního řetězce na pronájem a údržbu provozovny, amortizaci stavebních nákladů, energii, pracovní sílu, riziko v podobě neprodeje části zboží podléhajícího zkáze a tak dále, a do jaké míry oněch zhruba 17 korun na kilu brambor tvoří čistá marže. U brambor existuje do jisté míry možnost prodeje ze dvora, kdy zemědělec může brambory prodávat sám za cenu „farmářskou“, která pokryje jeho náklady s přiměřenou marží, nicméně většina spotřebitelů není zatím ochotna touto cestou jít a u jiných zemědělských komodit je prodej většiny zemědělské produkce ze dvora nereálný. Kdyby se zvýšila nabídka zemědělských komodit z alternativních zdrojů (mimo řetězce), lze předpokládat, že by „zafungovala“ neviditelná ruka trhu a rovnovážná cena by se přiblížila ceně farmářské (řetězce by byly nuceny zlevňovat).

Slabinou klasických ekonomických teorií je, jak jsem uvedl dříve, předpoklad existence volného trhu na jedné straně a předpoklad racionálního chování ekonomických aktérů na straně druhé. Ačkoli ekonomie do značné míry operuje s matematikou a řada modelů se o matematické výpočty a teorémy s úspěchem opírá, je ekonomie často řazena mezi vědy společenské právě s ohledem na roli, kterou při chování jednotlivých aktérů hraje psychika. Římský filozof, osvobozený otrok syrského původu, Publilius Syrus (84-43 př.n.l.), je autorem známého citátu „Všechno má takovou cenu, jakou je kupující ochoten zaplatit“ (mimochodem je také autorem citátu „dluh je otroctvím svobodného člověka“, což určitě ocení každý, komu na krku visí hypotéka). Publilius Syrus tak zhruba 18 století před teoretiky klasické ekonomie, kteří definovali vztah nabídky a poptávky a neviditelné ruky trhu, dobře vystihl poněkud nevyzpytatelnou neznámou, která do vztahu rovnice nabídky a poptávky vstupuje, tedy lidskou vůli a touhu. Zdánlivá hodnota, kterou věcem člověk z toho, či onoho důvodu přisuzuje, má totiž na tvorbu ceny někdy větší vliv než skutečnost, zda je toho málo nebo hodně. Jako příklad mohou částečně sloužit tak zvané kryptoměny, které se za pomoci i pro sofistikovaný hardware a software velmi složitých výpočtů „těží“ s tím, že jejich „těžba“ se postupně stává stále náročnější a zdlouhavější, čímž kryptoměny simulují klasické komodity jako např. drahé kovy, kterých těžbou postupně ubývá. Podobně fungoval tak zvaný „zlatý standard“, kdy ještě na začátku 20. století byl americký dolar „podepřen“ skutečně existujícím zlatem a do oběhu nebylo možné emitovat další bankovky, pokud by nebyly takto zlatem garantovány. Postupně však nejen zámořská monetární politika opustila od tohoto principu a dnešní hodnota dolaru se odvíjí nejen od hospodářského výsledku Spojených států, ale také od důvěry v její hospodářství jako celek.

