Šimon Marák: sedlačit dnes, to znamená vyrovnávat se nejen s dědictvím komunismu

Mladý hospodář Šimon Marák, po jedno volební období předseda Klubu mladých farmářů ASZ ČR, i jeho otec Jura jsou realisté, kteří vědí, že hospodaření bývá leckdy velmi stresující. Přesto však zůstávají optimisty se spoustou plánů, jak vzdorovat nepřízni a jak hospodářství dále rozvíjet. Statek mají v obci Zvonovice, několik kilometrů od Vyškova. Začali hospodařit na restituovaných pozemcích, o které Šimonovi prarodiče přišli se vznikem družstva. Z navrácených zhruba 17 hektarů „se vzmohli“ až na současných 320 hektarů.

Ale ve skutečnosti to všechno nebylo tak jednoduché. Prarodiče začali ve Zvonovicích hospodařit v roce 1946 na přidělených asi devíti hektarech, vesnice patřila do tzv. Německého ostrůvku, kde žilo minimum Čechů, a původní němečtí obyvatelé byli vysídleni. V roce 1953, když zde vzniklo družstvo, přišli i noví hospodáři o všechno. Otec Jiří upřesňuje: „Lidé sem přišli například z vesnic, odkud je Němci vystěhovali kvůli budované střelnici na Vrchovině a pak také z vesnic, které byly za války vybombardované. U nových hospodářů zřejmě nebyl vztah k půdě tak pevný jako jinde, a možná i proto se po roce 1990 dědicové restituovaného majetku snadno zbavovali, a prodávali všechno včetně záhumenků.“ U Marákových to bylo jinak, ti naopak další pozemky přikupovali, po prvních pozemkových úpravách v roce 1996 si polepšili, a až posléze, odkupem pozemků a získaných pachtů, a převzetí farmy od jednoho staršího pána, dosáhli dnešních 320 hektarů.

I takhle to vypadá jednoduše…

Otec Jiří: Než restituce proběhly, trvalo to několik let, vlastně až do roku 1996. Jednu chvíli jsme si říkali, zda vůbec budeme hospodařit. Ale rozhodli jsme se, že ano. Já jsem při tom ještě měl zaměstnání, až do roku 2008. Musím ale říci, že o dalším rozšiřování výměry neuvažujeme.

Syn Šimon: Ono je třeba zvážit, co jako rodina sami zvládneme. A co už ne. Na tuto obhospodařovanou plochu jsme nyní přijali jednoho zaměstnance a uvědomujeme si, že mu za prvé musíme zaplatit, za druhé odvádět za něj státu a za třetí mu zajistit práci. Když někoho chceme zaměstnat, musí to mít efekt. Kdyby se nám podařilo získat ještě pár hektarů, tak se zlobit nebudeme, ale víc hektarů opravdu nepotřebujeme. Pořídit více hektarů, to by znamenalo dalšího člověka, a zase ho platit, a potřebovat další výměru… Nekonečný kolotoč.

Otec Jiří: Také jak jsme se na třikrát zvětšovali, museli jsme také třikrát vyměnit stroje za větší, musíme brát ohled na logistiku, na čas. Půda zde je úrodná, pěstujeme obilí, a podle situace na trhu osiva čičorky, hořčice, pelušky nebo jetelovin. Spolupracovali jsme s Výzkumným ústavem pícninářským. Syn ale zatoužil po zvířatech…

Syn Šimon: Jsem přesvědčený, že na hospodářství a do krajiny zvířata patří. Pořídil jsem prvních deset telat jalovic. To jsem měl radost, ale po dvou letech nastala sucha a řádili tak hraboši, že nebylo čím krmit a z čeho platit závazky. Osm krav jsem musel prodat. Inu, musíme si umět poradit se suchem i mokrem, spíš je tedy přečkat. Hlavně finančně. Dnes už se po třech letech vzpamatováváme. Uvědomujeme si, jak určující jsou i prodejní ceny obilí a hnojiv.

Otec Jiří: Výkupců je dnes více, takže je možné si vybrat. Dáváme přednost těm, kteří dají cenu za obilí „tady na dvoře“, bez vydírání až na místě při samém výkupu. Samozřejmě že hodně velkou roli hrají také osobní vztahy. I s Poláky obchodujeme a to, na čem se dohodneme, vždycky platí.

