Teprve odpovědný přístup umocňuje požadavek na vyšší kofinancování zemědělských podpor

V současné době vzrůstá mezi zemědělci debata o významu co nejvyššího národního kofinancování, a to v návaznosti na dokončování Strategického plánu ČR na další sedmileté období Společné zemědělské politiky EU. Stávající úroveň této domácí finanční spoluúčasti je nyní uváděna na úrovni 40 % k celkové částce, kterou nám pošle Evropská unie. Mnohé nevládní zemědělské organizace (Agrární komora nebo Zemědělský svaz a řada dalších) již tradičně vehementně požadují, aby náš stát zajistil co nejvyšší možné navýšení českého podílu na zemědělských dotacích někam k 65 či 70 %, což představuje několik miliard korun ročně ze státního rozpočtu navíc. V soudobých zemědělských reáliích přitom dlouhodobě platí, že kdo by navýšení nechtěl, bude označen za nepřítele zemědělců. A je docela možné, že v současné vládě založené na obludně schodkových rozpočtech, ve kterých už na číslech vlastně nezáleží, protože „zdroje jsou vždycky“, by nakonec mohla taková žádost projít. Asociace soukromého zemědělství ČR se však přesto k tomuto líbivému požadavku nepřipojila. Má pro to jasné důvody, které také dlouhodobě říká.

Takto nárokově podaný až ultimativní apel na další peníze bez potřebných systémových změn totiž neshledáváme právě v současné době jako adekvátní. Asociace soukromého zemědělství ČR jako největší zástupce soukromých zemědělců a rodinných farem v ČR totiž hájí své členy s širším vědomím a všímá si důležitých souvislostí, které nejsou vyřešeny a které rozhodně nelze pominout. Předesílám, že pochopitelně naše profesní organizace jednoznačně požaduje, aby čeští sedláci měli dostatek prostředků na plnění stále náročnějších administrativních, hygienických a hlavně i environmentálních požadavků, které na ně společnost nakládá prostřednictvím neustále narůstající legislativy. Rozhodně jde o velmi důležitou věc a navíc finanční situace znejistěná přímými i nepřímými dopady stále neukončeného covidového období není u řady skupin zemědělců vůbec jednoduchá. Ale právě to jsou i důvody, proč je postoj ASZ ČR u tohoto požadavku takový, jaký je.

V době, kdy se již skoro na každém kroku projevují škodlivé důsledky lobbisticky tvrdě udržovaného postsocialistické modelu zemědělství, který je takřka po celé porevoluční období nespravedlivě orientován ve skutečnosti pouze na některé skupiny převážně těch největších zemědělských podniků, už prostě nejde jen tak nastavit dlaň a čekat, že to zase dopadne jako už mockrát v podobných případech v minulosti. Zemědělský sektor nežije ve vzduchoprázdnu oddělený od jiných sektorů a musí si uvědomovat, že státní rozpočet byl populistickou a lobbistickou politikou této vlády doslova na kost oholen a že je zadlužen na roky dopředu. Nová vláda již doslova za pár týdnů bude muset dobře zvážit, kam se budou ubírat příští priority ve všech oblastech hospodářství tak, aby se plnily opravdové potřeby společnosti a ne jen kapsy některých oligarchů jako dosud. Je proto žádoucí, aby se nejprve daňovým poplatníkům konečně přiznaly strukturální problémy nereálného snu o českém průmyslovém velkoagrárnictví, představila se jasná nepotěmkinovská řešení a z nich vyplynuly závazky ministerstva zemědělství na nasměrování peněz na skutečné potřeby celého zemědělského sektoru. Teprve takto strukturovaný a odůvodněný požadavek na další prostředky nabývá na svém společenském významu a má tudíž větší šanci na úspěch při krájení stále se zmenšujícího koláče.

 Co je však ještě důležitější? Je potřeba, aby veřejnost byla ujištěna také o tom, že další peníze potečou ke skutečným sedlákům a ne na další podporu propojení byznysu s politikou, což je neúprosná realita, se kterou si zdejší politici nevědí již několik let rady (a mnohým dokonce i vyhovuje). Tvářit se, že systémový problém se střetem zájmu (nejen) v zemědělských dotacích premiéra této země fatálně neohrožuje zájmy drtivé většiny poctivých českých zemědělců, je hloupé a nezodpovědné. Dokud se nevyřeší i tyto zásadní otázky a kupříkladu zemědělská platební agentura nezaujme striktní postoj, potřebná podpora společnosti se nezíská. Vedle toho se na základě jasných signálů z EU stále naléhavěji diskutuje riziko ohrožení výplat dotací zemědělcům, ale i obcím a dost možná dalším subjektům, jež v dobré víře realizovali své projekty v rámci Programu rozvoje venkova tím, že třeba nakupovali ve firmách s vlivem předsedy vlády. Také nespoléhejme na to, že na vlivných místech budou nekonečně dlouho sedět ti, u nichž je přímo v soukromém zájmu získat co nejvíc ze zemědělských dotací a že peníze pro sektor zase takzvaně „vyjednají“.

Proto naše selská nevládní organizace navrhuje, aby současně s požadavkem na přidání peněz bylo například ministerstvem zemědělství jasně deklarováno, že tyto peníze půjdou na odstranění dlouhodobé diskriminace menších (což je navíc naprostá většina) zemědělských subjektů, na podporu všech chovatelských skupin (a ne jen vybraných jako dosud), na vyšší podporu přírodně znevýhodněných oblastí, na zvýšení ekologické produkce, na masivní podporu investic do zpracování a tím pádem zvýšení přidané hodnoty produkce u co největšího množství zemědělců, na vyšší motivaci mladé generace, jejíž získání je také absolutním klíčem k budoucnosti zemědělství. Zkrátka na podporu toho, co dnešní české zemědělství a společnost trápí. Na ministerstvu zemědělství by se měly rozjet i takové mechanismy, které budou o takových opatřeních, jež nejsou jen fasádou, ale opravdu naplňují konstrukci Společné zemědělské politiky EU, kterou je páteřní podpora klasickým rodinným farmám, jež umí nejenom lokálně zásobit potravinami společnost, zabezpečovat životaschopnost venkova, ale ještě k tomu pozitivně působit v oblasti životního prostředí.

 Hraje se o tedy to, jak velkou bude mít zemědělskýsektor důvěru v tom, že „se nejen umí“, ale hlavně, že „se vůbec chce“ ucpat díry, kudy se dnes účelově vytrácí do něj svěřené miliardy korun, a to dokonce i mimo zemědělství. Právě tyto cíle by měly být v bytostném zájmu všech občanů a také normálně fungujících zemědělských nevládních organizací, protože se ve finále hraje o mnohem víc, než o procenta národního financování. Teprve souhrou odpovědného chování všech hráčů na zemědělském hracím poli, ke kterým náleží i naše nevládní organizace, je možné prokázat, že je tu skutečná vůle nedávat další peníze na konzervaci současného nevyhovujícího systému, který je dnes bohužel zatížen těmito jen zlehka naznačenými fatálními problémy. Teprve tímto způsobem mohou získat další finanční požadavky do zemědělství na své důvěryhodnosti, smysluplnosti a tudíž i na pádnosti. Jsem přesvědčen, že Asociace soukromého zemědělství ČR tímto svým postojem svou roli odpovědně plní.

Mgr. Ing. Jaroslav Šebek, předseda ASZ ČR