Plasty z brambor? Zaspali jsme

Zakopejte staré tašky z igelitu do země a vyroste z nich květina. Zní to jako ekologická pohádka, ale opotřebená fólie z plastu může v poli nebo na zahrádce skutečně působit jako výživné hnojivo. Funguje to však jen za předpokladu, že k výrobě plastu nebyla použita ropa, ale bramborový škrob. Na mezinárodním veletrhu Biofach, který se koncem února uskutečnil v německém Norimberku, byly k vidění nejrůznější kompostovatelné biopytlíky, nákupními taškami počínaje, sáčky na psí exkrementy konče. Na počátku jejich výroby byly obyčejné brambory. Ty, na rozdíl od fosilních zdrojů, jejichž zásoby ve světě ubývají, vyrostou na poli každý rok a ještě přitom spořádají významnou porci skleníkového plynu oxidu uhličitého. Navíc takové plasty po upotřebení nezatěžují přírodu, ale vracejí se do koloběhu živin v půdě.

Chtějí-li zemědělci obhájit dosavadní výměru polí, musejí si pro svou produkci najít jiné odběratele než potravináře. V západní Evropě už tohle poselství Evropské komise o nepotravinářském využití zemědělské produkce pochopili. Česká cesta je jako obvykle plná komplikací. Domácí pěstitelé brambor si stěžují, že pro úrodu nemají odbyt, producenti škrobu lamentují nad nízkými výrobními kvótami, které jim přidělil Brusel. Politici mají důležitější starosti. A tak se u nás plasty rostlinného původu sice vyrábějí, ale surovina pro ně vyrostla v zahraničí.

"Granule pro lisování plastů nakupujeme v Německu a v Itálii," říká Tomáš Hodek ze společnosti HBA.BIO, která prodává sáčky na kuchyňský odpad biologického původu. Celý balíček lze po naplnění kompostovat a posléze využít k hnojení zahrádky. HBA.BIO také nabízí jednorázové stolní nádobí, které nakonec skončí opět jako živina pro půdu. Hodek přiznává, že čeští spotřebitelé zatím velký zájem o ekologické zboží nemají. Odrazuje je cena.

"Výrobky z ekologického plastu jsou šestkrát dražší, než z polyetylénové fólie," uvádí Hodek.

DAŇOVÁ SPRCHA. Pravdou je, že zkušenosti s využitím brambor na plasty mají ve škrobárně Naturamyl v Havlíčkově Brodě. Tam si vyzkoušeli, kudy cesta nevede. "Uvízli jsme na ceně, jídelní tácky byly dražší než papírové, takže německý odběratel vzal jen jednu dodávku," vybavuje si ekonomka Naturamylu Jitka Stránecká situaci z druhé půlky devadesátých let.

Pak přišla daňová sprcha. Ekologické výrobky přešly mezi zboží v nejvyšším pásmu DPH. Osud bioplastu byl zpečetěn.

Místopředseda Českého škrobárenského svazu a ředitel Škrobáren Pelhřimov Josef Hadrava má po ruce i další důvod, proč se plastům z brambor u nás nedaří a po vstupu do Unie ani dařit nemůže. Česko v současné době nemůže vyrábět více bramborového škrobu, než nám přidělila EU. Takže na plasty zapomeňme.

"Škrob, stejně jako cukr, má výrobu omezenou kvótami, a ty nikdo nemůže překročit. Česko tak smí vyrábět o polovinu méně škrobu, než činí domácí spotřeba. Proto ho dovážíme," vykresluje Hadrava situaci, která připomíná úsloví o nošení sov do Atén.

Kvóty pro bramborový škrob se Česku podařilo vyjednat jen ve výši 33 600 tun, ačkoli zpracovatelské kapacity jsou vybudovány na 51 tisíc tun. Kdo vyrobí škrobu více, musí nadbytečnou produkci bez subvencí exportovat do třetích zemí. Zatím je odbytištěm Asie, ale i tam se konkurence přiostřuje. Hadrava připomíná, že Švédsko vybudovalo v Thajsku nové kapacity na výrobu škrobu z rostliny tapioka, takže tenhle trh už je ztracený.

NAŠI OSTROUHALI. Z původních 17 škrobáren na počátku 90. let jich v Česku zbylo jen pět. "Tuna českého škrobu byla při exportu zatížena clem ve výši deset tisíc korun. Nevyvezli jsme tehdy ani kilogram, zato k nám se Unií dotovaná surovina přímo valila. Pro české podniky to byla likvidační konkurence," popisuje historii škrobárenského útlumu v minulém desetiletí Hadrava.

Tlak dovozu se přitom stupňuje, dovážený polský škrob je nabízen za cenu, která je nižší než výrobní cena brambor z Vysočiny.

Aby se Škrobárny Pelhřimov ubránily odbytové krizi, pořídily si novou technologii a začaly vyrábět levnější škrob z pšenice. Berou ho potravináři jako sladidlo. Jeho výhoda je v tom, že nepodléhá kvótám.

"Když se před naším vstupem do EU začalo smlouvat o výši kvót, Brusel nám stanovil průměr ze tří nejméně výhodných let," přibližuje pozadí vyjednávacích rozhovorů.

Nadbytečné výrobní kapacity má celá Evropa.

"Sousední Německo smí vyrábět 360 tisíc tun škrobu, ale kapacity má vybudovány na 440 tisíc tun," uvádí Hadrava.

Škrob je přírodní polymer a má široké uplatnění v papírenském, textilním i potravinářském průmyslu. Proto je výroba téhle suroviny i měřítkem vyspělosti státu. U nás podle Hadravy činí jeho spotřeba na obyvatele a rok asi sedm kilogramů, v západní Evropě je to 15 kilo a v USA dokonce dvacet.

OBAL ROKU A DÁL? Předseda škrobárenského svazu a ředitel horažďovického podniku Lyckeby Amylex Josef Chlan se při zmínce o plastech z brambor hořce pousměje.

"Spolu s brněnskými výzkumníky jsme vyvinuli a nechali si patentovat surovinu ze směsi škrobu a plastů. S úspěchem ji odzkoušeli různí odběratelé, Fatra Napajedla dokonce získala cenu Obal roku. Ale cenově jsme s tím nedokázali prorazit," stručně rekapituluje osud původního českého řešení ředitel Chlan. Dokud nebudou mít ekologické plasty stejnou podporu politiků jako biopaliva, vidí Josef Chlan budoucnost suroviny pesimisticky.