Se sedláky z Čech i Moravy za ekologickým zemědělstvím východního Rakouska

Na konci května se skupina asi třicítky členů Asociace soukromého zemědělství ČR z několika regionů vydala na krátký třídenní zájezd k našim jižním sousedům. Zájezdy do Rakouska jsou mezi členy Asociace oblíbené, protože naše zemědělce inspirují rakouská rodinná hospodářství, jejichž tradice nebyla přerušena komunistickou kolektivizací. Zároveň byla součástí zájezdu i návštěva akce Biofeldtage, polních dnů zaměřených na ekologické zemědělství.

Do Rakouska míří většina turistů za zimní či letní turistikou do Alp nebo za kulturou měst, jako je Vídeň či Salzburk. Nížinatější východní Rakousko tak zůstává pro řadu Čechů a návštěvníků většinou opomenuté. Nicméně nejvýchodnější část Rakouska je nejúrodnější částí země a zde ve spolkových zemích Dolní Rakousy a Burgenland najdeme řadu inspirativních hospodářství. Rozmanitá hospodářství může nabídnout i samotná rakouská metropole Vídeň – více než 30 % rozlohy města totiž tvoří zemědělská půda, kterou obhospodařuje kolem 700 subjektů. 

Právě na severním okraji Vídně, ve čtvrti Stammersdorf byla naše první zastávka na farmě Biohof N°5, kde hospodaří rodina Alexandry a Olivera Kaminek na asi 20 hektarech půdy v ekologickém režimu. Předci Olivera Kaminka přišli do Vídně před zhruba sto lety z oblasti Svitav. Hlavní činností rodiny Kaminkových je produkce vína z asi dvou hektarů, což doplňuje pěstováním brambor, zeleniny, obilovin, pícnin a živočišnou výrobou v podobě volného chovu nosnic, prasat plemene mangalica a kamerunských ovcí. Mimo manželů Kaminkových zaměstnává hospodářství další dvě osoby, několik brigádníků a také často pomáhají dobrovolníci, kteří si tak chtějí odpočinout od rušné Vídně. Většinu produkce prodají přímo zákazníkům ze své farmy a z nově vybudovaného občerstvení umístěného na vlastním pozemku na kraji čtvrti Stammerstdorf. Tam nás také po příjezdu z Moravy přivítali a připravili oběd především z vlastní produkce. Kromě toho nabídli ochutnávku svých bílých bio vín. Klid rušily pouze výstřely z nedaleké armádní střelnice, oba hospodáři však působili, že jsou na tento zvukový doprovod zvyklí. Po obědě jsme se přesunuli do asi kilometr vzdáleného hospodářství, kde nám Oliver Kaminek ukázal malý vinný sklípek. Řadě účastníků zájezdu přišlo hospodářství rodiny Kaminek nepříliš upravené, ale ocenili snahu vyrábět vlastní produkty a uživit se na menší výměře.

Poté následoval přejezd na statek rodiny Ungerových ve městě Mannersdorf pod Litavskými vrchy, kudy před rokem 1918 vedla hranice mezi Rakouskem a Uherskem. Hospodářství o výměře 77 hektarů je doménou především Antona Ungera, kterému pomáhá jeho manželka pracující na poloviční úvazek v kanceláři. Ungrovi se zaměřují především na chov zhruba 350 nosných a 250 masných slepic. Živočišnou výrobu dále doplňuje osmnáct švábských prasat a stádo hovězího dobytka s dvaceti matkami. Obhospodařovaná půda slouží především k vytváření krmivové základny a je obhospodařována v režimu ekologického zemědělství. Zajímavostí chovu drůbeže na farmě Ungrových je, že kuřata si líhnou sami a kohoutky nezabíjejí ve stáří několika dní (jak je to běžné), ale vykrmují je a poté jejich maso prodávají. Nejprve jsme se podívali na automatický prodej vajec přímo na farmě Ungrových ve městě Mannersdorf, kde se prodá asi 20 % z denní produkce 300 vajec. Zbytek je dodáván do lokálních restaurací, obchodů či jídelen. Naproti tomu veškerá produkce masa je prodávána ze dvora, což probíhá zhruba šestkrát ročně. Následně jsme se přesunuli na vzdálenější pozemky k volně chovaným slepicím, kde mají Ungrovi dva mobilní kurníky. Z toho si jeden rodina postavila svépomocí. Slepice jsou vypouštěny pomocí automatických systémů ven z kurníků až v 11 hodin dopoledne, aby došlo ke snížení rizika napadení zvířat dravými ptáky. Vedle výběhu s drůbeží se nachází i pastva pro masný skot plemene charolais, který tráví zimu ve stájích. Vedle pozemků se zvířaty pan Unger ochotně odpovídal na rozmanité dotazy a nakonec pro nás jeho dcera připravila chutné občerstvení. Navečer jsme se přesunuli do ubytování ve městě Podersdorf na břehu Neziderského jezera.

