Smažák v Praze za stovku? Ty časy jsou navždy pryč

Smažený sýr v restauraci za 100 korun už nejspíš nebude, ale pokud bude za 200 korun a zdvojnásobí se i naše mzdy, pak jsme zpátky na svém, píše Dominik Stroukal.

Smažený sýr v restauraci za 100 korun už nejspíš nebude, ale pokud bude za 200 korun a zdvojnásobí se i naše mzdy, pak jsme zpátky na svém, píše Dominik Stroukal. Zdroj: iStock

Až se inflace umoudří, ceny se nevrátí zpátky, jen přestanou tak rychle růst. Zní to možná triviálně, ale mnozí lidé stále čekají, že se vrátí časy, kdy si mohli dát v Praze smažený sýr za sto korun. Že ceny jen škytnou, stejně jako litr nafty vyskočil vzhůru a zase se začal vracet zpátky. Se sýrem se to už nestane. Bohužel s námi vyšší ceny budou už napořád.

Zaprvé je inflace z velké části poptávková, tedy způsobená všemi těmi novými či rozpohybovanými penězi, kterými jsme zasypali ekonomiky během pandemie. Více peněz ve frontách na stejné množství služeb a zboží táhlo ceny vzhůru a nyní musíme doufat, že poptávku nabídková strana dožene, nebo se začnou ekonomiky propadat a dočkáme se recese. Když se podíváme na obrovské růsty peněžní zásoby prakticky všech ekonomik, na masivní nárůsty zadluženosti snad všech zemí světa, na podpůrné vládní programy, padající nezaměstnanost a na naše horečné nákupní chování, je jasné, jak velkou roli poptávka v inflaci sehrála. Čekat, že se v těchto bodech něco změní, je téměř nemožné. Muselo by se zmenšovat množství peněz v oběhu, vytvářet přebytkové rozpočty, musely by zásadně růst daně či nezaměstnanost a změnit by se muselo naše chování.

Jistě je ale problém i na straně nabídky, a dokonce jsou i tací, kteří tam vidí hlavní důvod současných problémů. Je to možné, i když nepravděpodobné, ale těžko říct, protože se to jen velmi špatně měří. Potom bychom skutečně jen mohli čekat, až spadnou ceny energií, Rusko ukončí invazi a klesnou ceny obilí. Až se vyrobí více čipů a lodních kontejnerů. To by ceny začalo skutečně brzdit a časem i snižovat.

Jenže i kdyby to tak bylo, je tu ještě jeden mnohem prozaičtější problém, a to existence centrálních bank. Ty minimálně ve vyspělém světě chtějí, aby ceny dlouhodobě rostly stabilním tempem pár procentních bodů nad nulou. Je pro to řada lepších a horších důvodů, ale hlavní je, že takový cíl existuje. Když ceny vyrostou za rok o deset procent, musely by za další rok spadnout o devět procent, abychom se dostali zpět na původní úroveň. A to si ještě musíme odmyslet, že by pravděpodobně složení takových změn cen nebylo zcela jistě stejné, jinými slovy něco by stále zůstalo dražší a jiné zboží či služby by zlevnily výrazně, což by někomu ceny vrátilo zpět možná až moc, ale jinému příliš ne.

Zdražování v Česku – Vývoj cen základních potravin od roku 2015 do poloviny roku 2022:

Video placeholde
Zdražování v Česku - Vývoj cen základních potravin od roku 2015 do poloviny roku 2022 • Videohub

Tak či onak by to centrální banka nemohla dopustit, protože propad cen o devět procent, tedy hluboká deflace, je něčím, co je v příkrém rozporu s jejím cílem. Nechat inflaci na deseti procentech bolí centrální bankéře mnohem méně.

Proč? Už jen kvůli tomu, že úrokové sazby snadno zvýší z nuly na sedm procent, a když to nestačí, mohou je centrální bakéři zvedat teoreticky až donekonečna. Ale při propadu cen by museli stáhnout sazby ze sedmi na nulu procent a do záporu to příliš nejde. Poté se už musejí zavádět další nástroje měnové politiky, které nejsou tak jednoduché a mají řadu nákladů. Ostatně své o tom ví Japonsko, které se tři dekády marně snažilo vyhnat inflaci dostatečně daleko od nuly.

Ceny mohou spadnout, ale jen relativně k našim příjmům. Smažený sýr v restauraci za 100 korun tedy už nejspíš nebude, ale pokud bude za 200 korun a zdvojnásobí se i naše mzdy, pak jsme zpátky na svém. Mzdy jsou jedinou stranou této jednoduché rovnice, se kterou můžeme něco udělat. Máme proč být optimističtí, jen to nebude tak snadno vidět.