Agris.cz - agrární portál

Věčný problém - škody zvěří

9. 10. 2000 | Myslivost

Letošní rok, opět jako v letech minulých, se stala v červenci velice frekventovanou otázkou otázka škod zvěří. "Do diskuse" přispěly také, v posledních měsících publikované směrnice LČR a také rozhovor s generálním ředitelem LČR panem Olivou v časopisu Svět myslivosti. Dovolím si do této diskuse přispět několika poznámkami.

Nesporným faktem je, že každá zvěř chovaná v kulturní krajině určitým způsobem ovlivňuje růst, kvalitu kulturních plodin a lesa, výnosy v zemědělství, kvalitu lesních porostů a lesní produkce. Pokud chceme mít v kulturní krajině býložravou zvěř, je nutno se smířit s určitým objemem poškození tzv. přiměřenými škodami zvěří.

Pomineme-li extrémní názory, existuje, existoval a asi bude i nadále existovat problém počtu zvěře a tzv. únosných škod zvěří či tolerance ke škodám. Podobná situace existuje i v ostatních evropských zemích.

Jsem toho názoru, že příčinu škod zvěří na lesních porostech nelze zjednodušit jen na otázku existence či neexistence zvěře, nebo problematiku škod zvěří na lesních porostech zúžit jen na problém tzv. neúměrných či neúnosných stavů zvěře. Domnívám se, že takto chápaný problém nesvědčí o pochopení základních přírodních mechanizmů v ekosystému, kterým beze sporu společenství lesa je.

Životní prostředí zvěře je důležitým činitelem ovlivňujícím kvalitu a počty zvěře, na druhé straně je výrazně zvěří ovlivňováno. Ovšem na kvalitu prostředí ( a tím i na výši škod zvěří) má vliv celá řada dalších činitelů.

Problém škod zvěří na lesních porostech má několik rovin. Základní otázkou je proč zvěř škodí na kulturách okusem a ve starších porostech ohryzem?

První rovinou problému je zcela jistě zvěř a kvalita hospodaření se zvěří. Nesporným faktem, i když si jej řada odpovědných pracovníků MZe a LČR nepřipouští je, že - zejména v posledním desetiletí jsme zanedbali či "změnili" řadu věcí, které byly odzkoušené našimi předky a jsou běžné v okolních zemích. Přestalo se plánovat v oblastech chovu a ve všech honitbách se začala zvěř "redukovat". Záměrně toto slovo uvádím v uvozovkách, protože redukce se většinou týkala co nejvíc zvěře trofejové a již méně zvěře holé či nižších věkových tříd. Výsledkem jsou narušené sociální a věkové skladby populací, zejména tlupní zvěře. Pomineme-li v kontextu rozebíraný problém, jako nepodstatnou otázku snížení kvality populací, je zcela nabíledni, že populace, která nemá přirozenou skladbu věkovou a sociální, se chová neadekvátním způsobem. A hodně pronásledovaná zvěř se stahuje do méně přístupných míst, kde má nedostatečnou potravní nabídku. Vytvořily se malé honitby (z pohledu hospodaření s tlupními druhy zvěře) a začalo se v nich bez ohledu na sousedy sčítat. Výsledkem jsou zkreslené stavy zvěře a na to navazující nereálné plány lovu a narušení populací atd.

Další rovinou problému jsou, zcela určitě, vysoké nájmy z honiteb. Vysoké nájmy z honiteb, více méně nutí uživatele honiteb k neúměrnému lovu či zatajování skutečných stavů zvěře, k porušování elementárních zásad mysliveckého hospodaření. Neexistence záruk nájmu honitby na delší časové období (jak legislativních tak praktických) vede k nadměrnému využívání honiteb a k absenci investic do honitby ze strany nájemců. A investice do pronajaté honitby je přece investicí, která časem zůstane majiteli honitby. Nebylo by vhodné, aby odpočitatelnou položkou nájemného byly např. investice sloužící ke zvýšení úživnosti honiteb? Např. vysazování plodonosných listnáčů či pečlivě obdělávaná myslivecká políčka zcela určitě zvýší úživnost honitby a tím zmenší nebezpečí škod na lesních porostech. Nestaral by se nájemce honitby o prostředí v honitbě a myslivecká zařízení lépe, kdyby měl opční právo na další myslivecké období?

Otázkou, která s tímto problémem zcela určitě souvisí je i otázka kvalifikace případného nájemce. Pokud bude i nadále postavena kvalifikace nájemce jen na jeho solventnosti kvalita mysliveckého hospodaření bude "trochu mimo", při praktické neexistenci kontroly se bude problém ještě více prohlubovat. Stínové pronájmy honiteb, nájmy honiteb nájemci, kteří mají několik týdnů lovecký lístek, který "udělali" bez školení a praxe za jeden den u některé z oprávněných osob, to je česká zvláštnost, s kterou se není možno setkat v sousedním Německu či Rakousku nebo i v Polsku.

Snad jsme se již, a nejen v myslivosti, přesvědčili o tom, že úplná liberalizace a trh nevyřeší vše.

Třetí rovinou problému je péče o zvěř. Jak jsem se dočetl, současnou ideou je snížení počtu přikrmovacích zařízení na minimum a pokud možno vyloučení přikrmování zvěře. Snad potom dojde k větším úhynům slabších kusů a stavy se sníží a nebudou škody zvěři...