Druhý den jsme nejprve navštívili provoz firmy Jüly Saatbau v dolnorakouském městě Bruck an der Leitha, kde se rodina Jüly zabývá osivářstvím kukuřice v konvenční i eko kvalitě. Další činností firmy je samotná zemědělská výroba zhruba na 200 hektarech zemědělské půdy, obchod s veterány a prodej a pronájem nemovitostí. Ujal se nás mladý syn současných majitelů firmy Franz Jüly ml., který nám pustil film o historii firmy s českými titulky. S osivářstvím začal dědeček současného majitele v 50. letech 20. století asi na 4 hektarech zemědělské půdy a firma se postupně rozrostla do současného stavu, kdy je jako rodinný podnik jedním z největších producentů osiva kukuřice pro ekologické zemědělství na světě. Mimo dvou dětí majitelů zaměstnává firma ještě dalších třicet zaměstnanců. Rodinný statek se původně nacházel ve středu města Bruck, nicméně zhruba před šedesáti lety s pomocí podpory od spolkové země Dolní Rakousy vybudoval pradědeček našeho průvodce dvě budovy současného provozu firmy. V komplexu firmy se zároveň nachází i původní statek, který sem byl přemístěn a kde dnes funguje zemědělské muzeum. V něm jsme si mohli prohlédnout historické fotky rodiny a nejrůznější nástroje, jako byla speciální zařízení na řezání dřeva pomocí jednoruční pily. Z muzea jsme se přesunuli do dvou hal, kde dochází k pytlování a skladování osiv. Podle našeho průvodce je možné používat osivo až deset let. Kukuřici pro své osivářské účely si většinou firma nechává pěstovat u sedláků v Rakousku, ale v menší míře i v Maďarsku a na Slovinsku, celkem spolupracuje s 200 zemědělci. Dále nám Franz Jüly přímo na polích vysvětlil vlastní principy pěstování kukuřice, ukázal velkou dílnu s technikou a halu s mnoha autoveterány. Do budoucna by rodina chtěla ještě zlepšit kvalitu svých osiv a rozšířit plochu, kde osiva produkuje. Po asi dvou hodinách jsme poděkovali za prohlídku a přesunuli se do nedalekého městečka St. Andrä na oběd. 

První odpolední zastávkou druhého dne cesty byla farma Bio Pusztahof Michlits ve městě Wallren na východním břehu Neziderského jezera. Ujal se nás osmadvacetiletý Oliver Michlits, který spolu se svým otcem a starším bratrem hospodaří zhruba na dvou stech hektarech zemědělské půdy. Jak název hospodářství napovídá, krajina kolem je původní rovinatou stepí nazývanou „puszta“, která do nejvýchodnějších částí Burgenlandu zasahuje z Maďarska. Spíše sušší a teplejší podnebí využívá rodina Michlits především pro pěstování zeleniny na úctyhodné výměře 75 hektarů a obilovin, pěstuje ale také sóju a další plodiny. Nejvýznamnější část produkce představují melouny, brambory a cibule, mají zde ale i další druhy zeleniny – cukety, dýně, rajčata, okurky, celer nebo mrkev. Zároveň se od roku 2018 na asi 2,5hektarové plantáži věnují pěstování kiwi. Plodiny vyžadující více tepla jsou na farmě pěstovány ve zhruba třiceti fóliovnících. V minulosti zkoušel Oliver Michlits také pěstování kurkumy a zázvoru, avšak vzhledem k problémům s extrémně levnou konkurencí z Číny letos od těchto plodin upustil. Produkce je dodávána především do rakouských supermarketů. Díky zaměření na plodiny, kterým se v Rakousku věnuje poměrně málo zemědělců, je podle Olivera Michlitse poměrně dobře možné se zástupci supermarketů vyjednávat o ceně. Malou část prodávají zákazníkům z malé samoobslužné prodejny vedle statku. Na farmě pracuje nastálo kolem deseti osob a v době největších sezónních prací jich zaměstnávají dalších deset až patnáct. Z více než 90 % se jedná o pracovníky dojíždějící z několik kilometrů vzdáleného Maďarska. Podrobně jsme si prohlédli halu s technikou, včetně doma vyrobeného zařízení na sklizeň melounů a poté přejeli k plantáži s kiwi. Oliver nám vysvětlil proces pěstování této plodiny a zároveň doplnil, že do založení plantáže bylo nutné hodně investovat a náklady se teprve začínají vracet.

