Podpora lokálních zemědělců opravdu není trestem pro velké podniky, jak tvrdí jejich zástupci

Letošní dlouhodobé sucho a laxní přístup vlády k řešení jeho příčin i následků znovu nasvítily zásadní problémy tuzemského zemědělství. Nízkou aktivitu v tomto směru vyvíjely také zemědělské nevládní organizace, které sdružují převážně větší podniky a jejichž zástupci tvoří poradní sbor pana ministra. Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ ČR) už od května píše ministerstvu dopisy s konkrétními návrhy, aby zajistilo příznivější podmínky pro zemědělce postižené suchem, a účastní se také všech důležitých jednání k nastavení podmínek zemědělské politiky v tomto i příštím programovém období. Je přitom faktem, že v podstatě všechny nevládní zemědělské organizace zatím pomáhají Babišově vládě s prosazováním cílů z programového prohlášení vlády a v rámci jakéhosi svatého boje za práva produkčních zemědělců tím upevňují moc a vliv několika nejsilnějších agropodniků v zemi. Tahle čistokrevná kolaborace proti skutečným zájmům většiny menších a středních podniků samozřejmě přinese své negativní důsledky pro zemědělskou praxi a hlavně budoucnost. Těch zásadních témat je celá řada – nyní se zaměřme na zastropování části přímých zemědělských dotací a předkupní právo na zemědělskou půdu či informační povinnost pro její současné vlastníky. Tato zásadní strategická témata totiž spolu velmi dobře souvisí.

Současně je třeba připomenout, že zástupci některých nevládních zemědělských organizaci se přitom snaží vmanévrovat veřejnost k názoru, že hlavní náplní ASZ ČR je rozdělování zemědělců na malé a velké a že to k ničemu nepřispěje. Jde však o manipulativní snahu o zkratku, která se nezakládá vůbec na pravdě a používá se účelově, například když je potřeba jednoduše informovat o dopadech nějakého jevu či opatření. ASZ ČR sdružuje podnikatele a podniky hospodařící na rozloze od několika hektarů až po rodinné farmy s pozemky okolo tisíce hektarů. Naše pestrá základna je tedy sama dostatečným důkazem toho, že je pro nás nejdůležitější při jakýchkoli diskusích zejména způsob hospodaření. Rozlišování (nikoli rozdělování) podniků dle velikosti, o kterém mluví naše organizace, je nicméně standardním ekonomickým nástrojem všude ve světě. Není žádných pochyb o tom, že zemědělské podniky všech velikostí musí fungovat z principu ekonomicky udržitelně a v dlouhodobém výhledu se ziskem, ale výrazně se liší jejich role v posilování místních sociálních vazeb na venkově nebo jejich přístup k využívání krajiny. Na rodinných farmách se právě dědí či předává půda i krajina mezi generacemi společně s hospodářstvím v místě, kde trvale žijí. Velké nebo ultra velké zemědělské korporátní podniky naopak podnikají převážně na pronajaté půdě a jejich sídlo zpravidla ani není v dosahu obdělávaných ploch, mají tak zcela logicky odlišný pohled na řadu provozních i strategických záležitostí.

Evropská unie podporuje v rámci hospodárného nakládání s veřejnými prostředky podniky, které to potřebují, a činnosti, které míří spíše k zajištění dalších funkcí krajiny a venkova nad rámec produkce. Přímá podpora zemědělské produkce by tak neměla ohýbat tržní prostředí. Zdejší největší zemědělské podniky v čele s Agrofertem by mohly v příštím programovém období o část dotační podpory přijít v rámci povinného zastropování jedné části z tzv. přímých plateb počítaných na hektar obhospodařované půdy. Agroholdingy mají nyní ale silnou oporu v premiérovi, ministrovi zemědělství a také ve vedení vybraných nevládních organizacích zastoupených v ministerském poradním sboru, kteří odkývají vše, co si současná garnitura přeje.

Jak vlastně zastánci takzvaného produkčního modelu zemědělství z poradního sboru pana ministra uvažují? Názorné ukázky konkrétních myšlenkových pochodů a zdrojů argumentace obsahuje například článek s názvem „Integrace není sprosté slovo“, který vyšel v týdeníku Zemědělec (č. 33/2026) a jehož autorem je předseda Zemědělského svazu ČR Martin Pýcha. Integrace v názvu článku pojmově znamená samozřejmě růst a spojování zemědělských podniků do větších celků. Celý text je postavený na myšlence, že se v evropských zemích zvětšuje průměrná velikost farem, podniky se zvětšují, což je zjevný trend, který ale ta zlá Evropská unie nechce vzít na vědomí a dál hodlá směřovat podporu k ohroženým skupinám zemědělců. Dlouhodobý záměr EU na povinné zastropování části dotací je podle Martina Pýchy trestáním zemědělců za jejich úspěch, navíc v době, kdy evropské zemědělství ohrožují levné dovozy z třetích zemí. Návrh nové Společné zemědělské politiky EU proto podle něj namísto podpory konkurenceschopnosti znovu rozděluje zemědělce podle velikosti a vytváří dojem, že menší výměra je sama o sobě veřejným statkem.

