V rozpadajících se horských smrčinách je vysoké riziko vzniku požárů

V posledních letech prudce narůstá četnost a rozsah lesních požárů. Letos požáry sužovaly obzvláště Francii, Španělsko, Řecko, ale i Německo a Belgii. Požáry se častěji vyskytují i v severnějších částech Evropy. V Česku i na Slovensku se každoročně evidují stovky událostí s významnými ekonomickými škodami a environmentálními dopady. V naprosté většině je příčinou lidský faktor – neopatrnost, nedbalost, neznalost i zlý úmysl. V horkém počasí je stále snazší zapálit vyschlé lesy.

Na studium přírodních podmínek zvyšujících riziko požárů se zaměřili slovenští vědci z Technické univerzity ve Zvolenu při řešení projektu APVV-21-0224 a projektů VEGA 1/0443/23, VEGA 1/0617/26 a VEGA 2/0115/25. Své poznatky zveřejnili v článku Kalamitní rozpad horských smrčin jako faktor formování požárního mikroklimatu lesů, který vyšel v časopise Zprávy lesnického výzkumu. Jejich závěry jsou zajímavé i pro české lesnictví. Například doporučují, že nad rámec běžně hodnocených abiotických rizik pro lesní porosty by měly být zjištěné hodnoty ukazatele požárního nebezpečí zahrnuty mezi relevantní abiotická rizika, která dosud v praxi lesního hospodářství absentují.

Pro svůj výzkum si vědci vybrali experimentální území Červenec v Jalovecké dolině poblíž chaty Pod Náružím (se souřadnicemi 49.183617°N a 19.641944°E), v nadmořské výšce 1420 m n m. m., v části Šedý vrch, který je součástí Západních Tater. Území se vyznačuje studeným horským klimatem s průměrnou teplotou 3 °C a ročním úhrnem srážek 1450 mm. Dominantní jsou zde smrkové lesy přesahující věk 130 let.

V lokalitě Červenec byly založeny experimentální plochy lišící se stavem kalamitního rozpadu horské smrčiny: volná nezalesněná plocha, odumírající smrkový les a živý smrkový les. Nezalesněná volná plocha je bez stromového krytu, jen s bylinnou nebo travnatou vegetací, resp. s holou půdou. Suchá tráva zejména v jarním období bez sněhové pokrývky představuje vysoké riziko pro vznik a šíření požáru.

Odumírající les představuje smrkový porost, který se nachází v pokročilém stadiu rozpadu, charakterizovaný je výskytem stojících ale i ležících odumřelých stromů. Přičemž hustota porostu je oproti živému lesu značně snížena – právě vlivem postupného vypadávání odumřelých stromů. Živý les je vitální porost se stromy, ve kterých probíhají fyziologické procesy.

Měření jednotlivých meteorologických prvků (teploty, vlhkosti vzduchu a globální sluneční radiace) bylo prováděno během požární sezóny od 1. 5. do 23. 10. 2024. Obsah vlhkosti v jemném palivu představuje citlivý ukazatel okamžité hořlavosti palivového komplexu, reagující na mikrometeorologické změny s minimálním časovým zpožděním.

Mikroklima porostu hraje důležitou roli při regulaci požárního nebezpečí, jelikož ovlivňuje vysychání paliva, evapotranspiraci a celkový energetický režim stanoviště. Množství dopadajícího slunečního záření má nepřímý, ale významný vliv na nebezpečí lesního požáru, zejména svým účinkem na teplotu vzduchu, vlhkost paliva a evapotranspiraci. Sezónní částka globální radiace dosáhla na volné ploše 720,7 kWh/m2, zatímco v odumírajícím lese byla 255,7 kWh/m2 (35 % volné plochy) a v živém lese jen 133 kWh/m2 (18 % volné plochy).

Přízemní vrstva v odumírajícím porostu přijala přibližně dvojnásobek záření oproti živému porostu (+92 %), což poukazuje na výraznou redukci stínící funkce korunového zápoje a vysokou míru ztráty stínícího efektu již v počátečních stádiích rozpadu porostů.

Denní částky radiace vykázaly výrazný pokles hodnot od volné plochy (4 kWh/m2) přes odumírající les (1,4 kWh/m2) až po živý les (0,8 kWh/m2). Tento markantní rozdíl představuje klíčový energetický mechanismus urychlující vysychání jemného paliva.