Návštěvy zemědělců druhý den cesty jsme ukončili u menšího rybářství v obci Pamphagen, kde před několika lety koupil Robert Jungwirth čtyři rybníky a rozhodl začít s komerčním chovem ryb v režimu ekologického zemědělství. Oblast se nachází v těsném sousedství národního parku Neziderské jezero – Seewinkel, což znamená pro chov Roberta Jungwirtha řadu omezení. Celkem na čtyřech rybnících chová kapry (jako jediný producent v Rakousku je dodává na trh po celý rok), candáty, amury a další ryby. Zkoušel i chov raků, ale vzhledem k problémům s úřady a velkým škodám vydrami od tohoto záměru upustil. Velká část produkce se zpracovává – uzením, na různé druhy paštik, tataráky, kaviárové krémy apod. Odbyt je prováděn buď zákazníkům přímo ze dvora, nebo na trzích v nedaleké Vídni. Podstatnou část produkce si také odebírá jedna asijská restaurace z Vídně. Na veškerou práci je hospodář sám, pouze s přípravou ryb mu pomáhá jeden důchodce. Ve všech ohledech náročný chov ryb si bohužel vybral daň v podobě rozpadu manželství pana Jungwirtha před několika lety. Po připravené ochutnávce rybích produktů jsme se přesunuli k samotným rybníkům. Jejich celková výměra je kolem čtyř hektarů a břehy spásá malé stádo maďarských šrouborohých ovcí.

Večer ještě proběhla projížďka lodí po Neziderském jezeře s večeří, což je po Bodamském jezeře druhé největší jezero Rakouska. Na rozdíl od alpských jezer je toho jezero (částečně sdílené s Maďarskem) stepního původu a vyznačuje se nízkou hloubkou a několik kilometrů širokým pásem rákosů, který se až do dneška zpracovává na stavební materiál. Město Podersdorf, kde jsme byli ubytovaní, je jedním z mála míst u Neziderského jezera bez širokého porostu rákosí. Vypluli jsme chvíli po odchodu silnější bouřky a věřím, že plavba po tichém večerním jezeře patřila k zajímavým zpestřením celé exkurze.

Poslední den jsme na několik hodin navštívili polní den ekologického zemědělství Biofeldtage 2024 v prostorách farmy Esterházy v Seehofu nedaleko Eisenstadtu, hlavního města spolkové země Burgenland. Na mnohohektarové ploše se odehrával rozmanitý program – ukázky historické i současné zemědělské techniky, odborné přednášky, kuchařské workshopy, aktivity pro děti atd. Návštěvníci měli možnost si koupit lokální zemědělské i řemeslné produkty nebo si také poslechnout tradiční dechový orchestr. Na své si tedy mohl přijít každý. Po příchodu jsme se díky výkladu průvodkyně dozvěděli základní informace o hospodářství, které patří pod rakousko-maďarskou šlechtickou rodinu Esterházy. Tato rodina v Rakousku vlastní zhruba 5600 hektarů zemědělské půdy, z čehož část pronajímá a na části sama hospodaří. Většina jejích pozemků se nachází právě v nejvýchodnější části Rakouska. Rodina svůj majetek spravuje přes obchodní společnost Esterházy Betreibe Gmbh. Zemědělství na statku Esterházy má v Seehofu podobu pěstování různých polních plodin, jako je kukuřice, sója, cizrna apod., a také chov masných krav plemene aberdeen angus a drůbeže ve volném výběhu. V celém hospodářství se klade velký důraz na udržitelnost a přes dvacet let jsou veškeré plochy v režimu ekologického zemědělství.

Ještě po cestě zpět do Česka jsme se zastavili ve vinařství Wieninger kousek od první navštívené farmy v okrajové vídeňské čtvrti Stammersdorf. Majitel vinařství Fritz Wieninger zdědil v osmdesátých letech 12 hektarů vinic, což postupně rozšířil na současných 80 hektarů vinic na obou stranách Dunaje ve Vídni. Celkem v podniku pracuje 40 osob, které se věnují pouze produkci a zpracovávání vína. Stejně jako valná většina rakouských vinařství se i firma Wieninger zaměřuje na bílá vína, která prodává ve svých restauracích, přímo zákazníkům a také exportuje do 45 zemí světa. Od roku 2006 je vinařství biodynamické. Při návštěvě se nám věnoval vedoucí provozu Schorschi Grohs, který nás nejprve seznámil s odlišnými přírodními podmínkami pro pěstování vína na pravém a levém břehu Dunaje ve Vídni a poté jsme měli možnost ochutnat několik druhů vína z domácí produkce, a to včetně tzv. směsí, které se v Rakousku tradičně pěstují jako několik odrůd na jedné vinici. Tímto způsobem pěstování révy už naši předkové čelili nepřízni počasí a dalším vlivům a fungoval jako pojistka, že i když přijdou například jarní mrazíky, vždy je na vinici část hlav bez újmy přečká. Večer skončil jídlem v blízké restauraci patřící pod vinařství.

Díky cestě do nepříliš známé části Rakouska jsme měli možnost vidět rozmanitost a především silnou vůli místních hospodářů, kteří se velmi často nebojí zkoušet nové cesty. 

Tomáš Zavadil, hlavní kancelář ASZ ČR