Principy evropské zemědělské politiky ve skutečnosti ale spočívají v něčem úplně jiném. Na to, že dotace jsou určené primárně těm, kdo jsou ve svém podnikání nějakým způsobem znevýhodněni, se právě často v ČR účelově zapomíná. Pokud ale nějaké dotace ohýbají tržní prostředí, pak určitě takové, které směřují k těm podnikům, jež je nepotřebují. Argumenty Martina Pýchy vzaté do důsledků pak vyvolávají třeba tuto řečnickou otázku: Opravdu chceme používat veřejné prostředky ze zemědělského rozpočtu EU na podporu ekonomického růstu těch největších zemědělských podniků, které svojí produkcí údajně zachrání evropskou populaci před závislostí na levných potravinách z jižní Ameriky, Asie a Afriky? Takový přístup až příliš připomíná doby minulé s centrálně plánovanou ekonomikou. Skutečná odolnost venkova a reálná prosperita zemědělců a venkova včetně zajištění potravinové bezpečnosti v nejširším slova smyslu přitom začíná na místní a regionální úrovni. Právě proto cílí evropská zemědělská politika především na model lokálně ukotvených a zpravidla generačních podniků.

Myšlenkový konstrukt o trestání velkých zemědělských podniků podmínkami evropských dotací má zjevně vyvolat dojem, že také agroholdingy patří mezi znevýhodněné podnikatelské subjekty. Představitelé zemědělských nevládních organizací, jako je Zemědělský svaz ČR nebo Agrární komora ČR často volají po tom, aby zemědělci táhli za jeden provaz. Tváří se, že bojují za celý podfinancovaný sektor a když je příležitost, vyrazí klidně demonstrovat až do Bruselu. Ve skutečnosti ale tyto organizace nyní hájí pouze zájmy těch největších hráčů v celém odvětví. Notabene, jaký by tedy mělo smysl pro stát a zejména pro jednotlivého daňového poplatníka dál podporovat neustále akcelerující koncentraci zemědělské výroby, když to pro něj bude znamenat jen to, že čím větší podniky budou, tím více bude muset vydávat ze svých peněz na jejich dotace? Panu Pýchovi tedy odpovídám: Integrace vznikající ze standardního ekonomického vývoje rozhodně není sprosté slovo a je jedním z řady různých trendů a jednou ze součástí byznysu všude na světě. Sprosté ale je, vykládat ji jako jediné možné řešení pro naše odvětví do budoucna, a ještě žádat na její podporu v měřítku řádově vyšším, než je běžné v EU, další peníze evropských daňových poplatníků.

Propojení zájmů Zemědělského svazu ČR a největších agroholdingů se přitom krystalicky ukázalo během diskusí o následcích letošního kritického sucha. Nedostatečný záchyt vody v krajině bezprostředně souvisí s degradací a erozí orné půdy. Zemědělský svaz ČR prokazatelně prosazuje nižší míru ochrany půdy před erozí a argumentuje přitom zájmy zemědělců, kterým tato opatření údajně komplikují život. Když jsem ale v rozhlasové debatě hájil názor, že soukromí zemědělci se z principu dobře starají o půdu, protože jim často z velké části patří, a protože ji přirozeně hodlají předat v co nejlepším stavu dalším generacím, předseda Zemědělského svazu ČR Martin Pýcha ve svém článku v podstatě prozradil, o co jeho šéfům v zákulisí skutečně jde. Zemědělský svaz ČR sice zastupuje možná podniky všech velikostí, ale jedno mají společné. Hospodaří z větší části na pronajaté zemědělské půdě. To by ovšem nyní rádi změnili, a proto prosazují předkupní právo na prodej zemědělské půdy pro hospodařící podniky nebo informační povinnost pro vlastníky půdy. Lze totiž snadno uhádnout, že nejvíce prostředků na nákup půdy budou mít právě ty největší zemědělské podniky. Pointa pana Pýchy je zřejmá: o půdu se budeme dobře starat, když nám bude patřit. Ale dotace nám vzít nesmíte, vždyť je budeme potřebovat jako kapitál třeba právě na nákup té zemědělské půdy. Rétorický majstrštyk a těžší hlavolam bychom pro širokou veřejnost jen těžko ušili. Ta si ale již na mnoha místech začíná uvědomovat, že tento způsob rádoby obhajoby zemědělství z tohoto svazu se nejeví jen poněkud nešťastným, ale hlavně velmi tendenčním.

Mgr. Ing. Jaroslav Šebek, předseda Asociace soukromého zemědělství ČR