Potýkáme se také s nepřejícností a i jistou zlomyslností od společností hospodařících v okolí, ale není tomu tak všude, je to hlavně v lidech, ostatně jako leckde jinde.

Syn Šimon: Vrátím se ke kravám, mám totiž v plánu produkci mléka. Už mám postavenou malou mlékárničku, stavebně i vybavením odpovídá předpisům. A plánuji prodávat základní produkty, mléko, máslo, jogurty, sýry. Lidé zájem mají, chce si to k nim ale najít cestu. Spotřebitel se totiž obtížně orientuje v nabídce.

Hodně se dnes hovoří o dotacích a o jejich smyslu…

Syn Šimon: Je jasné, že podnikání v zemědělství, tedy přesněji sedlačení, znamená řadu rizik. Někdy se neurodí, nebo přijdou různé pohromy, ale to je riziko podnikání, i v jiných oblastech je tomu tak. A já podnikám proto, abych vydělal, a ne proto, abych získal nějaké dotace. A hospodařím proto, že mě to baví, že to mám rád.

Když jsem začal s kravami, tak jsem v té době nedosáhl na žádnou formu podpor. Žádná znevýhodněná oblast, nic. Absolutně bez dotací. Jsem ale přesvědčený, že tohle je cesta pro naše zemědělství, ta existence řady menších subjektů a souvisí to i s tolik zneužívaným sloganem „soběstačnost“. Za soběstačností právě stojí řada malých producentů, nikoli několik podpory chtivých superpodniků s tisíci zvířat. Takové velkochovy jsou navíc zranitelné, ohrožuje je kolaps energií, problémy s krmením, a to nemluvím o riziku všemožných nákaz, kdy se pak musí celé chovy likvidovat. Takováto „soběstačnost“ je hloupost.

Je třeba si uvědomit, že i přes případnou podporu velkopodnikatelů se k nám stále bude dovážet maso a ostatní produkty a nic se nezlevní. Proč by tedy mělo být cílem zemědělství, které stojí jen na státní podpoře?

Nakonec to kolečko začíná u spotřebitele, když ten si uvědomí, že má šanci si koupit to opravdu české a kvalitní, začne být trochu vyhráno. Pak to bude podobné jako v Rakousku, mnohokrát jsme se o tom přesvědčili, tam si lidé dovedou kupovat to blízké, „to naše“. Ale vybudovat si důvěru lidí, to dá práci.

Otec Jiří: A týká se to i důvěry sousedů, důvěry v obci. Když je potřeba, pomůžeme s lecčím i technikou, ale často se vděku nedočkáme. Možná je to tím, že to je zadarmo. A co je zadarmo, tomu lidé nedůvěřují. Je třeba nechat si aspoň něco zaplatit.

Syn Šimon: Obrovský problém je v tom, že se nesetkáváme s důvěrou ani od státu. Nikdo neřekne, že „toto a toto nemusíš dělat, my ti věříme“.  A s tím souvisí, doufejme, že jen souviselo, neustálé zmnožování nových a nových předpisů a kontrol, tj. byrokracie. A vidí to jak starší hospodáři, tak my mladí…

A vy jste byl jedno volební období předsedou Klubu mladých farmářů…

Syn Šimon: Ano, byl a vidím v tom velký přínos. Nyní nás ale zbrzdil covid-19, všichni velice postrádáme možnost se setkávat, navštěvovat se, vidět, jak to dělá jiný a dozvídat se něco nového. Věřím, že se situace změní. Nyní se více věnuji našemu hospodářství. A budoucnosti, a zřejmě i osobní. 

Podařilo se nám vybudovat v našem areálu autoservis. Nejdřív to vypadalo na pneuservis, ale záběr jsme rozšířili. Kolega byl schopen dělat se svým otcem opravy, oba jsou odborníci, a na mě zbyly pneumatiky. Byl vypsaný dotační titul na diverzifikaci nezemědělských činností a nám se podařilo vše administrativně zvládnout do roka. Viděl jsem to tak, že bude co dělat v klidnější době na podzim a v předjaří, ale jak vidíte, dost se nám to rozšířilo. Naložil jsem si toho hodně. Navíc jsem i kandidoval do obecního zastupitelstva, tudíž jsem zastupitelem, a k tomu ještě ty krávy. Nabral jsem si toho opravdu dost. Ale uvědomuji si, že se nárazově dá zvládnout hodně, ale dlouhodobě by to nešlo, bude potřeba trochu přibrzdit.

