Týden v zemědělství podle Petra Havla - č. 6

Že bude Strategický plán SZP obsahovat řadu na první pohled neviditelných, pro zemědělskou praxi ale často zásadních tikajících bomb, se v zásadě dalo očekávat. Úřednický přístup a zemědělská praxe jsou totiž od sebe často na hony vzdáleny, a celý průběh loňského roku, kdy se souboj o podobu Strategického plánu soustředil především na téma redistributivní platby, tak lze hodnotit také jako ztrátu času k řešení jiných problémů. Že je jich hodně, dokazuje celá škála připomínek Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ ČR) k podmínkám agro-envi opatření, podpor mladých začínajících farmářů nebo předcházení rizikům eroze, což je stále nedořešený problém všech zemědělců v ČR, jehož další díl proběhne v příštím týdnu na Ministerstvu zemědělství.

Jedním ze zásadních problémů, týkajících se zejména sedláků z rodinných farem, ale nejen jich, je přitom také prokazování statutu aktivního zemědělce prostřednictvím byrokraticky velmi náročného auditu, který se má týkat téměř 4 000 zemědělců v ČR. Kromě řady jiných komplikací je na prokazování auditu aktivního zemědělce podstatný požadavek na odtajnění citlivých podnikatelských informací, které mohou být zneužity například v konkurenčním boji, ale také skutečnost, že prokazování statutu aktivního zemědělce tak, jak by tomu mělo být v ČR, nemá ve své složitosti obdobu v žádné jiné zemi EU. Což je mimochodem obdobně diskriminační přístup, jako v případě regulací týkajících se prevence rizik eroze. Takový přístup samozřejmě plošně snižuje konkurenceschopnost tuzemského zemědělství jako celku, přičemž největší negativní dopady jsou na malé a středné zemědělce, a tedy zcela v rozporu s programovým prohlášením současné Vlády ČR.

Tuto skutečnost je vhodné uvědomit se i v souvislostech s makroekonomickými daty. Jednak že i přes růst cen potravin se v loňském roce výrazně snížily tržby za prodej potravinářských produktů, a to zhruba o 5 procent, přičemž v prosinci loňského roku to bylo už více než 10 procent, což je nejvíce ze všech kategorií spotřebního zboží. A za druhé, že loňský schodek agrárního zahraničního obchodu dosáhl podle dat Českého statistického úřadu mínus 46,6 miliardy korun, což je druhý nejhorší výsledek v historii ČR, navzdory tomu, že obilí nebo olejniny dosáhly historicky nejvyšších cen a obilí patří mezi zásadní tuzemské exportní artikly. Tuzemské zemědělství tak zdá se, není v nejlepší kondici, a zhoršovat jí ještě zbytečnou a nad rámec EU složitější byrokracií se nezdá příliš strategické.

I zemědělců se může naproti tomu týkat pro změnu pozitivní krok, totiž definitivní ukončení mnohaletých diskusí o možné existenci koridoru Dunaj-Odra-Labe (DOL), s tím, že tato myšlenka je definitivně mrtvá poté, co Vláda ČR zrušila na svém jednání 8. února stávající územní rezervy pro DOL. To v praxi znamená, že dosud blokovaná území bude možné po změně příslušných územních plánů využít k rozvoji venkova a některých obcí, z čehož může profitovat i zemědělství. V rámci Programu rozvoje venkova začal také tento týden vydávat Státní zemědělský intervenční fond (SZIF) rozhodnutí na podporu Ekologického zemědělství, přičemž celková částka přesahuje 1,5 miliardy korun a využít jí lze mimo jiné na podporu opatření proti degradaci zemědělské půdy.

Ta je v poslední době velkým tématem množství odborných seminářů se společným jmenovatelem „regenerativní zemědělství“, ani v tomto případě ale není, jako ostatně vše v přírodě, nic úplně jednoznačné. Vzhledem k tomu, že primárním cílem regenerativního zemědělství je vyšší ukládání uhlíku do půdy, je v této souvislosti vhodné zahájit diskusi o tom, o jaký uhlík v půdě vlastně jde. Jak totiž vyplývá z dosavadních poznatků, zaorávání slámy, chlévského hnoje či jiného organického materiálu znamená navýšení organického uhlíku v půdě jen krátkodobě, neboť rozkladné procesy po zaorání organických zbytků do půdy vedou ke stimulaci rozkladu zásob organického uhlíku. V půdě naopak dlouhodobě zůstává takzvaný „věčný uhlík“, který se do ní může dodávat v podobě uhlí obohaceného o koktejl dalších příměsí, jako jsou třeba houby.

To mimo jiné splňuje přípravek microchar, což je produkt tuzemské společnosti Biouhel.cz, který by měl být v řádu týdnů registrován ÚKZÚZ v kategorii pomocných půdních látek. Přípravek přitom funguje – obrazně řečeno, jako nabitá baterie, které svou akumulovanou energii předává svému okolí. V praxi jde o granule obsahující 70 procent uhlíku a další organický materiál, právě včetně půdních bakterií a mykorhizních hub. Podstatné přitom je, že uvedený produkt zrychluje a usnadňuje přechod z konvenčního na ekologické zemědělství, a jeho aplikací mohou následně zemědělci získat finanční prostředky za prodej certifikátu dokladující použití této technologie jako prostředek k ukládání uhlíku do půdy. Složení microcharu přitom do půdy dodává jak zmiňovaný „věčný uhlík“, který v půdě zůstává, tak ale zároveň rozvíjí půdní mikrobiom a tedy podporuje růst kořenů rostlin, čímž zlepšuje strukturu půdy, přispívá k zadržování vody a přispívá i k další akumulaci uhlíku v půdě. Obecně platí, že jedna tuna microcharu generuje uložení tří tun oxidu uhličitého, přičemž aktuální cena tuny uloženého oxidu uhličitého činila počátkem letošního roku na uhlíkové burze ve Finsku 139 eur. Tato cena navíc stále roste, podle dosavadních trendů zhruba o 25 procent ročně. Letos na jaře by se měl na trhu objevit také kompochar, což je kompostovaný biouhel, kde jako nabíječka biouhlu slouží rozkladné procesy v kompostech.

Petr Havel