Když jsme u slova důvěra, velké množství lidí důvěřovalo a důvěřuje značce Facebook, která však s osobními údaji svých uživatelů často (alespoň podle toho, co vyplavalo na povrch) často nenakládala úplně „košer“ a citlivé údaje dokonce zpeněžovala. Pokud by si někdo myslel, že citlivým údajem je jen jeho jméno nebo datum narození, případně jeho fotografie, není to úplně pravdou. Facebook si totiž na každého uživatele (dokonce i na neuživatele, které si vytváří díky přístupu do mailových schránek registrovaných uživatelů) vytváří profil, jehož úkolem je z nevyzpytatelné proměnné, tedy z lidské vůle a tužeb vytvořit matematické modely, které zadavatelům reklamy usnadní přesné zacílení na potenciálního kupce. Všechno co o sobě prozradíme, všechno, co zveřejníme, místa, která jsme navštívili, kde, jak dlouho a s kým jsme trávili čas, to všechno usnadňuje vytváření naší osobní složky, která patří panu Zuckerbergovi, a ke které dostane přístup kdokoli, kdo dobře zaplatí. Facebook kdysi na své úvodní stránce hrdě hlásal, že je a bude vždy zadarmo. Aby také nebyl. Jeho uživatelé nejsou jeho zákazníky, jsou obchodovatelnou komoditou. Kráva nebo prase za „hotel“ u farmáře taky neplatí. V tomto případě sice jako uživatelé Facebooku neskončíme na jatkách, ale skončíme u toho správného zadavatele reklamy, kde necháme často trochu víc peněz, než by bylo nutné "jen" za dobrý pocit z toho, že jsme si koupili něco, co zapadá do našeho životního stylu nebo do našich představ o životě. Do jaké míry si tyto představy vytváříme sami a do jaké míry jsme do nich manipulováni podněty zvenčí zůstává otázkou.

Nicméně teď zpátky k zemědělství, v každé debatě o tom, proč se zemědělství daří, tak jak se mu daří, narážíme vždy na nízké ceny zemědělských výrobců a narůstající náklady. Nízké ceny zemědělských výrobců nejsou způsobeny jen konkurencí v daleko větší míře dotovaných zemědělců z dalších členských zemích EU a cenovou politikou obchodních řetězců (i když to hraje velkou roli), ale také preferencemi společnosti, která často neváhá utratit v případě mladé generace peníze za virtuální zboží (například lepší zbraň do počítačové hry nebo spořič obrazovky do mobilního telefonu), v případě starších generací např. za zázračné hrnce či harmonizační přikrývky. To je samozřejmě trochu nadsázka, nicméně to ukazuje na propastný rozdíl mezi tím, jak jsou ceněny skutečné potřeby člověka (potraviny) a potřeby odvozené, mnohdy doslova virtuální.

Společnost zkrátka nepřikládá výrobě potravin a údržbě krajiny takovou důležitost, jakou by si tento veřejný statek (služba pro společnost) zasloužil, naopak společnost často podléhá iluzi, že zemědělství není potřebné, že je obtěžující, případně, že se jedná o zlatý důl, a proto je nutné to zemědělcům řádně „osolit“, mnohdy například co nejvyšším pachtovným. Přitom je zcela přirozené, že podnikatel (včetně zemědělských podnikatelů) podniká za účelem generování zisku, pouze v zemědělství to společnosti vadí a je to „špatně“.

V předchozích generacích přitom patřili podnikatelé, zaměstnavatelé mezi nejváženější občany (vzpomeňme třeba na Tomáše Baťu) a „farmáři“ nebyli farmáři, ale sedláci, kteří hospodařili na gruntu. Slovo grunt přitom pochází z němčiny a neznamená v přeneseném významu jen „statek“, ale základ nebo základní stavební kámen. Zemědělství vždy bylo (a bude) základním kamenem společnosti, bez kterého není možné rozvíjet další činnosti. Vždyť právě tak zvaná zelená revoluce (pokrok v technologiích a šlechtění, ochraně rostlin atd.) uvolnila z tohoto sektoru pracovní sílu, která mohla posléze pracovat v průmyslu a službách. Zemědělství se to nyní vrací v tom, že už nemá „lidi“, tedy ani voličkou základnu a politické strany často nezajímá. Asi těžko bude dnes ve volbách vítězit Agrární strana a předsedou vlády bude její předseda tak, jak tomu bylo za první republiky. To nicméně nic nemění na tom, že bez zemědělství a bez zemědělců se bude společnosti dařit, právě naopak. Preference virtuálních hodnot před těmi skutečnými nicméně k úpadku zemědělství značně přispívá. Otázkou tak zůstává, zda společnost svoje hodnoty změní dobrovolně, nebo zda se tak stane až v okamžiku, kdy ztratí základní kámen, „grunt“ a s tím se zřítí všechno, co na tom dnes již neviditelném základním kameni stojí.

Ing. Jan Doležal, tajemník AK ČR