Až se inflace umoudří, ceny se nevrátí zpátky, jen přestanou tak rychle růst. Zní to možná triviálně, ale mnozí lidé stále čekají, že se vrátí časy, kdy si mohli dát v Praze smažený sýr za sto korun. Že ceny jen škytnou, stejně jako litr nafty vyskočil vzhůru a zase se začal vracet zpátky. Se sýrem se to už nestane. Bohužel s námi vyšší ceny budou už napořád.
Zaprvé je inflace z velké části poptávková, tedy způsobená všemi těmi novými či rozpohybovanými penězi, kterými jsme zasypali ekonomiky během pandemie. Více peněz ve frontách na stejné množství služeb a zboží táhlo ceny vzhůru a nyní musíme doufat, že poptávku nabídková strana dožene, nebo se začnou ekonomiky propadat a dočkáme se recese. Když se podíváme na obrovské růsty peněžní zásoby prakticky všech ekonomik, na masivní nárůsty zadluženosti snad všech zemí světa, na podpůrné vládní programy, padající nezaměstnanost a na naše horečné nákupní chování, je jasné, jak velkou roli poptávka v inflaci sehrála. Čekat, že se v těchto bodech něco změní, je téměř nemožné. Muselo by se zmenšovat množství peněz v oběhu, vytvářet přebytkové rozpočty, musely by zásadně růst daně či nezaměstnanost a změnit by se muselo naše chování.
Jistě je ale problém i na straně nabídky, a dokonce jsou i tací, kteří tam vidí hlavní důvod současných problémů. Je to možné, i když nepravděpodobné, ale těžko říct, protože se to jen velmi špatně měří. Potom bychom skutečně jen mohli čekat, až spadnou ceny energií, Rusko ukončí invazi a klesnou ceny obilí. Až se vyrobí více čipů a lodních kontejnerů. To by ceny začalo skutečně brzdit a časem i snižovat.
Jenže i kdyby to tak bylo, je tu ještě jeden mnohem prozaičtější problém, a to existence centrálních bank. Ty minimálně ve vyspělém světě chtějí, aby ceny dlouhodobě rostly stabilním tempem pár procentních bodů nad nulou. Je pro to řada lepších a horších důvodů, ale hlavní je, že takový cíl existuje. Když ceny vyrostou za rok o deset procent, musely by za další rok spadnout o devět procent, abychom se dostali zpět na původní úroveň. A to si ještě musíme odmyslet, že by pravděpodobně složení takových změn cen nebylo zcela jistě stejné, jinými slovy něco by stále zůstalo dražší a jiné zboží či služby by zlevnily výrazně, což by někomu ceny vrátilo zpět možná až moc, ale jinému příliš ne.
Zdražování v Česku – Vývoj cen základních potravin od roku 2015 do poloviny roku 2022:
Tak či onak by to centrální banka nemohla dopustit, protože propad cen o devět procent, tedy hluboká deflace, je něčím, co je v příkrém rozporu s jejím cílem. Nechat inflaci na deseti procentech bolí centrální bankéře mnohem méně.
Proč? Už jen kvůli tomu, že úrokové sazby snadno zvýší z nuly na sedm procent, a když to nestačí, mohou je centrální bakéři zvedat teoreticky až donekonečna. Ale při propadu cen by museli stáhnout sazby ze sedmi na nulu procent a do záporu to příliš nejde. Poté se už musejí zavádět další nástroje měnové politiky, které nejsou tak jednoduché a mají řadu nákladů. Ostatně své o tom ví Japonsko, které se tři dekády marně snažilo vyhnat inflaci dostatečně daleko od nuly.
Ceny mohou spadnout, ale jen relativně k našim příjmům. Smažený sýr v restauraci za 100 korun tedy už nejspíš nebude, ale pokud bude za 200 korun a zdvojnásobí se i naše mzdy, pak jsme zpátky na svém. Mzdy jsou jedinou stranou této jednoduché rovnice, se kterou můžeme něco udělat. Máme proč být optimističtí, jen to nebude tak snadno vidět.