Jsem toho názoru, že i takto chápaný problém je poněkud vytržený z reality, či je zde určité nepochopení souvislostí. Ano, zákon o myslivosti hovoří o povinnosti přikrmování zvěře v době nouze. Ale doba nouze nemusí být jen období zimní, může to být i např. doba po povodni atd. Úplně se zapomnělo na to, že cíleným přikrmováním v průběhu roku je možno zlepšit potravní nabídku v honitbách nebo v lese a tak omezit škody zvěří na lesních porostech. Existuje řada nejen současných, ale i historických receptur na výrobu krmiv. Naši předci znali odváděcí krmení, přikrmování drcenou dubovou kůrou, či přikrmováním speciálními krmivy v místech přirozeného soustředění zvěře atd. My, místo toho, abychom převzali zkušenosti, vymýšlíme něco co tu ještě nebylo za celých 150 let či 200 let.

Pokud se takto nad problémem zamyslíme, zcela určitě dále dojdeme k vysokým nájmům a nechuti nájemců věnovat větší částky peněz "do neproduktivních výdajů" a ke kvalifikaci nájemců honiteb. Lepší je vyvést vlečku obilí na hromadu před kazatelnu a tam lovit co přijde s tichým souhlasem revírníka. Hlavně, že se uloví co nejvíc zvěře. Přitom se obecně ví, že přikrmovat zejména jelení zvěř v zimním období obilovinami vede k fyziologickým poruchám trávení a následně ke škodám na lesních porostech. Ono asi bude jednodušší, než se problémem zabývat v širších souvislostech, raději krmelce zrušit (i se zvěří).

Čtvrtou rovinou problému je rušení zvěře. Zvěř soustavně rušená turisty a sběrem lesních plodin ve velkém se soustřeďuje v nepřístupných porostech, je jí znemožňován příjem potravy ve fyziologických cyklech a z hladu bere potravu, jakou najde v nejbližším okolí. V kontextu této části problému snad ani nejde o soustavnou práci lesní stráže (i když ta je také důležitá, stačí se podívat kolik aut je ve volných dnech zajeto až do lesních porostů), ale zejména jde o osvětu, kterou by měl dělat především majitel lesa ve spolupráci s MŽP či jinými zainteresovanými organizacemi.

Pátou rovinou problému je vlastní lesnické hospodaření. Zvěří jsou nejvíce poškozovány okusem porosty v maloplošném pasečném hospodářství. Po vytěžení porostu se během několika let změní půdní vegetace, plocha se stává atraktivní pro zvěř svou potravní nabídkou. Na ploše a v jejím okolí se soustředí zvěř. Vzhledem k tomu, že je plocha kultury poměrně malá (do jednoho hektaru), jsou škody většinou velmi vysoké.

Jako nejvýhodnější, z hlediska péče o zvěř a škod zvěří, se jeví podrostní hospodářství s dostatečnou potravní nabídkou jak půdní vegetace, tak výhonů dřevin. Zejména v mladých porostech by měla být zachována co nejširší dřevinná skladba, včetně keřů.

Velmi důležitá je také volba místa realizace ochranných opatření. Současná právní úprava ukládá vlastníkovi lesa provádět ochranná opatření na jednom procentu výměry lesa v honitbě. Z pohledu výše škod na lesních porostech je rozdílné, zda jsou ochranná opatření provedena v polohách s přirozenými stávaništi zvěře nebo v místech, kde se v podstatě zvěř většinu roku nezdržuje. Tedy nejen dělat ochranu plošně a za každou cenu, ale selektivně a z rozmyslem volit způsob ochrany jednotlivých ploch. To je cesta nejen k úspoře nákladů, ale i k efektivitě. Ostatně již naši předci znali dvousadby a krycí plášť z melioračních dřevin, okusové porosty atd. My jsme si z jejich zkušeností ponechali zpravidla jen drahé oplocenky a chemické nátěry.

Co říci na závěr? Les a ostatní části kulturní krajiny se společenstvím rostlin a živočichů je ekosystém, který vznikl souhrou přírodních a historických podmínek. Je víceméně rovnovážnou soustavou, ve které neuvážené narušení jedné složky bez pochopení souvislostí může mít za následek zhroucení celého systému. Cesta k přírodě blízkému lesu zcela určitě nevede přes radikální řešení, ale bude a musí být založena na mnohaleté a trpělivé práci a úvahách a pochopení všech přírodních souvislostí.

Je to podobné jako v lidské společnosti. Jednoduchá a radikální řešení, ve smyslu rychlé nápravy v lidské společnosti, vždy vedou k diktaturám, s kterými máme své zkušenosti. Ve společnosti jsme se s touto hrozbou vyrovnali. V lesnictví a myslivosti bohužel ještě ne.

Dr. Ing. Rudolf NOVÁK


Zdroj: Myslivost, 9. 10. 2000





© Copyright AGRIS 2003 - Publikování a šíření obsahu agrárního WWW portálu AGRIS je možné (pokud není uvedeno jinak) pouze za podmínky uvedení zdroje v podobě www.agris.cz a data publikace v AGRISu.

Přímá adresa článku:
[http://www.agris.cz/detail.php?id=174169&iSub=518 Vytištěno dne: 29.03.2024 05:59