Jiří Kunc: Jak kancelářští zemědělci káží o vlastenecké obětavosti

S velkým zájmem jsem si přečetl v dubnu zveřejněný článek redaktorky Pavly Adamcové Čeští agroobři hrozí kolapsem českého zemědělství. Chtěl jsem na něj reagovat, ale kvůli pracovní vytíženosti jsem se k tomu nedostal. Reagovat jsem se rozhodl až včera po poslechu pořadu Dvacet minut Radiožurnálu v Českém rozhlase, kde byl hostem předseda Zemědělského svazu Martin Pýcha. Když jsem slyšel tu snůšku polopravd a vlastenecké obětavosti, kterou tito kancelářští zemědělci káží, udělalo se mi až nevolno.

Jmenuji se Jiří Kunc a naše rodina hospodaří na vrcholcích Žďárských vrchů od 19. století. Můj děda sedlačil do roku 1984, táta navázal v roce 1991, kdy zažádal o vrácení pozemků zpět. Já převzal hospodářství po tátovi v roce 2010, a pokud tomu Bůh dá, tak i já ho předám potomkům.

Ale vrátím se k tomu, proč jsem se rozhodl napsat tuto reakci. Rozčilují mě ty polopravdy, kterými se podobní panu Pýchovi zaklínají, a kdy pod rouškou veškerého blaha pro společnost jim jde jen o vlastní prospěch – o vlastní byznys a profit majitelů podniků. I když se zaklínají soběstačností a biodiverzitou, tak většina společnosti vidí, kam jsme třicet let po komunismu došli.

Na jednu stranu se nedivím, že v médiích protlačují názory, jaké mají. Ředitelé a manažeři zemědělských podniků se zodpovídají vlastníkům a jsou hodnoceni podle výše zisku. Pokud nebude maximální, nemá daný ředitel či manažer na svém místě co dělat.

Hospodaření velkých podniků je založeno na cizím majetku a většinou pronajatých pozemcích. Z toho vyplývá i vztah k půdě. Ten vlastně není. Protože kdyby byl, tak by se tímto způsobem hospodařit prostě nemohlo.

 Ve velkých podnicích se agrotechnické operace provádějí prakticky nepřetržitě. Bez ohledu na stav pozemku, na počasí. Pak dochází k zhutnění půdy a snižování výnosů. Pan Pýcha mluvil o tom, že dojde k rušení živočišné výroby. Nedojde. Všechny tyto podniky mají dotace z projektů, kde je vázanost 5 let od podpisu dohody, jinak by musely poskytnuté finanční prostředky vracet. A těch dotací nabraly spousty. Až do loňského roku, kdy před volbami uspěli alibisticky spíše ti menší. Mluví o erozi v souvislosti s tím, že se přestanou pěstovat širokořádkové plodiny pro výkrm skotu. A opět snižování stavu skotu... Jen zapomínají dodávat, že většina širokořádkově pěstovaných plodin jako kukuřice se nepěstuje pro výživu skotu! Ale pro potřeby bioplynových stanic. A to není zemědělství, ale plnohodnotný energetický průmysl. Takže nakonec by to bylo i dobře, kdyby se ta kukuřice přestala pěstovat.

Velké podniky uplatňují „efekt z výroby“. V objemech, se kterými hospodaří, dokáží nakupovat vstupní suroviny levněji a naopak dráž prodávat než malí zemědělci.

Často zmiňovaná redistribuce a její výše na úrovni 23 % je jen důsledkem koncepce českého zemědělství. Máme nejvyšší průměrnou velikost zemědělského podniku v EU, podle různých zdrojů 136 ha. V EU je to 16 ha. Je tedy jasné, že i procento redistributivní platby tím pádem musí být vyšší, než mají okolní země.

Rozlišují rostlinou a živočišnou výrobu, co je efektivnější. Ale jedno bez druhého nebude fungovat. Jeden rok vyjde lépe rostlinná, druhý živočišná. Do půdy jinak organiku nedostaneme než z živočišné výroby.

Co mě ale opravdu dostalo, jsou tvrzení, jaká opatření v krajině velcí zemědělci dělají. Neviděl jsem, že by nějaký velký podnik udělal ze své vůle remízek, vysázel alej, obnovil nebo vybudoval mokřad, tůň…

V roce 2020 nás navštívil redaktor Jakub Plíhal a fotil reportáž v okolních lesích a také u nás. Máme vybudované tůně, mokřady. Před nedávnem jsme kolaudovali rybník s tůněmi, chystáme další projekt na tůně ve spolupráci s CHKO Žďárské vrchy.

Jako zemědělec (nejsem ale žádný biozemědělec), si uvědomuji, že zajištění výživy obyvatel bude čím dál potřebnější. Jen věřím, že toho lze dosáhnou šetrným přístupem a extrémy, jako je tvrdé průmyslové hospodaření a naopak biozemědělství, nejsou správným krokem. Věnujeme se rostlinné i živočišné výrobě. Nepěstujeme ani kukuřici, ani řepku. A i přesto dokážeme udělat kvalitní výživná krmiva pro skot. I přesto dokážeme na polích vypěstovat dostatek kvalitních a žádaných produktů.

Máme jedinečnou možnost zvrátit směr českého zemědělství tak, abychom produkovali dostatek potravin, měli oku lahodící přírodu, venkov plný šikovných lidí. Nebo půjdeme směrem jako posledních 30 let a postupná degradace venkova, půdy a krajiny bude pokračovat?

Pokud jste dočetli až sem a alespoň trochu vás náš přístup zaujal, můžete mne kontaktovat a rád vám ukážu, že farmy postavené na rodinných principech mají pro společnost význam a jsou nositeli hodnot, ne krátkodobě populistických, ale dlouhodobých. My nemusíme být rychle bohatí. Nám stačí, že kape.

Jiří Kunc, Farma rodiny Kuncovy, ASZ Ždár nad Sázavou