Otec Jiří: Také jsme vždy počítali se sezónní pomocí Hynka, Šimonova bratra, který je profesionálním hasičem. Jenže loni přišlo tornádo, a s jeho pomocí byl utrum. Ale budeme muset nějak vyřešit předání hospodaření. Hynek pracuje u hasičů je tam spokojený a zatím neví, zda-li chce hospodařit. Nějak to vyřešíme.

Syn Šimon: Ano, je to náročné a projevuje se to také na osobních vztazích, ale domluvíme se. Kdybychom se dělili, i to by šlo, já moc velkou farmu nepotřebuji, chci se věnovat tomu, co mě baví, to znamená chovu krav, ale uvidíme.

Ví se o vás, že se dovedete věnovat i jiným věcem, že pěkně tančíte…

Syn Šimon: No, tomu se trochu zasměju, ona to byla spíš taková příležitostná aktivita, což neznamená, že netančím rád. Na hody jsme se totiž čtvrt až půl roku zdokonalovali v hanáckých tancích, jezdili jsme pak po různých akcích Asociace, a bylo potřeba nás nějak pojmenovat, tak jsme vystupovali jako Naši stárci ze Zvonovic. Ovšem i toto zbrzdil covid. A navíc chybí dorost, zájemců je málo, a když už, tak hlavně děvčice.

Jistou nadějí teď je, že se do vesnic stěhuje hodně lidí z měst, stavějí se nové domy. Třeba u nás jsou lidi, co pracují ve Vyškově, ale polovina z nich má ráda venkovský styl, baví je to a mají zájem se do života dědiny zapojit. Ti tu opravdu žijí, na rozdíl od těch, kteří přijíždějí jen na víkend. Děti zde chodí do školy, a zdá se, že se nové vztahy vytříbí.

K Asociaci a hospodaření

Otec Jiří: Díky Asociaci se dozvídáme nejen o nových předpisech, ale i o nových trendech v hospodaření. A stejně tak se veřejnost díky Asociaci dozvídá o nás a také o tom, co se končící ministr zemědělství pokusil připravit pro velkofirmy jako takovou poslední úlitbu. Bez ohledu na to, že podpora velkých zemědělských společností přinášela tolik negativ, jako například nařízení aplikovat meziplodiny.

Syn Šimon: Ano, meziplodiny samy o sobě jsou dobré, je ale něco jiného, když je vysévá sedlák na pozemky o několika hektarech rozmístěných po celém katastru, a něco jiného, když jsou na desítkách až stovkách hektarů, to se pak nelze divit takovému zmnožení hrabošů. Ve velikosti se ztrácí osobní vztah k půdě, řeší se v podstatě jen ekonomické aspekty. Menší sedlák si všímá detailů a problémy může řešit okamžitě a operativně, a to se týká jak výskytu škůdců tak i welfare.

Zkrátka my chceme stabilitu, srozumitelnost a víceméně jistý příjem, abychom mohli plánovat své hospodaření na léta! A to je také krédo Asociace.

Když jsme začínali hovořit, otec se usmál, že je vlastně samoukem, byť absolvoval posléze řadu kurzů a seminářů, vy už ale máte zemědělské vzdělání, že?

Syn Šimon: Ano, mám střední zemědělskou školu tady ve Vyškově, obor agropodnikání. Naučil jsem se spoustu věcí, o všech oborech, o chovech, technice, účetnictví. A jestliže v některém aspektu ne do takové hloubky, tak aspoň do takové, že vím, co se ještě potřebuji dozvědět. Byl jsem přijat posléze na vysokou školu, ale záhy jsem si uvědomil, že mě víc uspokojuje být zde, a také že zde chybím. Hodně mi pomohla Asociace a jí pořádané akce, setkání, exkurze, školení. A také aktivity Klubu mladých farmářů.

Nu a nyní se těším, až začne fungovat má malá mlékárna a já budu moct nabízet mléko, sýry, máslo, tvaroh. Jsem spokojený.

Ve slunečném mrazivém odpoledni se loučíme s usměvavými hospodáři, děkujeme za upřímný rozhovor a přejeme, ať se všechny plány povede uskutečnit! 

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 1/2022), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.