Potravinářům nastává hodina pravdy

Za deset let transformace nepochopil žádný z resortních ministrů, že zemědělcům pomůže nejlépe podporou konkurenceschopného potravinářství.

Deformace u vstupů, například stanovením minimálních cen zemědělských komodit, a naopak silné kapitálové vybavení obchodních řetězců na výstupech, přitom vytvořily pro české potravinářství situaci, ve které snad lze přežívat, ne však dlouhodobě žít. Pro budoucnost řady podniků to nevěští nic dobrého.

Podle poznatků Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky je nejhorší situace v odvětvích, která jsou úzce spjata se zemědělskou prvovýrobou - v mlékárenství a masokombinátech. Tyto obory budou muset projít restrukturalizací, která povede k uzavření části ze stávajících kapacit. Na trhu by přitom měly zůstat subjekty, které v prvé řadě splňují technické parametry výroby vyžadované Evropskou unií, ovšem pokud zlepší své ekonomické výsledky. Neznamená to tedy, že podniky splňující parametry ISO norem mají vyhráno - i ty mohou skončit.

O něco lepší je situace v oborech, které se zabývají vyšším stupněm zpracování zemědělských produktů, například v nápojářství, výrobě cukrovinek, ale například i ve velkých průmyslových pekárnách. Obecně platí, že zpracovatelé rostlinných komodit jsou na tom lépe než podniky živočišné produkce - i proto, že živočišná produkce v 90. letech silně poklesla.

Šance pro potravináře ještě existují, jejich hlavním nepřítelem je ale čas. Mnohé obory je třeba urychleně koncentrovat a následně restrukturalizovat nabídku, zejména ve vazbě na změny poptávky. Gastronomické trendy jednoznačně ukazují, že český spotřebitel se výrazně změnil. Roste například spotřeba ovoce, zeleniny, lehčích mas, rostlinných tuků na úkor tuků živočišných i poptávka po produktech s vyšší přidanou hodnotou - například po baleném zboží. Podaří-li se výrobcům do poptávky "trefit", mohou obstát i proti zahraniční konkurenci.

Domácí výrobci by se měli soustředit i na budování vlastního image, zejména prostřednictvím značkových výrobků. Značka by se měla pro spotřebitele stát zárukou kvality. Do image seriózního výrobce lze navíc velmi dobře zabudovat akcent na regionální hrdost slogany typu "mléko z Vysočiny" - samozřejmě za podmínky srovnatelné kvality se zbožím na trhu. To by mělo posílit spotřebu výrobků z tuzemské produkce na úkor zahraničních. Vše je záležitostí profesionálně pojatého marketingu, nových technologií, hygienických opatření - čili i peněz.

Státní podpora těchto mechanismů dosud neexistovala. První vlaštovka - podpora úvěrů k získání certifikátů jakosti a exportních možností - se připravuje prostřednictvím Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu teprve letos, což je pro mnohé dost pozdě. Vinu však mají i potravináři - roztříštěnost oborů a působení zájmových skupin vedly k absenci společného lobbismu. Neprosadili se ani uvnitř Agrární komory, z níž letos odešli. Při jednostranné podpoře prvovýrobců ze strany Ministerstva zemědělství to ani jinak dopadnout nemohlo.

Otázka je, co dál. Odpověď by mohla dát v současnosti zakládaná organizace, která by měla sjednotit drtivou většinu potravinářů pod jednu střechu - Potravinářská komora. Jestli se to podaří, bylo by to dobré. Společnost o potravinářích, s výjimkou hospodářských výsledků, neví skoro nic. Nebo je snad veřejně známo, že technické parametry platné pro výrobu potravin v EU u nás splňuje zhruba dvacet procent subjektů? Výzkumy veřejného mínění přitom ukazují, že spotřebitele situace potravinářů zajímá - a že by jejich výrobky konzumoval raději než obdobné dovážené zboží. Potravináři musí ujít ještě velký kus cesty. Jinak totiž nebude mít prvovýroba komu své výrobky na domácím trhu prodat.