Zásadní je poznání denních teplotních extrémů, které v realitě rozhodují o tom, zda požár vznikne a jak se bude chovat. Většina lesních požárů vzniká v době mezi 12:00 až 16:00, tedy v období, kdy teplota graduje ke svému maximu, bez ohledu na to, jaký byl denní průměr, což v kombinaci s vrcholící lidskou aktivitou vytváří ideální podmínky pro vznik a rychlé šíření lesních požárů. Maximální teplota vzduchu koreluje s minimální relativní vlhkostí. Právě v době denního maxima dochází k nejprudšímu vypařování vody z paliva.

Teplotní režim na lokalitě Červenec vykázal nejvyšší denní amplitudu na volné ploše (19,2 °C), průměrné denní maximum (Tmax) dosáhlo 24,0 °C a minimum (Tmin) 4,8 °C. V odumírajícím lese byla amplituda přibližně poloviční (10,5 °C; Tmax 17,9 °C; Tmin 7,4 °C) a v živém lese ještě nižší (9,5 °C; Tmax 17,0 °C; Tmin 7,5 °C).

Porosty uschlých trav a bylin zvyšují extrémní teploty vzduchu, zejména v přízemní vrstvě a v přilehlé vrstvě půdy. Suché rostliny omezují odvod tepla do povrchových vrstev půdy, a způsobují tak zvýšení přízemních teplot vzduchu během horkých dnů.

Živý smrkový porost je charakteristický nižšími denními teplotami, jelikož dovnitř porostu proniká málo slunečního záření, které je tlumeno korunovou klenbou, a vyššími nočními teplotami, kdy je teplo povrchem půdy zadržováno a zpětně je vyzařováno do ovzduší. Teplotní režim je stabilnější a mikroklimatické podmínky vykazují menší sezónní i denní variabilitu.

Z hlediska požárního mikroklimatu je rozhodujícím parametrem minimum relativní vlhkosti vzduchu, které bylo nejnižší na volné ploše (49,4 %) a nejvyšší v živém lese (67,7 %), v odumírajícím porostu 60,3 %. Rozdíl v minimální vlhkosti vzduchu o 18,3 % mezi volnou plochou a živým lesem představuje významný faktor urychlující prosychání jemných paliv během odpoledního maxima teploty.

Při hodnocení meteorologického požárního rizika dospěli vědci k těmto závěrům: Na volné ploše během sledovaného období převažoval nejvyšší 5. stupeň požárního nebezpečí, zejména v květnu, červnu, červenci a v srpnu. V říjnu riziko kleslo a převládal 1. stupeň. V odumírajícím lese s řídkým korunovým zápojem bylo ve srovnání s volnou plochou požární nebezpečí nižší, a to 2. stupně. V živém smrkovém lese se nejčastěji vyskytovalo nízké až velmi nízké požární nebezpečí.

Kalamitní rozpad horských smrčin významně mění požární mikroklima porostů a vytváří gradient podmínek od interiéru živého lesa s nižší náchylností ke vzniku a šíření požáru až po požárně exponované otevřené plochy. Zjištění vědců poukazují na to, že ztráta mikroklimatické tlumící funkce živého korunového zápoje představuje významný mechanismus zvyšující požární náchylnost kalamitně narušených horských smrčin.

Nejvyšší požární exponovanost je vázána na otevřenou nezalesněnou plochu, kde kombinace zvýšeného radiačního příkonu, vyšších teplotních extrémů, nižší relativní vlhkosti vzduchu a vyšší potenciální evapotranspirace vytváří podmínky podporující prosychání jemných paliv.

Naopak živý smrkový porost si i během požární sezóny zachovává stabilizační funkci, která se projevuje příznivějším teplotně vlhkostním režimem, nižší úrovní požárního nebezpečí a vyšší vlhkostí jemných paliv v porovnání s odumírajícím porostem.

Autoři článku: Lenka Malovcová, Veronika Babničová, Milan Ostrihoň, Paulína Nalevanková, Jaroslav Škvarenina, Technická univerzita vo Zvolene, Lesnícka fakulta, e-mail: xnalevankova@tuzvo.sk

Článek Kalamitní rozpad horských smrčin jako faktor formování požárního mikroklimatu lesů je ke stažení zde: https://doi.org/10.59269/ZLV/2026/3/795 Podle originálu připravil Jan Řezáč, VÚLHM, v. v. i., e-mail: rezac@vulhm.cz